Jak dnes široká veřejnost vnímá klasickou kytaru, setkáváte se s nějakými stereotypy?
Nikola Liederhaus: Jako kytaristka často narážím na to, že nevím, jak lidem v nehudebním prostředí vysvětlit, čemu se věnuji, na co hraji. I proto chci pořádat dobré kytarové koncerty, aby měli lidé možnost poslechnout si v Praze kvalitní klasický kytarový koncert.
Kateřina Šírová: Mezi veřejností ještě stále panuje představa, že klasická kytara se rovná Stánky. My bychom rády dostaly do veřejného povědomí, že na klasickou kytaru se dá zahrát spousta žánrů a nemusí to být nutně ani klasika jako taková.
A co mezi hudebníky? Setkaly jste se někdy s tím, že by hráči na jiné nástroje nepovažovali klasickou kytaru za rovnou svému nástroji?
Kateřina Šírová: Záleží o jak vysokých kruzích se bavíme, na Akademii jsem se s ničím takových nesetkala, ale na konzervatoři někteří spolužáci vnímali kytaru trochu podřadně.
Nikola Liederhaus: Mám stejnou zkušenost. Vzpomínám si, jak jsem jednou na konzervatoři cvičila na chodbě a kolem šel nějaký zpěvák. Zastavil se u mě a nemohl uvěřit, že i na kytaru se hrají stupnice. Nedostatek ale vnímám také v tom, že se nedoceňuje klasická kytara v komorní hře. Na Hudební akademii totiž nelze studovat například kytarové trio jako studijní obor, což u jiných nástrojů jde a vnímám to jako nespravedlnost. Ptala jsem se na to na HAMU a koukali na mě zvláštně. Myslím, že v Česku k téhle myšlence zatím nejsme nakloněni, ale v zahraničí se takto studovat dá, například v Německu má komorní kytarová hra silné postavení.
Dovedete v několika větách popsat, co je to Guitaromanie?
Kateřina Šírová: Jsme organizace, která pořádá projekty jak pro profesionální kytaristy, tedy špičkové koncertní hráče i kytarové pedagogy, tak pro laiky, kteří zkrátka rádi zajdou na kytarový koncert. Chceme spojovat kytaristy a kytarové nadšence, aniž bychom vytvářely konkurenční prostředí.
Jak projekt Guitaromanie vznikl a kdo za ním stojí?
Nikola Liederhaus: Guitaromanii jsme založili v roce 2019, kdy jsem se vrátila z Erasmu v Paříži s obrovským nadšením z velkého kytarového světa a cítila jsem potřebu něco vytvořit. Spolu se dvěma kytaristy, které jsem po návratu z Paříže poznala, Piotrem Bąkem z Polska a Claudií Roch z Německa, jsme založili spolek. Tehdy jsem se toho docela bála, protože s administrativou a dalšími záležitostmi, které se se založením spolku pojí, jsem neměla žádnou zkušenost, ale protože jsem měla jejich velkou podporu, povedlo se a od roku 2019 pořádáme festival.
Začátky musely být asi náročné vzhledem k tomu, že hned druhý ročník poznamenala pandemie covidu-19.
Nikola Liederhaus: Ano, po prvním ročníku, který proběhl na půdě pražské akademie, přišly dva covidové ročníky a před tím druhým se mi narodil syn. Naštěstí jsme ale vše ustály. Kateřina se ke mně přidala v roce 2020, kdy se Claudie s Piotrem vrátili do svých domovů, a od té doby je mi velkou oporou.
Kateřina Šírová: Nemyslím si, že by to bylo nutně špatné období, ta situace nám totiž přinesla spoustu nových zkušeností. Poučily jsme se a odnesly si to nejlepší, co nabízela.
Guitaromanie jakožto platforma pro kytaristy všeho druhu stojí na třech pilířích, kterými jsou Prague Guitar Forum, festival Kytara září a publikační činnost, která zahrnuje i materiály do výuky kytary. Vezmeme to od konce, co se pod publikační činností skrývá?
