Po provokujících, někdy až šokujících skladbách zkomponoval mladý Sergej Prokofjev v roce 1917 něco zcela jiného: čistou, průzračnou, prostou a hravou Klasickou symfonii, vytříbenou, svižnou a vtipnou, jeden z prvních krystalických příkladů neoklasicismu. Posluchač může obdivovat vystižení ducha slohu, tanečnost, rozkošné melodie i pikantní disonance.
Klavírní koncert Es dur dokončil Mozart v únoru 1784. Tehdy působil už třetím rokem ve Vídni, kde zažíval radosti i strasti svobodného povolání. Mozartova hudba obecně vyniká bohatostí melodické invence, zpěvností, čistotou harmonií, zvukovou barevností i dokonalostí výstavby, elegancí, přehlednou jednoduchostí, hloubkou i radostnou jasností. K tomu se přidává uplatňování nových progresivních prvků. V melodickém Koncertu Es dur je toto vše slyšet.
První z klavírních koncertů Dmitrije Šostakoviče z počátku 30. let je nekonvenční dílo, brilantní a virtuózní, místy až jedovatě sarkastické. Původně mělo jít o Trubkový koncert, přidáním klavíru se však nakonec záměr obrátil a vznikl Koncert pro klavír a orchestr c moll se sólovou trubkou.
Čtvrtá symfonie Sergeje Prokofjeva vychází z hudebního materiálu baletu Marnotratný syn s biblickým novozákonním námětem, který si u Prokofjeva objednal Sergej Ďagilev, impresário Ruského baletu. Symfonie vznikala paralelně, sleduje klasickou formu, ale nevzdává se materiálu z baletu, a tak je druhá věta obrazem návratu marnotratného syna a třetí vyvolává představu svůdnosti krásných žen.
