V Liberci se chystáte na premiéru dětské opery Porucha na lodi Nautilus. Napsal jste dříve něco v tomto žánru?
Předtím jsem už napsal takový operní muzikál pro Dětskou operu Praha. Hrál se na piazzetě Národního divadla v Praze, ale také na Smetanově Litomyšli. Bylo to o muzikálních andělech, kteří se v pekle naučí hrát rock. Zpívaly tam i děti a byla to taková žánrová fúze. Nautilus je ale něco jiného, to je „velká opera“, byť jen hodinová.
Z čeho jste vycházel, když jste Nautilus skládal?
Vycházel jsem ze zadání Znojemského hudebního festivalu. Každý rok totiž dělá novou operní inscenaci a pořadatelé se rozhodli, že si musí začít vychovávat mladé publikum. Chtěli kus, který bude dětem srozumitelný a vláká je do světa klasické opery. S dětmi ovšem přijdou i rodiče nebo prarodiče a opera musí být i pro ně. Dlouho jsem hledal námět. Dodal mi ho kamarád na chalupě Pavel Brušák. Když jsme dlouho do noci dost intenzivně grilovali, vypadlo z něho: „Napiš V-v-verneovku, to zná, každej.“ Dal jsem dohromady postavy z několika románů a vymyslel pro ně příběh. Posádka ponorky se v něm vydává za podivným objektem v oceánu, který vysílá nesrozumitelné signály.
Takže se jedná o rodinné dílo a každý z diváků si v něm něco najde?
Pro dospělé je v rýmovaném libretu ukryto (alespoň doufám) docela dost legrace, různých dvojsmyslů a slovních hříček. Hudba respektuje estetiku operního žánru. Dnes se píšou samé antiopery, quasiopery, scénické hudby a živé obrazy. Toto je opravdu malé operní drama. Pro děti to bude podívaná, kde uvidí ponorku, jejíž součástí jsou varhany, harpuna nebo okno do podmořské krajiny. Významnou roli hraje ochočená chobotnice Mantík. Přivede si ji jedna členka posádky jako domácího mazlíčka. Ti ale na palubu nesmějí, takže posádka řeší problém ještě předtím, než vůbec vypluje.
Nautilus už brzy dorazí do Liberce. Bude místní premiéra jiná než ta před rokem?
U soudobé tvorby je bohužel dost časté, že objednané dílo zazní na premiéře, ale na další provedení čeká dlouho. Ve Znojmě jsme měli tři nádherná představení s fantastickým pěveckým obsazením. V Liberci bude Porucha na lodi Nautilus součástí sezóny v nové inscenaci. Paní režisérka Eliška Mervartová ale zůstává a za to jsem rád, protože operu pochopila i s jejím humorem.
Má pro vás toto dílo osobní význam?
Nautilus opravdu patří k těm nejmilejším dílům, už proto, že jsem si sám vymyslel příběh, zveršoval ho a zhudebnil. Jsem samozřejmě nejraději, když se moje skladby už bez mého přičinění objevují na pódiích, jako třeba Variace na Zappovo téma nebo symfonický dokument Radio.
Když se vrátíme zpět k publiku, které tvoří rodiny s dětmi – jak ho vnímáte?
Moc si vážím rodičů, kteří přivedou děti na koncert klasické hudby. Když píšete skladbu, která má oslovit i děti, máte tendenci zjednodušovat hudební prostředky na pár akordů a taneční rytmy. To je ale myslím zbytečné. Motivované děti dokážou vnímat i zcela „dospělou“ hudbu, jako to dokázali Britten, Krása, Hindemith a další.
Vzhledem k tomu, že nesete příjmení Hurník, navazujete na hudební odkaz vašich rodičů?
Doufám, že ano. V dětství jsem byl hudbou provozovanou rodiči obklopen. Zpočátku jsem se od ní snažil utéct, ale dostihla mě. Táta byl kromě jiného také pedagog, to zdědil po svém otci, takže také pořád někoho získával pro klasiku. A to dělám i já, na stanici D-dur, na výchovných koncertech, v knize Klasická hudba zvenčí a zevnitř, na univerzitách třetího věku a koneckonců i v Nautilovi.
Jaké máte další hudební plány?
Teď píšu na objednávku Velikonočního festivalu Brněnské filharmonie oratorium na téma Izraele v Egyptě, tedy knihy Exodus. To je o konfrontaci Mojžíše a Faraóna, přičemž já trochu víc nasvěcuji tu Faraónovu postavu. Chování Egyptského krále je podivné, mění rozhodnutí podle toho, kdo na něho má okamžitý vliv. S jedněmi uzavírá smlouvy, druhé vraždí. Přijde mi to až moc aktuální.