Poslední den Festivalu tanečních filmů patřil dvěma hlavním událostem – předání cen a prezentaci nové soutěžní sekce studentských filmů. V té se představila jedenáctka snímků autorek a autorů z České republiky, Spojených států amerických, Německa, Španělska, Bulharska a Velké Británie.
Za nejlepší odborná porota ve složení Jana Návratová, Alla Kovgan a Marlene Millar vybrala americký snímek Ghosts in you v chreografii Hanny Tzong-Han Wu a režii Rafaela Alejandra Lopeze a zmíněné choreografky. V něm osamocená, vodou zmáčená postava v rozevlátém tělovém kostýmu bloumá opuštěnými, světlem prosycenými prostorami připomínajícími luxusní hotel. Neustále z konečků prstů odkapávající vodu pak doplňuje sípavý, ostrý dech, násobící svou rezonanci skrze kuklu na hlavě tanečnice.
Čestné uznání si v téže kategorii vysloužily české choreografky a režisérky. Eva Rezová, jejíž Picturam se stal rovněž vítězem u publika, se nechala inspirovat renesančním výtvarným uměním, nejcitelněji da Vinciho Poslední večeří. Potemnělému prostoru dominoval dlouhý stůl a do půli těla odhalená těla mužských performerů představujících dvanáctero apoštolů a Ježíše Krista. Vizuálně podmanivý kontrast světla a stínu, stejně jako symboliku krvavou červeného vína doplňoval (snad trochu anachronický) hudební doprovod Pergolesiho barokního Stabat Mater. Adriana Štefaňáková s Albinou Khanipovou pak byly oceněny za svou Insanity, jasnými barvami, především křiklavě růžovou, prostoupené šílenství propojující přírodní scenérii s kulturními cingrlaty. Snivost i osobitý názor snímku snad jen v závěru zbytečně shazovala textová douška o schopnosti se osvobodit od společenských okovů, což mimo jiné poznamenala i členka poroty Alla Kovgan.
Mezi dalšími studentskými filmy zaujala např. španělská loutková miniatura Daisy o panence z hrací skříňky, kterou ze tmy pozorují ulepené, zlověstně zírající zraky (nejen) internetových predátorů, jak opět potvrdil i na konci přidaný (a obdobně zbytečný) doslov. Osobitou vizualitu si nesla i Freeway Susanny Kiss z Bulharska. V otevřeném, prázdném prostoru náklaďáku bylo možné sledovat plasticky se pohybující ho tanečníka, síla snímku však daleko více než v samotném pohybovém výkonu čerpala z rozostřeného, zastřeného oka kamery, jež nikdy nedovolila detailu vystoupit do popředí a rozbít neuchopitelnost a nepolapitelnost zobrazovaného.
Svou specifickou vizuální estetiku (východoněmeckého filmu z osmdesátek) měl i německý Velodrome Biancy Barbat a Pariyi Bakhshi, odehrávající se, a to nikdy neuhodnete, na velodromu. Dvojice performerek testovala prostor a jeho možnosti, stejně jako samy sebe. Přiznám se ovšem, že zajímavější by mi stále připadalo sledovat dráhovou cyklistiku, pro kterou jsou velodromy primárně určeny, jakkoli jde bezesporu o jeden z nejvyšinutějších sportů na světě.
Před finálním vyhlášením výsledků byl prostor věnován filmu z produkce francouzského Arte, svébytnému zpracování koncertu skladatele elektronické hudby Roneho a jeho díla L(oo)ping v podání Orchestre National de Lyon. Hlavní roli vedle hudby a samotného autora hraje devět tanečnic a tanečníků, kteří představují biletářku, inspicienta, hráčku orchestru nebo dvojici z publika a proplétají koncert svými příběhy, jež Rone trochu jako voyer, trochu jako bezelstné dítě s nadšením zpovzdálí pozoruje, stejně jako samotný prostor Auditorium de Lyon (též Maurice Ravel Auditorium), obrovské, majestátní brutalistní budovy Charlese Delfanta a Henriho Pottiera coby ódy na beton.
Hlavní cenu festivalu během závěrečného komorního ceremoniálu obdržel francouzský režisér Roméo Lefèvre s postapokalyptickým snímkem Silentium, do určité míry pohybovou odpovědí na americký horor Tiché místo Johna Krasinskiho. Čestné uznání si pak vysloužil ještě režisér Rupert Höller a jeho Shake Stew-Lila.
Samotný závěr festivalu pak jako před dvěma lety patřil segmentu taneční reklamy, v němž bylo možné zhlédnout, co se za poslední měsíce urodilo na poli komerčního světa s potenciálem přesahu do světa umění. Z tuzemského pohledu byla zajímavá zmínka o francouzském spotu telefonního operátora Orange, o jehož choreografii se postarala Lenka Vagnerová, okázale nabubřelým mixem hry na luxus byl naopak krátký film propagující šampaňské Dom Perignon za účasti Lady Gaga a choreografie Sidi Larbi Cherkaouiho, svět naprostého šílenství naopak zastupoval výjev soudobé varianty rituálního tance kolem zlatého telete, zde kuřete z KFC.
