Že je třeba se budoucností fungování opery či vlastně operních scén u nás konečně už pořádně a z gruntu začít zabývat, netřeba dlouze dokládat. Mnohaleté neřešení agónie pražské Státní opery, ale třeba i nedávno rozpoutaný spor o budoucnost opery ústecké jsou jen vrcholem ledovce letitých problémů. Ne nadarmo se mezi nejčtenějšími stránkami Opery Plus ocitl také rozhovor s Oliverem Dohnányim o důvodech jeho abdikace na šéfovské místo ve druhém pražském operním domě a vzápětí i tiskové prohlášení pověřeného nástupce, který na Dohnányiho slova reagoval. Ne náhodou byl zcela nedávno jedním z nejsledovanějších článků za dobu existence našeho portálu vůbec i kontroverzní příspěvek jednoho z někdejších zaměstnanců opery Zlaté kapličky, který nastolil otázku Kam Tě vedou, Národní divadlo?
Jistě, vývoj opery jde kupředu mílovými kroky. Balík peněz, který stačil včera, je dnes už zatraceně mizerný. S existenčními problémy se potýká i řada daleko významnějších zahraničních operních domů, než jsou ty naše. Nejednou jsme o tom na našem portále psali, třeba zrovna včera se u toho zastavil v rozhovoru pro Operu Plus i Bryn Terfel. Bylo by bláhové se domnívat, že u nás může vše zůstat při starém.
Co je ale krajně znepokojivé je způsob, jak si při řešení všech těch problémů počínají námi placení politikové. Jakým způsobem svá rozhodnutí dělají, jak o nich informují a jak je (ne)zdůvodňují. Co si myslet už jen o tom, že kultura letos dostala ze státní kasy zase o desítky milionů míň, než loni? Že podíl kultury na výdajích státu klesl už jen na pouhou polovinu procenta, a že je nejhorší za posledních dvacet let? Lze vůbec věřit třeba tomu, že budovu Státní opery je kvůli rekonstrukci nutné zčistajasna zavřít? Co říci k tomu, když náměstek ministra kultury vzkáže po novinářích, že v Praze je prostor jen pro jednu operu a jeden balet, a že v Národním to nejspíš nebude? Je normální, když se o tom současný ředitel Zlaté kapličky dozví až z novin? Je vůbec dotyčný ministerský úředník kompetentní? Neměla by na webových stránkách Ministerstva kultury být namísto agitačního zpravodajství ve stylu ne nepodobném předlistopadovému Rudému právu třeba právě k tomuto záměru aspoň stručná tisková zpráva, o podrobné analýze předcházející takovému prohlášení ani nemluvě?
Podobných otázek je mnohem, mnohem víc. Daňový poplatník – ať už operu či balet miluje nebo je mu úplně fuk – nad tím vším musí jen nevěřícně kroutit hlavou. Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě si to necháme líbit?