Nikola Liederhaus: První vlaštovkou publikační činnosti byly dvě komorní skladby, konkrétně Fantasie pro kytarové kvarteto od Erica Domenecha a duo pro kytaru a flétnu Baum und Bach od Františka Lukáše, které jsme objednaly na festival a noty vydaly vlastním nákladem. O dva roky později přišla spolupráce s nakladatelstvím Bärenreiter, kde jsem figurovala jako editorka a dala dohromady album pro kytaru nazvané Hrátky s rytmem. Oslovila jsem tehdy deset kytaristů z Česka, Polska a Německa, mezi nimi například Tatianu Stachak, Pavla Steidla či Štěpána Raka, aby napsali drobné skladby zaměřené na rozvoj rytmického cítění. Tehdy se nám dostalo první zpětné vazby od učitelů ZUŠ, které nás namotivovaly do další práce a Kateřina začala kouzlit.
To zní slibně, co jste vykouzlila?
Kateřina Šírová: Už dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou vytvořit něco, co by ozvláštnilo hodiny s mými žáky o nějaký zábavný prvek. Asi se shodneme na tom, že v hodinách není času na zbyt a zahrát si jen tak ledajakou hru by nebylo efektivní, a právě proto vzniklo Kytarové pexeso. Pomáhá žákům orientovat se na hmatníku, což bývá mnohdy nejen u těch mladších velká potíž. Jednou z předností Kytarového pexesa je také variabilita, dají se třeba vytáhnout jen prázdné struny či pouze diagramy, které žáci pojmenovávají a hledají na hmatníku, nebo můžete kartičky losovat.
Žáci musejí být nadšení. Co dalšího jste pro ně vymyslela?
Kateřina Šírová: Vznikly také Kytarové rozehrávací karty, které lze krásně implementovat do výuky. Buď se s jejich pomocí může žák na začátku hodiny rozehrát, nebo se používají při řešení konkrétního technického problému. Není vždy žádoucí omílat jedno náročné místo ve skladbě pořád dokola, například vzestupné legato, aby si žák nevytvořil psychický blok. Místo toho vytáhnu kartu Veselá žabka, na které žák může techniku pilovat. Když žáci cvičí nějakou techniku přímo ve skladbě a třeba ji i nacvičí, pořád cítí, že tam je nějaký problém, že to je to místo, které tolik cvičili. Při vystoupení se k tomu přidá ještě tréma a často se dané místo nepodaří.
Jaké další kytarové pomocníky kromě Veselé žabky, která pomáhá se vzestupným legatem, v kartách najdeme?
Kateřina Šírová: U každé karty jsem se snažila přijít se zvířátkem, k němuž bude možné danou techniku nějak připodobnit. Třeba Mrštný gepard může u začínajících žáků pomoci se střídavým úhozem, s barré hmaty zase pomůže Vytrvalý jezevčík, protože prst při barré hmatu jezevčíka připomíná. Máme tedy celkem šestnáct karet, osm pro každou ruku.
Rozumím, takže nejen rozehrávací, ale i techniku rozvíjející karty. Do třetice máte ještě jednu ryze kytarovou hru, je to tak?
Nikola Liederhaus: Ano, taková třešnička na dortu pro kytarové fajnšmekry. Jedná se o Kytarové kvarteto, kde najdete velká jména z kytarové historie i současnosti.
Jak jste vybíraly kytarové osobnosti, které se v kvartetu objevují?
Kateřina Šírová: Musím říct, že ač se to možná nezdá, právě na kvartetu bylo nejvíce práce. Najdete v nich různé kategorie jako Čeští kytaristé, Slavné kytarové ženy, Kytarová kvarteta nebo třeba Kytarové festivaly. Nechceme náš výběr prezentovat jako nějaký seznam těch nejslavnějších nebo nejdůležitějších kytaristů, je to náš subjektivní výběr.
Stěžoval si někdo, že jste třeba nějakého kytaristu do kvarteta nezahrnuly?
Nikola Liederhaus: Ano, řešily jsme na toto téma několik poměrně rozhořčených reakcí, ale opravdu jsme to nezamýšlely jako nějaké dogma. Je naprosto v pořádku si postěžovat, ale ve výběru nehrála roli jen sympatie, snažily jsme se ctít i osobnostní práva a potřebovaly jsme od daných osobností získat souhlas, což se ukázalo být docela náročné.
Kateřina Šírová: Přesně tak, několikrát jsme kvůli tomu musely přepracovat celou kategorii, protože přestala dávat smysl a trvalo nám minimálně tři měsíce dobrat se k výslednému seznamu.
Jste tedy autorkami konceptu kytarových her, které mají ale také krásnou grafiku. S kým jste spolupracovaly?
