Hartig Ensemble – tance a balety tří století, profesionální soubor věnující se rekonstrukci a reinterpretaci tanců několika historických epoch, ale především období baroka, slaví letos už 20 let existence. A chystá další premiéru, tentokrát s dirigentem a cembalistou Tomášem Hálou. Diváky čeká Ballo delle ingrate – Ballo nevděčnic, vtipná hudebně-taneční hříčka Claudia Monteverdiho. Nevelkého rozsahu, ale značného historického významu. Premiéra proběhne 30. září v hodovní síni zámku Březnice, ale hned v říjnu bude dílo dvakrát uvedeno v Praze: 4. října v refektáři Emauzského kláštera a 19. října v nově zrekonstruované Vlašské kapli.
Baroko má mnoho posluchačů spojeno s duchovní hudbou, vpravdě vážnou a vznešenou. To je však trochu stereotyp – období baroka bylo dlouhé a vzniklo v něm i mnoho zábavných hudebně dramatických děl, hudba neobyčejné lehkosti a zpěvnosti, byla to doba opulentních dvorských slavností, byly v ní položeny základy budoucím žánrům opery i baletu.
Ballo delle ingrate (Ballo nevděčnic) italského skladatele Claudia Monteverdiho z roku 1608 patří mezi nejzajímavější díla manýrismu. Nacházíme se v době, kdy se prošlapávala cesta k hudebnímu divadlu doby baroka a vzorem bylo antické divadlo ve své komplexnosti. V nastudování díla Ballo delle ingrate se nyní tvůrci pokusili obnovit symbiózu instrumentální a vokální hudby s tancem, který při premiéře díla v Mantově prováděly dvořanky v nádherných kostýmech. Iniciátorem projektu je Tomáš Hála, známý dirigent, varhaník a cembalista, profesor pražské konzervatoře, který s mladými zpěváky a hudebníky a tanečnicemi Hartig Ensemble přinese tento kus v dobovém hávu před současného diváka a posluchače. Režie a choreografie se ujala profesorka AMU Helena Kazárová.
Náprava žen odpírajících lásku
V dějinách hudebního divadla bývá zdůrazňován vznik dvorského baletu ve Francii v 80. letech 16. století, spojený se zájmy Kateřiny Medicejské. Inscenovat ovšem tato díla dnes na profesionální úrovni se daří jen sporadicky, nejen proto, že se často nedochovaly hudební památky, z nichž bychom mohli vycházet, ale také z důvodu velkého počtu účinkujících – šlo o velké události, kterých se účastnil doslova celý dvůr.
Francouzský dvorský balet by ovšem nevznikl bez přispění italských umělců. Itálie je ale považována za rodiště opery a jméno skladatele Monteverdiho je spojováno právě s ní (nejslavnější je nepochybně jeho opera Orfeo). Nicméně v manýristické Itálii se tehdy u dvorů hrála komponovaná představení, která můžeme pokládat jak za předobraz pozdější barokní opery, tak i za zvláštní druh italského dvorského baletu. Patří k nim i Monteverdiho Ballo delle ingrate, které bylo hráno poprvé v roce 1608 v Mantově jako součást svatebních oslav svatby syna mantovského vévody Francesca Gonzagy s Markétou Savojskou.
„Toto Ballo nevděčnic představuje jakousi „moralitu naruby“, byť Monteverdiho hudba zní vážně: básník Ottavio Rinuccini (libretista Orfea) totiž vymyslel malý příběh o tom, jak Amor selhává v plnění svého úkolu: získávat srdce žen pro roztoužené muže. Jeho šípy se lámou a nedoletí na místo určení. Proto se jeho matka Venuše vydává do podsvětí, aby u Plutona vyprosila nápravu. Náprava paní a dívek odpírajících lásku, když jsou v rozpuku mládí a krásy, spočívá v tom, aby z Inferna vyšly stíny těch „nevděčnic“, které se za takové odpírání právě do Plutonova království dříve dostaly a teď v něm úpí,“ vysvětluje režisérka inscenace Helena Kazárová. „S Monteverdiho hudbou jsem se setkala jako režisérka a choreografka poprvé před deseti lety, když jsme spolu s Adamem Viktorou a jeho Ensemble Inégal připravovali program pro připomenutí uvedení první produkce italského hudebního divadla v Praze v roce 1627. Při studování pramenů k jeho dílu Combattimento di Tancredi et Clorinda jsem byla překvapená silným divadelním myšlením této manýristické, nebo chcete-li raně barokní doby, a jakou důležitost přikládali gestům a tanci.“
Nevděčnic bylo v původním provedení osm a byly to bezesporu dvořanky, tančily v nádherných kostýmech pošitých umělými slzami, rubíny a granáty, látka pro oděvy, které halily jejich postavy, byla utkána specielně jen pro tuto příležitost a byla protkána zlatem a stříbrem. Jde o satirickou záležitost, která byla později vícekrát zopakována při svatbách dalších panovníků, např. Ferdinanda III. s Eleonorou Gonzaga. V chystané premiéře půjde o komornější projekt ve verzi pro čtyři zpěváky, čtyři hudebníky a čtyři tanečnice.
Nabitá 20. sezona
V jubilejním 20. roce své existence se Hartig Ensemble podílí na vzniku hned tří premiér. Nejprve na začátku července to byla celovečerní Mozartiana ve spolupráci s orchestrem Musica Florea. V ní ožil rokokový balet i pantomima W. A. Mozarta a jeho současníků. Dalším projektem byla mezinárodní koprodukce opery Armida Jean Baptisty Lullyho, která měla premiéru 24. a 25. srpna v zámeckém divadle ve Valticích. Na premiéře v režii Freimunda Pankowa se podílel sbor Projektchor Göttingen a Göttinger Barockorchester (Německo) pod taktovkou Antonia Adamskeho, a právě soubor Hartig Ensemble.
Na letošních společných zájezdech s orchestrem Musica Florea v Německu (Händel Festspiele Halle v Bernburgu) a v Polsku (festival Barokowe Eksploracje ve Szczawnici) se Hartig Ensemble představil s operou-baletem Georga Friedricha Händla Terpsicore, která měla obnovenou premiéru loni. Na zájezdu v Polsku vlastně vzniklo nové představení, protože program byl rozšířen o novou hudební i taneční pasáž, tou taneční je slavné dílo J. F. Rebela Les caractères de la danse, které jak název napovídá, oslavuje schopnost tance vyjádřit rozmanité nálady a hnutí mysli.
