Texty Ivana Medka (159)
V roce 2009 vznikla vzpomínka Ivana Medka na skladatele a pedagoga Františka Kovaříčka (1924–2003) při příležitosti jeho nedožitých pětaosmdesátin.
František Kovaříček byl dlouhá léta v čele československé a později české „Hudební mládeže“. Nejprve byl předsedou výboru, později čestným předsedou; vždy podporován svojí ženou a zároveň tajemnicí Hudební mládeže Janou Klimtovou.
***
Už si nepamatuji, kdy jsem Františka Kovaříčka viděl poprvé, ale když jsem ho viděl, tak jsem si řekl, že tento člověk to bude mít těžké, protože je příliš slušný – na české poměry vlastně neúměrně slušný. Od začátku jsem si také říkal, jak asi obstojí mezi těmi vlky a vlčicemi, kterých je česká kultura odjakživa plná. Ukázalo se ale, že ta slušnost se vyplatila.
Když jsem odcházel z České filharmonie a předával Hudební mládež Kovaříčkovi, bylo mi jasné, že je to nejlepší člověk, kterému může být taková věc svěřena. Zdál se mi mimořádně schopný organizačně, mimořádně slušný ve vztazích s lidmi, mimořádně schopný v získávání lidí nových, zejména mladých, a taky mi připadal nezvykle vzorný pro lidi, kteří se rozhodnou takovou věc dělat. Hned v začátcích Hudební mládeže jsme totiž chtěli, aby nevychovávala lidi jenom k tomu, aby se jim líp poslouchalo nebo aby se jim líbila sem tam nějaká moderní muzika, ale měla by je vést k celkovému životnímu postoji. K názoru na svět, nejenom na umění, respektive na umění a jeho prostřednictvím na svět. A Kovaříček také věděl, že to je důležité.
Když jsem pak odešel do Rakouska a slýchal o Hudební mládeži, byly to jednoznačně pozitivní věci. Potvrzoval se mi vlastně ten první dojem slušného, ale přitom dostatečně tvrdohlavého člověka, což je samo o sobě vzácné, ale u nás zejména. Když jsem se pak vrátil a viděl, co dokázal s Hudební mládeží udělat, tak jsem byl překvapený a neobyčejně spokojený, i když sám jsem si to představoval jinak. Myslím, že Kovaříček zachránil Hudební mládež v tu dobu, kdy zachránit šla. Kdyby do ní býval přišel nějaký ambiciózní straník nebo svazák, byla by to katastrofa. Vždycky by se sice našlo pár lidí, kteří by šli s ním, ale to by nebyli dobří lidé.
Jako člověk se mně osobně zdál neobyčejně spolehlivý, pravdomluvný a řekl bych čestný chlap, což jsou strašně vzácné věci. Nevím, jestli se u nás tyto tři vlastnosti spojují s někým, kdo taky něco dělá, nejenom mluví. V tom smyslu bych řekl, že při vší Kovaříčkově tichosti a nenápadnosti, s jakou vystupoval a jaká byla v něm, by mohl být vzorem pro každého, kdo se zabývá organizační prací tohoto typu, tedy kdo dává dohromady mladé lidi.
Obdivuji jeho ženu. Bez ní by to býval nedokázal. Při svých vlastnostech, při vší té slušnosti musel často být svým způsobem strašně sám. A v ní měl oporu, kterou potřeboval.
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy
(pokračování)
