Tanečnice Tereza Ondrová se ve zcela vizuálně čistém prostoru, vzadu ohraničeném projekční plochou, obrazně zavrtávala do podloží níž a níž. Postávala, gestikulovala nebo se pohybově vyjadřovala v místech, jež jí evokovala zážitek. Tělem ztvárňované reminiscence spolu se zvukovou stopou doprovázel verbální projev. Jako jediné objekty využívala malé „stetoskopy“ – na kabelech umístěné mikrofony, jimiž poťukávala do podlahy, na níž kdysi zazníval divadelní úryvek či se rozvíjela taneční sekvence. Označovala body, kde se odehrávala tehdejší divadelní přítomnost. Jejich znovu vzkříšením do dnešní doby načrtávala trajektorii svých kariérních milníků. Struktura kolážovitého uspořádání korespondovala s citací z programového letáku: „Geologickou minulost máme zaznamenanou značně útržkovitě. Čím hlouběji do minulosti, tím je útržků méně a méně. Geologové proto dávné děje skládají jako mozaiku či puzzle z jiných míst v blízkém i dalekém okolí. A toto skládání / doplňování mozaiky je neméně tak vzrušující jako tanec, který se v nepatrném zlomku času odehrává nad těmito horninami.“
Koncept performance zahrnoval jak silně zastoupenou osobní rovinu Ondrové, tak vztah k historii zákoutí, v němž divadlo PONEC stojí, a ke geologickému profilu parcely. Právě tato provázanost ozvláštňovala sled příběhů, vázaných k jednotlivým uměleckým počinům. Tato dramaturgická nadstavba lineárního narativu udržovala pozornost i tehdy, pokud chyběla přímá zkušenost se zmiňovaným představením.
Samozřejmě, ta připomenutí, která se hlouběji zapsala do komunitní paměti, nacházela pocitově větší odezvu než odkazy k inscenacím, které zaznamenala jen část aktuálního publika. Tím se přibližuji k otázce, neboť není snadné vyvodit, zda GEO jako dílo rezonuje i tehdy, pokud se divák setkává s Terezou Ondrovou úplně poprvé. Snad, možná, kéž by – ano. I navzdory specificky šetrnému způsobu pohybové komunikace dokázala podtrhnout právě své jevištní charisma a cit pro vykreslení precizního detailu.
Její fyzický jazyk jako by dokonce ten večer byl mnohem výmluvnějším než všechny anglicky pronášené komentáře. Co by se stalo, pokud by nemluvila, „jen“ by se pohybovala a za ní by se hýbal obraz. Ten v podstatě odkazoval k jakékoli asociaci, ať byl jednoduše barevnou kulisou, „seismografem“, albem s trilobity… Jako by se performerka i svým kostýmem, oděna v modrém topu a legínách s potiskem lidských svalů, hlásila k vodě i nebi, a současně obnažovala fyzické vrstvy, architekturu těla. Toho večera se akcentovalo umění okamžiku a síla osobnosti, proudící energie mezi hledištěm a taneční plochou, vertikála vzpomínek vyvěrajících na povrch.
V rámci festivalu zacíleného na „Místa činu“ a emotivní příběhy byla forma úsporné biografie na jevišti opravdovým setkáním. Ne každý tomu musí být nutně otevřen, ale i takový typ produkce může být očistným okamžikem, neboť skrze performera v tu danou chvíli protéká čas a díky jeho umění i segment historie současného tanečního divadla.
—
GEO
Připravili a spolupracovali: Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Monica Gillette, Jan Čtvrtník, Michal Cáb, Michal Kindernay, Dano Kozlík
Produkce: Júlia Pecková, Daniela Řeháková
Konzultace: Lenka Špičáková, Aleš Špičák, Michal Králík, Renan Martins, David Králík, Matěj Strnad, Peter Šavel
Cover foto: Marek Bartoš
Premiéra: 7. 10. 2023, divadlo PONEC
