Dolnosaské město Göttingen se zhruba sto třiceti tisíci obyvateli je mezinárodně proslulé především ze dvou důvodů: svojí univerzitou – Georg-August-Universität, založenou ve třicátých letech osmnáctého století, a pak svým mezinárodním händelovským festivalem –Internationale Händel-Festspiele Göttingen. Se zájmem o hudbu Georga Friedricha Händela a péčí o jeho odkaz je Göttingen spojen již od dvacátých let minulého století a společně s Händelovým rodištěm Halle – které ovšem s pořádáním festivalu začalo až o tři desetiletí poté – je v celém hudebním světě sám o sobě obrovským pojmem. Programovým pilířem letošního festivalového ročníku je premiéra Händelovy opery Amadigi di Gaula (1715), ve špičkovém nastudování dvou mezinárodně uznávaných autorit v oblasti interpretace staré hudby – britského dirigenta Andrewa Parrotta a belgické režisérky a choreografky Sigrid T´Hooft. V obsazení sólových partů pak našince čeká překvapení: představitelkou jedné z pěti rolí Händelovy opery je naše mezzosopranistka Markéta Cukrová. Výjimečná příležitost pro to blíže poznat Händelův Göttingen, prosluslý mezinárodní festival, způsob práce renomovaných tvůrců i samotnou Händelovu operu, jejíž festivalová premiéra se uskuteční právě dnes večer (přímým přenosem ji vysílá rozhlasová stanice NDR Kultur).
Göttingen a Händel – to jsou ve světě muziky synonyma. Jste v tomto městě, resp. na tomto festivalu poprvé? Ať už jako účinkující či divák?
Již několik let si opakuji, že by nebylo špatné vyrazit na výlet do Dolního Saska a přitom zhlédnout pár händelovských produkcí na festivalech Göttingenu a v Halle. Ale jak to bývá, nenašla jsem čas. Nabídka na Amadigiho proto spojila příjemné s ještě příjemnějším…
Nejednoho z těch, kteří budou náš rozhovor číst, napadne určitě hned zkraje otázka: Jak jste se k této „pracovní“ příležitosti dostala?
Já vlastně nevím, odkud zafoukal vítr. Jednoho dne se ozvala produkce festivalu, jestli bych neměla čas přiletět předzpívat do Londýna. Nejdřív si poslechli připravené árie a pak mi dali do ruky neznámé noty, které jsem měla přečíst a hned potom doprovodit gesty. To není úplně obvyklé. Až zpětně jsem pochopila, že je vedle zpěvu také zajímala schopnost reagovat, improvizovat, pohotovost a nápaditost. Audice se povedla, protože přítomný dirigent i paní režisérka mě rovnou oslovili. 
Je to vaše první setkání – ať už jako interpreta či posluchače – s Händelovou operou Amadigi di Gaula? Před pár lety ji například hráli v ne tak dalekém Halle, existují také nahrávky…
U nás nebylo možné operu shlédnout, ale z nahrávek jsem znala několik slavných árií, jako Pena tiranna nebo Ah, spietato.
Představte prosím alespoň ve stručnosti toto dílo…
Jedná se o operu o čtyřech jednajících postavách: skotský hrdina Amagidi, jeho milá Oriana, jeho přítel a později sok v lásce Dardano a čarodějnice Melissa, díky které se děj dokonale zamotá. Konce opery se ve zdraví dočká pouze Amadigi s Orianou. Dardano je zabit v souboji a Melissa si podřeže žíly. To je pozoruhodné, protože v barokní opeře je sebevražda na scéně výjimečná, pokud ne přímo vyloučená. Zde je předepsána původní inscenační poznámkou. V hudebním materiálu opery jsou zřetelně slyšet skotské motivy, chybí jen dudy. Skotský kilt je i jedním z prvků kostýmů, dokonce jednou z rekvizit.
Vy sama ztvárňujete rivala titulního hrdiny. Jak se v této kalhotkové roli cítíte? Jak se Vám zpívá? Je hodně obtížná? Jak dlouho před příjezdem do Göttingenu jste se roli učila? A co ona známá árie „Pena tiranna“?