Kateřina Šírová: S Lenkou Pužmanovou, která je v našem projektu obrovsky důležitá, protože její originální grafika činí naše hry výjimečnými. Doufám, že se s námi bude podílet i na dalších projektech.
Na kolika ZUŠ v Česku se tento váš soubor kytarových her nachází a jakou jste dostaly zpětnou vazbu?
Kateřina Šírová: Napočítaly jsme zhruba čtvrtinu základních uměleckých škol a ohlasy jsou velmi pozitivní. Pro nás jsou vždy pohlazením na duši, protože přicházejí v průběhu celého roku a dělají nám radost.
Nikola Liederhaus: Moc si také vážíme učitelů, kteří jsou kreativní a stále vymýšlejí nová využití kytarových her. Vnímáme, že to byl skvělý nápad a jsem ráda, že se nám jej podařilo dotáhnout do konce. Vydaly jsme dokonce i slovenskou a německou verzi kytarových her.
Máte ještě nějaké plány s publikováním?
Kateřina Šírová: Ano, zanedlouho bude k zakoupení náš kytarový kalendář na rok 2026. Tentokrát to byl nápad Nikoly a já se na něj moc těším, protože v kalendáři budou zaznamenány všechny zásadní kytarové festivaly, soutěže a akce. Nápadů na další kytarové projekty a publikace máme velkou spoustu, ale musíme na ně mít čas a finance. Zatím mohu jen naťuknout, že máme v plánu nadále se věnovat kytarové technice hravou formou, zatím největší ohlas měly totiž Kytarové rozehrávací karty a šestnáct karet je málo.
K výuce kytary obě přistupujete s poměrně inovativním přístupem, jak se to ve vašich hodinách projevuje?
Nikola Liederhaus: Kytarová pedagogika je jeden z důvodů, proč festival dělám. Jako pedagog vnímám, že některé děti nejsou v nynějším systému ZUŠ zcela spokojené, a to je škoda. Pro mě například vůbec není důležitý soutěžní aspekt hudby, naopak se mi docela protiví. Porovnávání a známkování nejsou zrovna můj styl. Ráda objevuji nové metody, které se vždy snažím dostat i na workshopy v rámci našeho zářijového festivalu, kde se s nimi pedagogové mohou seznámit.
Kateřina Šírová: V tomhle Nikolou velmi souzníme. Nevnímám ZUŠ jako práci, zkrátka trávím čas s mladými lidmi, kteří ho se mnou trávit chtějí. Čas od času se stává, že ani nenaplníme celou vyučovací hodinu hraním, protože žák potřebuje vyslechnout, promluvit si. Abych hudbou mohla vést, potřebuji k tomu dobrou atmosféru. Snažím se k dětem přistupovat už od samého začátku respektujícím způsobem.
Pro srovnání, jakou máte zkušenost s hudebním vzděláváním v zahraničí?
Nikola Liederhaus: Já jsem byla na Erasmu na Národní konzervatoři v Paříži, což je v podstatě jako naše Akademie. Co se týče například již zmíněné komorní hry, tak tam mají přijímací zkoušky nastaveny tak, že je možné přijít v jakémkoliv nástrojovém složení a jediným cílem je uchvátit porotu a přesvědčit ji, že například kombinace kontrabas, trubka, kytara, je dobrý nápad. Vnímala jsem tam mnohem větší uměleckou otevřenost a samozřejmost, že jsou si všechny nástroje rovny.
Pojďme si říct něco o festivalu, jak jste letošní již šestý ročník pojaly?
Nikola Liederhaus: Letos jsme se soustředily mimo jiné na rozšíření koncertní části programu, který bude probíhat po celé září – proto jsem se rozhodla ho pojmenovat Kytara září. Prague Guitar Forum tuhle řadu koncertů druhý zářijový víkend odstartuje. Tento vzdělávací víkend pro kytarové profesionály se bude konat ve Werichově vile na Kampě s krásným výhledem na řeku a koncerty se odehrají v různých sálech na Praze 1.
Kateřina Šírová: Kromě těchto dvou rovin festivalu tam vnímám ještě třetí, která je pro mě osobně neméně důležitá, vnímám jej jako prostor pro setkávání a propojování kytarového světa.
Na co se mohou návštěvníci těšit?
