Je to temperamentní Ital, může si říct jeden. Je to tenor, a ti často měli k unáhleným a okázalým gestům blízko, dodá druhý. Když ale s Gianlucou Zampierim mluvíte, velmi brzy zjistíte, že o věcech setsakramentsky důkladně přemýšlí. A že manýrami hvězd, které vždy musejí mít poslední slovo, rozhodně netrpí. Ostravská opera se ale teď bude muset bez něj obejít. Po několika letech odchází na protest proti okolnostem odvolání ředitele Luďka Golata, které před pár týdny prošly snad všemi našimi novinami a televizními i rozhlasovými stanicemi. O celé kauze dřív nebo později v návaznosti na její vyšetřování bezesporu ještě uslyšíme. 
Zpátky ale k onomu tenorovi. Víme o něm vše podstatné? Gianluca Zampieri dal o sobě poprvé hlasitěji vědět už začátkem devadesátých let, když vyhrál mezinárodní pěveckou soutěž Mattii Battistiniho ve své rodné Itálii. Postupně se mu tak začaly otevírat operní domy nejen v Bologni, Benátkách, Janově, Římě, Palermu či Katánii, ale také v zahraničí – hlavně v Německu, ale třeba i v Mexiku. Zpívá pochopitelně hodně italskou operu (například většinu Verdiho i Pucciniho tenorových partů nebo hned několik Giordaniho hrdinů), ale taky Richarda Strausse (Bacchus a Guntram) či Wagnera (Erik, Siegfried, Tristan). K srdci mu ovšem hodně přirostla i česká opera – Princ z Rusalky, Laca, Albert Gregor, Manolios – a nejnověji i Dalibor. A právě v něm se s ostravským souborem při festivalových premiérách v Litomyšli před prázdninami loučil. Jak to vidí dnes?
Divadelní prázdniny vám daly možnost podívat se na události v ostravské opeře s odstupem. Nelitujete ani trochu svého rozhodnutí odejít?
Po pravdě řečeno, já moc dlouhé prázdniny nemám, protože v Evropě je spousta letních festivalů, a tak jsem i v tomto období velmi vytížený. Mé rozhodnutí přerušit spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským bylo pro mne velmi náročné jak z hlediska uměleckého, tak citového. Publikum a převážná většina kolegů, nejen operních, ale i z činohry, operety a baletu, jsou pro mne nezapomenutelní a nesu si je hluboko v srdci, v naději, že s nimi brzy budu moci obnovit styky.
Ostatně mé rozhodnutí bylo závažné, ale také důkladně promyšlené. Bylo nutné, aby přišel nějaký výrazný signál, případně osobní oběť, který by zastavil to sebezničující šílenství, jež podle mého názoru postihlo spoustu osob a institucí v celé té záležitosti. Až příliš mnoho lidí jednalo impulzivně, vedeno krátkozrakou vidinou, ne-li přímo osobním prospěchem, a navíc často mylnými.
Teď mám na mysli jednotlivé osoby, ale i média a městské instituce, jež mohly a měly celou záležitost pojednat citlivěji, aby nezpůsobily tolik škody ostravskému divadlu a také lidem, kteří v tom byli nevinně.
Svým rozhodnutím jsem upozornil na tuto situaci bez ohledu na jakékoli osobní zájmy, pouze ve prospěch Národního divadla v Ostravě.
Takže ničeho nelituji, naopak, jsem stále více přesvědčen, že jsem „udělal správnou věc.“
Ve skutečnosti dopis proti Golatovi podepsalo 18 osob a víc než 220 mu ve chvíli, kdy se objevila zpráva o udání, spontánně písemně vyjádřilo podporu. Označit podobný poměr za „rozdělení do dvou táborů“ mi upřímně řečeno připadá směšné, a pohrdání většinou mi připomíná tristní způsoby „reálného socialismu“, které zřejmě zcela nezmizely z hlav a jednání některých politiků…
Budiž jasně řečeno, že odvolání důvěry vedoucímu pracovníkovi je zcela legitimní a běžné ve všech oblastech lidské činnosti, nejen v kultuře. A jsou k tomu také přesné nástroje, zakotvené ve smlouvě. Rozhodně není nutné inscenovat „mediální procesy“, které poškodí nejen jednotlivce, ale především instituce, v nichž působí, stejně jako práci a pověst celého daného společenství.
Je zcela jasné, že cílem byl Luděk Golat, ale místo „výstřelu z pistole“ byl použit určitý druh „atomové bomby“, která přinesla zřejmě nenapravitelné škody nejen divadlu, ale poškodila i město Ostrava jako takové.
Jste si jistý, že Luděk Golat se ničeho nezákoného nedopustil? Že je nevinný?