Je zřejmě můj úděl zpívat „kamarády“ slavných hrdinů. Nemám dramatický mezzosoprán, jakým se obsazují rekové a vojevůdci. Ale zvládnu rychlou koloraturu, kterou obvykle Händel přiděluje postavám ve chvíli, kdy řeší dilema či rozbouřené city. Sok v lásce intrikuje, taktizuje, vyčkává, spolčuje se za zády, hned je veselý, zamilovaný, hned zase zuřivý, zklamaný, vypočítavý. Dardano do svého plánu investuje mnoho a o mnoho také přijde. Jeho árie mi sedí a navíc ta úplně nejkrásnější, zmíněná Pena tiranna s doprovodem fagotu a hoboje, patří právě jemu.
A jak dlouho jsem se učila… Noty jsem měla položené na klavíru hodně dlouho… – ale na to se asi neptáte. Zhruba měsíc před odjezdem jsem měla v hlavě árie a skoro všechny recitativy, kterých je tu požehnaně. Je dobré umět veškerou hudbu zpaměti už v okamžiku, kdy se začíná aranžovat.
S kým z dalších sólistů se v inscenaci potkáváte?
Amadigiho zpívá německá mezzosopranistka Mareike Braun, roli Oriany Kanaďanka Stefanie True a čarodějku Melissu francouzská sopranistka Judith Gauthier. Jedná se o mladé operní zpěváky, z nichž většina se s barokní gestikou setkala zde poprvé. Myslím, že z ní kolegyně nejdřív měly trochu strach. A po prvním týdnu byly překvapené, jak přirozená může být, pokud se umí správně, a hlavně nenásilně, vysvětlit.
Belgická režisérka a choreografka Sigrid T´Hooft je sama o sobě zvláště u tohoto druhu repertoáru pojmem. Jaké je její pojetí této Händelovy opery? Jak inscenace vypadá?
Sigrid je hlavou i duší této inscenace. Trvá na tom, že se hraje především divadlo, a až potom barokní divadlo. Nejdřív nám vysvětlila rámec příběhu, charaktery postav, hlavní zvraty v příběhu. Přiměla nás říkat recitativy bez not, aby nebylo mýlky, že rozumíme přesně svému textu i textu ostatních, a nechala nás rukama improvizovat gesta, jakými běžně doprovázíme svoji řeč. Pak zvolna přidávala typické zakřivené postoje, chůzi, přesnější pohyby rukou, pohledy: prostě řeč těla, která je v barokním divadle tak malebná a nepřehlédnutelná. Sama je i tanečnice, takže dokáže věci spojené s pohybem vysvětlit přesně. Recitativy, tedy dialogy mezi postavami, které posunují děj, jsou svižné, plné zvratů, překvapivé, temperamentní. V áriích dostal každý z nás plochu na vyjádření svého typu a samozřejmě svého hlasu a jeho možností.
Také britský dirigent Andrew Parrott je uznávaným odborníkem na starou hudbu a poučenou interpretaci. Co můžete o jeho práci s muzikanty a zpěváky a vůbec o přístupu k dotyčné partituře prozradit?
Pracovat se slavným umělcem, „hvězdou“, může mít svá úskalí, ale v tomto případě jde o výhody. Jeho celoživotní praktická i teoretická zkušenost se starou hudbou je doslova neocenitelná. Nemusí si nijak dokazovat svou šéfovskou autoritu, rád s námi debatuje, považuje za samozřejmost své připomínky zdůvodnit, je ochotný kdykoli zodpovědět dotaz. Nemá v oblibě přezdobená da capa, ani velké kadence, a proto zdobíme mírně a zhruba v rozsahu a především přesně v afektu dané árie. Takový přístup by leckterý milovník händelovských ohňostrojů mohl zavrhnout jako málo efektní. Je to ale věc názoru. Sama jsem se nejdřív divila, ale pak jsem musela uznat, že to partituře Amadigiho velmi svědčí. Neopomenutelnou položkou v jeho přístupu k muzikantům a zpěvákům je velmi, skutečně velmi suchý anglický humor, který je jako stvořený pro operní prostředí.
Jak vůbec vypadaly zkoušky, jak byly náročné a jak dlouho a moc intenzivně se před premiérou zkoušelo?
Zkoušky byly velmi náročné. Ale na druhou stranu tady v Göttingenu nemáme nic jiného na práci. Tříhodinovou operu jsme nastudovali za dva týdny. To bylo vyčerpávající a každá projížděčka přinesla všem účinkujícím velký stres. Pak se přidali tanečníci, kulisy, kostýmy, reálná divadelní scéna, světla a další opakování a čištění gest a pohybu. Ale když má režisér přesnou představu a je vlídný, pak práce ubíhá rychle.
A co samotné divadlo, ve kterém se hraje? Jakým dojmem na vás působí?