Nikola Liederhaus: Letos jsme Prague Guitar Forum rozdělily na český a německý den, protože s německými partnery moc rády spolupracujeme. O tématu dirigování kytarových orchestrů promluví Vladimír Novotný, dirigent Pražského kytarového komorního orchestru, nyní zvaného CZEGO, který na festivalu také vystoupí. O metodě s názvem Autenticita a pružnost v hudebním projevu bude mluvit houslistka Ludmila Waldmann Pavlová. Jsem moc ráda, že pozvání přijala, protože považuji za důležité propojovat světy různých hudebních nástrojů. Na závěr „českého“ dne si s kytarovým pedagogem Ozrenem Mutakem promluvíme o tom, jak připravit žáka na soutěž. Přestože my samy jsme „nesoutěžní“, je to téma, které pedagogy zajímá a myslím si, že je důležité společně hledat cesty, jak soutěžní prostředí proměňovat tak, aby se v něm žáci cítili co nejlépe.
Takže bude i prostor pro diskusi?
Nikola Liederhaus: Ano, vnímáme Prague Guitar Forum jako prostředí, kde si můžeme věci vyříkat a klidně spolu nesouhlasit, to je úplně v pořádku. Přednášky ve Werichově vile nebývají vyloženě frontální, někteří přednášející je pojímají spíše interaktivně, hodně se diskutuje.
Jaká bude náplň německého dne?
Nikola Liederhaus: Německý den bude mít v režii zejména hobojistka a také vášnivá kytaristka Susanne Schlusnus, která se zabývá fyzioterapií a psychoterapií a vytvořila unikátní komplexní přístup propojující tělo i mysl muzikanta. Jako další se představí Artis Guitar Duo, které vystoupí nejprve koncertně a následující den povede i masterclass pro komorní soubory.
Připravujete k workshopům i nějaký doprovodný program?
Nikola Liederhaus: Ano, rády bychom pozvaly například kytaráře Jana Tuláčka, který nám dá k dispozici své nástroje k vyzkoušení. V souvislosti s nástroji chystáme letos novinku nazvanou Kytarář naživo, kdy si budete moci přijít prohlédnout několik dílen pražských kytarářů a podívat se, jak jejich nástroje vznikají.
Může návštěvu Prague Guitar Forum financovat ZUŠ například ze šablon nebo v rámci Dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP)?
Kateřina Šírová: Ano, to určitě může, je nutné pobavit se o tom s vedením, ale většina pedagogů mívá akreditaci hrazenou v rámci zaměstnání. Myslím, že je důležité se občas vymanit ze své zuškovské bubliny a vyměnit si zkušenosti i s dalšími kolegy z různých ZUŠ. Nemusíte to brát jako pracovní víkend, protože už jen ta atmosféra, kdy večer přecházíte z Werichovy vily přes Karlův most na koncert do Dominikánského kláštera, to je prostě nádhera.
Koncertní část festivalu Kytara září bude letos obzvláště nabitá, prozradíte nám něco z programu?
Nikola Liederhaus: Letos budeme pořádat šest koncertů během celého září. Těšit se můžete například na dva zahraniční hosty, Silvia Schneidera a Artis Guitar Duo, a protože jsme s Katkou obě maminky, rozhodly jsme se pro spolupráci s projektem Filharmoniště. Na dopoledním koncertě pro nejmenší děti vystoupí Eliška Holá s Annou Císařovskou a já se něj velmi těším, protože z mého pohledu k sobě děti a klasická hudba zkrátka patří.
Hádám, že je potřeba malým posluchačům koncert přizpůsobit, jak moc se liší oproti koncertům pro dospělé?
Nikola Liederhaus: Stejně jako se koncerty uzpůsobují pro lidi s vozíčkem, dají se přizpůsobit i dětem a jejich rodičům. Kromě toho, že koncert bude mít kratší trvání, asi 45 minut, bude potřeba upravit prostor tak, aby pohodlně projely kočárky a také tam nebudou žádné židle. Malí posluchači si lehnou na deku, dají si třeba svačinku a poslechnou si klasickou kytaru.
Samozřejmě se počítá s tím, že děti budou hlučet, bude to živelné a může se klidně stát, že děti přiběhnou až k muzikantům. Ti jsou na to psychicky připraveni. Stává se, že jsou děti ke konci už unavené a nepozorné, pobíhají tam, ale nikdo po nich nebude chtít, aby si sedly. Klasickou hudbu není vždy nezbytně nutné vnímat v naprostém tichu a strnulosti.
