Folklór možno oželet. Prodaná nevěsta ve Vídni

Nezáživné, fádní, nepodařené – takové charakteristiky se objevovaly po premiéře nového nastudování Prodané nevěsty ve vídeňské Volksoper. Vztahovaly se především k režii (Helmut Baumann) a scénické a kostýmní výpravě, lépe na tom byly posudky hudebního nastudování, pěvecké výkony byly většinou opatrně omlouvány (indispozice představitele Jeníka, scházející „vokální smyslnost“ mileneckého páru atd.). Divák (tedy v tomto případě já), připravený takto kritikou na nejhorší, pak může být naopak příjemně překvapen, i když je samozřejmě očekáváním, lišícím se od výsledku, ovlivněn. Přesto se domnívám, že u mnohokrát zažité, naposlouchané a vstřebané Prodané nevěsty se nechá ovlivnit jen nepatrně. Mathias Fischer-Dieskau postavil na jeviště dřevěnou konstrukci, kterou vídeňští kritici nazvali stodolou, je to ovšem dočasná hala, připravená na vesnickou slavnost. Takové se stavívaly, a někde staví ještě dnes. Převážně černě odděný sbor je zbaven folklorní pestrosti, nikoli iluze slavnostnosti – černá přece patřívala na venkově ke slavnostnímu oděvu zcela samozřejmě, i moje teta ještě v polovině padesátých let minulého století chodila na pouť v černém od hlavy až k patě. Zmizel jen barvotisk, kroj, kodifikovaný na dlouhou dobu jako plzeňský na základě Smetanou vyslovené pochvaly plzeňského provedení z roku 1869. Naopak ona černá navodila důstojnost veřejného soudu, patrnou především v kolektivním „zúčtování“ s Jeníkovou zradou, spojenou s odhalením pravé skutečnosti a s konečným výsměchem Kecalovi (přitom se zřetelně ukázalo, jak je takový dav vlastně manipulovatelný). Předehra byla zahrána tak, jak bychom si ji určitě přáli slyšet vždycky, běhy smyčců, dynamika, tempa, akcenty, vše bylo na svém místě v precizní souhře. První dvě dějství jsou propojena (hudebně si inscenátoři šťastně vypomohli úsekem z předehry), přestávka je teprve před scénou komediantů. Ta ovšem stojí za to – jsou tu akrobaté, vynikající žonglér, trojice „gumových“ klaunů, nezbytný špílec se vzpěračem funícím námahou (činku nakonec lehounce odhodí Esmeralda). Principálovi (Boris Eder) je dovoleno extemporovat, takže jsme se dozvěděli i aktuální zprávu z Říma „habemus papam“ a že je z Argentiny (psáno z reprízy 13. března). Ano, Principál je tu v roli operetního komika třetích dějství, ani konečná verze Prodané nevěsty ho neodstranila, je-li však taková scéna komediantů vkusná, nelze proti ní nic namítat. Patří sem kiksy trubkové fanfáry, a když se konečně nakonec podaří ji zahrát čistě, to je pak radosti! Pravda, tance nejsou folklorní ani české, choreografce Bohdaně Szivacz sem zabloudily prvky španělské a furiant je spíš lezginka, ale každý z tanců má také děj a spolu se strakatými komedianty přinášejí na scénu kontrast.

Caroline Melzer je milá Mařenka, zpočátku ostýchavá, důvěřivá a roztoužená, poté nešťastná, rozzlobená a vzdorovitá, a když se ve finále schována za sborem bleskurychle převlékne do svatebního, zdá se, že po ničem jiném než po tom svatebním věnečku celou dobu netoužila. Suverénně zvládla všechna tříčárkovaná céčka a s rolí se od premiéry 17. února nejspíš zžila – po „plechové“ barvě, kterou jí přisuzovala vídeňská kritika, ani stopy. Matthias Klink (Jeník), který měl při premiéře takovou smůlu, se dostal do formy, na první „g“ zrádné árie „Jak možná věřit“ (zpívalo se ovšem německy) ještě najížděl opatrně, ale když vyšlo „a“, nabyl jistoty. Je to křehčí, lyrický hlas zatím bez osobitosti, ale možná najde dobrého poradce (fyzicky mi neodbytně připomínal Toma Hankse). Kecal coby „obchodník se štěstím“ už se dnes (bohudík) nehraje v šarži drastického komika, tím těžší je jeho úlohu charakterově vykreslit, ale Andreas Daum si s ní poradil; kšeft zkrátka nevyšel, vyjde příště. Sonornější hlas, než jakým Daum vládne, by ovšem role potřebovala. Milé bylo podání Vaška (Paul Schweinester) jako kluka ještě nevyrostlého z puberty – také zde je už snad s definitivní platností odbourána představa, že Vašek je cosi jako vesnický blázen. Na obsazení rodičovského páru záleží, jak vyjde kvintet resp. sextet „Rozmysli si, Mařenko…“. Mařenčini rodiče byli hlasově nejhorší z celkového obsazení, tvrdě řečeno, žádnými hlasy nedisponovali. Alexander Trauner Krušinu spíše odmluvil (indispozice ohlášena nebyla), v prvním výstupu nebyl slyšet vůbec a lépe na tom nebyla ani Renate Pitscheider jako Ludmila. Výraznější hlasy Míchových (Alexandra Kloose a Petar Naydenov) je spolu s Kecalem překrývaly, ale co horšího, všechny hlasy kryl lesní roh, který má jen podkreslovat. Jako ostatně byly dechové nástroje (žestě i dřeva) velmi často příliš silné – takový byl alespoň dojem ve 14. řadě v přízemí. Sbor zpíval dobře, rytmicky se ale několikrát rozešel s orchestrem; naštěstí dirigent Enrico Dovico nepustil otěže a vše se zase srovnalo. Takže výsledný dojem sympatický, a soudě z pobavených tváří okolosedících a poměrně častého hlasitého zasmání, potlesků téměř za každým číslem (pravda, nijak frenetických, ale vděčných), inscenace běžnému publiku nudná nepřišla a stálo za to ji vidět. A zejména slyšet Smetanu.+++=== 

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Krušina – Alexander Trauner
Ludmila – Renate Pitscheider
Mařenka – Caroline Melzer
Háta – Alexandra Kloose
Vašek – Paul Schweinester
Jeník – Matthias Klink
Kecal – Andreas Daum
Principál – Boris Eder
Esmeralda – Anita Götz
Indián – Mamuka Nikolaishvili

www.volksoper.at