Probíhající vyšetřování a soudní procesy nám snad pomohou lépe pochopit skutečné proporce a rozsah zodpovědnosti v této záležitosti. Já pro tuto chvíli vím, že několik osob, institucí a většina médií s pokryteckou výmluvou, že chtějí napravit psychickou újmu způsobenou jistému dítěti před deseti lety, dnes neváhala zničit jeho život a jeho rodinu a způsobit mu zjevné morální a materiální škody. Patologická zvědavost je jednou z lidských vlastností. A tak je dnes rozšířeným sportem, usnadněným značným rozvojem médií a internetu, šťourat se v soukromém životě Bernieho Ecclestona, Silvia Berlusconiho, Luďka Golata, nebo případně Víta Dvořáka či Gianlucy Zampieriho.
A přitom tu jsou zákony a cosi jako profesionální čest, jež upravují a omezují tyto tendence a každému z nás určují přesnou zodpovědnost. Bez těchto pravidel by nebyla naše civilizace a bez nejmenších pochyb tvrdím, že v případě Luďka Golata byla tato pravidla trestuhodně přehlížena nebo pošlapána příliš mnoha lidmi.
Už jste řekl, že jste ochoten se do Ostravy vrátit, pokud tam bude nastolen „klid a mír“. Co přesně to znamená?
Měli bychom si připomenout, že Luděk Golat jako manažer nejen přebudoval divadlo, aniž by kdy překročil předpokládaný rozpočet, ale umělecky je dovedl k takovým vrcholům a na tak vynikající úroveň, které jsou nové nejen v dějinách ostravského souboru, ale staví divadlo na roveň nejobjevnějším a nejzajímavějším evropským kutlurním aktivitám.
Když mluvím o „klidu a míru“, mám na mysli dvě základní věci:
a) Musím mít ze strany městského vedení konkrétní známky toho, že hodlají zachránit ostravské divadlo a případně mu dál umožnit rozvíjet se v evropském kulturním kontextu. V tomto smyslu bude například důležité zajistit uměleckou kontinuitu, již zajišťují významné osobnosti, jako například současný šéf opery Oliver Dohnányi, jehož práce je podstatná pro to, aby ostravská opera neztratila uměleckou důvěryhodnost, jíž se těší v mezinárodním měřítku.
b) Zjistit a postihnout toho, kdo nezodpovědně neváhal veřejně šířit nepravdu o práci Národního divadla moravskoslezského a porušit tak závazek loajality, jenž podepisujeme v každé smlouvě o spolupráci, a vážně tím poškodil pověst instituce, v níž pracuje. Za to nesmí zaplatit jen Golat, ani na základě svých údajných provinění v soukromém životě, tím méně za vulgární slovník, který v divadle běžně používá spousta osob. Ten, kdo účelově využil tyto informace k dosažení osobních cílů a poškodil tak na veřejnosti obraz ostravského divadla, nese podle mého názoru mnohem větší zodpovědnost, která rozhodně nesmí být opominuta.
R.Strauss: Ariadne auf Naxos (Ostrava -Bacchus, s E.Dřízgovou-Jirušovou jako Ariadnou)Vzhledem k tomu, že zjištění této zodpovědnosti se, jak se zdá, opožďuje… rozhodl jsem se, že půjdu sám a vyjádřím tak názor naprosté většiny kolegů, kteří jsou nuceni spolupracovat s neloajálními lidmi, aby nepřišli o svou práci.
F.Alfano: Cyrano di Bergerac (Ostrava)
F.Alfano: Cyrano di Bergerac (Karlsruhe)
G.Puccini: Manon Lescaut (Spoleto-Des Grieux)
L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha – Albert Gregor, s G.B.Barkmin jako Emilií Marty)Bohužel mi ale připadá, že tento potenciál není rozvíjen na politické úrovni. Chronický nedostatek finanční zdrojů a investic neumožňuje umělecké plánování na žádoucí úrovni a je také velkou překážkou při překonávání onoho „ministerského“ způsobu myšlení při produkování uměleckých děl, které přetrvává z dob socialismu a v českých divadlech je ještě hojně rozšířeno.
Ostatně nelze ani žádat od orchestrů a sborů maximální nasazení, mají-li ustavičně finančně strádat.
Česká republika by stejně jako Itálie měla mnohem víc spoléhat na vlastní kulturní zdroje a využít je jako velkou hnací sílu turistického a hospodářského rozvoje na celostátní i regionální úrovni.
V tomto smyslu jsou dobrými příklady kulturní politiky, která dokáže propojit finanční omezení s kulturní valorizací příslušného území, jak německý tak francouzský model.
R.Strauss: Guntram (Katánie)Avšak svět se mění mnohem rychleji, než naše předsudky a klišé. Předtím, než jsem se rozhodl dát se na pěveckou dráhu, jsem pracoval šest let jako ekonom a mnozí kolegové si mysleli, že jsem se zbláznil. Dnes však manažer může přijít o práci za pár hodin, i když je skvělý a zastává jakkoli vysoký post. Stačí, aby se sloučily dva podniky nebo aby ve stole zapomněl starou videokazetu… 🙂 Já jsem si naopak díky své práci dost jist tím, co budu dělat a…. Jist až do roku 2011…. Myslím, že to v této době není málo! 🙂 🙂 🙂