Jde sice o novější divadlo, ale rozměry se baroknímu podobá. Má velmi příjemnou akustiku a veškerou mašinérii, která je potřeba. Já například využívám proslulého systému nazvaného deux ex machina, neboli bůh ze stroje. Zpravidla se nasazuje v momentě, kdy zápletku už není možné logicky řešit jinak, než zásahem shůry. Pak se dostaví nadpřirozená bytost na obláčku a sdělí přítomným, jak jejich příběh dopadne. Já se zjevím po své smrti jako duch, abych přinesla poselství bohů o věrné lásce, která pochopitelně zvítězí.
Pokud nebudete mít v příštích dnech zrovna představení, určitě budete mezi návštěvníky dalších programů letošního festivalového ročníku. Co hlavně vás z další nabídky zaujalo? Na co nejvíc se vedle „vaší“ inscenace těšíte?
Doufám, že budu mít čas absolvovat celý program, protože je o co stát. Zazní zde několik oratorií – Esther, Solomon a Acis a Galathea, dále několik recitálů a řada komorních koncertů. Vystřídají se tu muzikanti, o nichž je hodně slyšet, a mnoho výtečných zpěváků, jako například Nuria Rial nebo Carolyn Sampson.
Jak často v Göttingenu kromě festivalu návštěvník narazí na Händela? Dá se atmosféra ve městě přirovnat například k Bayreuthu?
Bohužel srovnáním s Bayreuthem nemůžu sloužit, ač si samozřejmě už několik let říkám, že je třeba tam vyrazit… Uvědomila jsem si tady, co nám doma stále ještě chybí a co bylo brutálně poškozeno během komunismu. To je přirozený spolkový život, tedy nejrůznější komunity, cechy, skupiny, kluby, vážené společnosti. V Göttingenu během festivalu o Händelovo jméno doslova zakopáváte: spolek přátel Händela, spolek mecenášů festivalu, spolek pěstitelů vína odrůdy Händel, spolek milovníků Händelovy hudby a amatérských hudebníků, spolek sběratelů a znalců dobových nástrojů, atd. Tito lidé chodí na besedy, na opery, koncerty, jsou velmi dobře informováni, chtějí se setkat s umělci, zajímají se, píší kroniku, shání peníze, dělají si žebříčky oblíbenosti. Celý rok mluví o starém a těší se na nový ročník festivalu, který považují za svůj a jsou na něj pyšní. A tak by to mělo být. Podpora nejstaršího händelovského festivalu na světě ze strany města, kraje a státu je samozřejmostí.
Jak jste trávila volné chvíle v době zkoušek, kdy ještě samotný festival neběžel? Máte snad sebou rodinu? Nebo jste se aspoň o volných dnech vracela domů?
Volné jsme měli pouze neděle, kdy se může odfiltrovat nahromaděná únava. Pak přijdou na řadu procházky po bývalém opevnění kolem města, jízda na kole a nakonec většinou společné – banánové – pivo a čerstvý chřest. V Německu žijící kolegové jezdili domů, já jsem se na jeden víkend vrátila do Prahy, mimo jiné i kvůli derniéře opery Rinaldo ve Stavovském divadle. Navštívilo mě tu pár přátel a představení se nemohou dočkat mí dva synové, které z mého vyprávění nejvíc zaujalo, že se na jevišti bude vraždit…
A co hlavního si z této zkušenosti – samozřejmě vedle zcela jistě báječných vzpomínek – odnesete?
Silné vzpomínky na naplňující práci s lidmi, kteří jsou svobodní, otevření, tvůrčí, inspirující a především laskaví. Ráda bych takové prostředí nacházela častěji.
Díky za rozhovor, přejeme hodně úspěchů nejen dnes večer při premiéře a držíme palce!
Internationale Händel-Festspiele Göttingen 2012
Georg Friedrich Händel:
Amadigi di Gaula
Dirigent: Andrew Parrott
Režie, choreografie: Sigrid T’Hooft
Scéna a kostýmy: Stephan Dietrich
Světla: Heinz Kasper
FestspielOrchester Göttingen
Corpo Barocco
Premiéra 18.května 2012 Deutsches Theater Göttingen
Amadifi – Mareike Braun
Oriana – Stefanie True
Melissa – Judith Gauthier
Dardano – Markéta Cukrová
Orgando – Johanna Ness
www.haendel-festspiele.de
Ptal se Vít Dvořák
Foto Internationale Händel-Festspiele Göttingen
