- Tomáš Hanzlík: Endymio
- Moravská filharmonie Olomouc: Koncert u příležitosti 450 let od založení Univerzity Palackého v Olomouci
- Tomáš Hanzlík: Ekotoalety
- David Hrbek & Robert Israel: Hudba k němým filmům
- Vít Zouhar: ROZ JA SNĚNÍ
- Vít Zouhar: Minimalissima
- Andrew Schultz: Dark Well
- Junior koncert: Autorská tvorba Davida Vlčka
Tomáš Hanzlík: Endymio
Letošní festival Opera Schrattenbach byl slavnostně zahájen ve freskovém sále ZŠ Komenium opětovně nastudovanou neobarokní operou Endymio, jejíž novodobá hudba pochází z pera Tomáše Hanzlíka. Ten ji zkomponoval v roce 2001 na barokní libreto P. Davida a S. Joanna Baptisty (občanským jménem Jana Kopeckého), jenž byl pravděpodobně také autorem původní hudby, která se však nedochovala.
Opera Endymio, která byla poprvé uvedena v roce 1727 na kroměřížském zámku, kam přinesla antický mýtus o krásném mladíku, jenž si díky věčnému spánku uchoval nepomíjivou mladost, doznala v Hanzlíkově zpracování řady úprav. Místo tříhodinového díla předvedl Ensemble Damian hodinovou jednoaktovku v civilní scénické výpravě, jejíž konec na rozdíl od originálu zůstal otevřený. Také instrumentace získala nový hudební háv. Zvukové propojení altového saxofonu (Pavel Krchňák), lesního rohu (Petra Mikesková), fagotu (Zdeněk Gregor), klavíru (Martin Smutný), houslí (Lukáš Mik a Branislav Lariš) a kontrabasu (Jakub Sobotka) vneslo do novodobého pojetí punc experimentální barevnosti a zajímavé originality.
Na rozdíl od původního pojetí vystupovaly v pátečním představení i ženy, a to jak v mladistvě obsazeném sboru, připraveném pod sbormistrovským vedením Jany Synkové, tak v sólových partech. V roli Diany se představila sopranistka Markéta Israel Večeřová a part Aurilly zazněl v podání Juliany Synkové. Ztvárnění mužského ideálu krásy v postavě Endymia se ujal kontratenorista Jan Mikušek, Thyrsus zazněl v podání Rostislava Baláže a role Sylvana se chopil Pavel Maška. Pěvecké sólové party byly doplněny ještě o dvě pohybové role – Amora ztvárnil Šimon Hron a Morfea Josef Procházka.
Tomáš Hanzlík, jenž se nechal při svém prokomponovaném díle inspirovat tvorbou piaristických skladatelů z období 17. a 18. století, jejichž hudební myšlenky zasadil do strukturálně minimalistického kontextu, vytvořil velmi zajímavý hudebně-dramatický počin, v němž se setkávala antická minulost se současnou zvukomalebností a vytvářela dohromady na pozadí nádherného prostředí freskového sálu neotřelou zvukově-vizuální koláž.
Moravská filharmonie Olomouc: Koncert u příležitosti 450 let od založení Univerzity Palackého v Olomouci
Festival pokračoval 17. listopadu 2023 koncertem Moravské filharmonie Olomouc u příležitosti 450 let založení Univerzity Palackého v Olomouci. Tento slavnostní večer byl zahájen státní hymnou ČR, proslovem rektora prof. Martina Procházky, za významné univerzitní osobnosti promluvila horolezkyně a matematička Dina Štěrbová, univerzitě i akademické obci následně požehnal olomoucký biskup mons. Josef Nuzík. Oficiální část koncertu zakončila studentská hymna Gaudeamus igitur v podání univerzitního sboru Ateneo řízeného Pavlem Režným.
Hudební program otevřela premiéra slavnostní skladby Templum Honoris (Chrám cti), jejíž čtyři autoři jsou zároveň pedagogy olomoucké univerzity. Žádná jiná kompozice by nemohla lépe vystihnout pestrost hudebních přístupů i rozdílnosti osobností jejich tvůrců. Úvodní Maestoso Jana Vičara (*1949) se vyznačovalo pompou a vznešeností, kontrastní Honoris cupiditas Tomáše Hanzlíka (*1972) odlehčilo atmosféru rozvernými melodiemi na pozadí minimalistických patternů. Zvukově uchvacující Désir Marka Keprta (*1974) využilo jak méně časté způsoby hry na jednotlivé hudební nástroje, tak další efekty jako šepot či mluvení hudebníků. Závěrečné Munificentia Víta Zouhara (*1966), které pracovalo s dynamickými vlnami nad jednoduchým harmonickým základem, bylo mírně poznamenáno nejistotou v žesťové sekci orchestru.
Druhou skladbou večera byl Houslový koncert č. 7 C Dur op. 11 Antonína Vranického (1761–1820), který je dalším absolventem místní univerzity. Skladatelův virtuózní třívětý koncert, jehož sólový part provedla olomoucká rodačka Hana Kotková, diváky bohužel neuchvátil. Matný zvuk orchestru či pomalá tempa rychlých vět nevylepšil ani technicky velmi dobrý, ale naprosto nevýrazný výkon sólistky.
Závěrečnou kompozicí slavnostního večera byla Symfonie č. 1 f moll op. 10 Dmitrije Šostakoviče (1906–1975), která jako by vlila orchestru i dirigentovi Tomáši Braunerovi „novou krev do žil“ a svými kontrastními částmi s výraznou rytmikou i dynamikou osvěžila publikum v olomoucké Redutě. Celý koncert byl zcela jistě důstojnou oslavou významného výročí druhé nejstarší univerzity na našem území a byl také živě přenášen Českým rozhlasem na stanici Vltava.
Tomáš Hanzlík: Ekotoalety
Třetí představení festivalové řady, jež se konalo 20. listopadu 2023 v Kapli Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého, přineslo další originální „Hanzlíkovu perličku“. Bylo jí oratorium Ekotoalety, jež autor věnoval aktuálnímu a zároveň velmi naléhavému tématu zpracování odpadu – tentokrát lidského.
Ve svém díle vycházel Tomáš Hanzlík, skladatel a libretista v jedné osobě, z pestré palety textových předloh. Čerpal z různých internetových zdrojů, z nichž konkrétně jmenujme alespoň texty Jaroslava Svobody, knihu Josepha Jenkinse Lidský hnůj – Návod k použití, rozhovor s Petrem Robejškem či knihu Bídníci Viktora Huga. Již samotný výčet pramenů naznačuje, že zhudebněné prozaické libreto přinášelo kompilaci naléhavých zvolání, otázek, deklarací a v neposlední řadě i návodů, kterými byly protknuty jak sólové árie sopránu (Hana Solanská), altu (Tereza Horová), tenoru (Rostislav Baláž) a basu (Pavel Maška), tak také vícehlasé sborové pasáže, kterých se rovněž ujali sólisté. Nutno podotknout, že i přes deklamační komplikovanost hutného textu se se svým neobvyklým úkolem vypořádali zpěváci, „hygienicky odění“ v PVC kombinézách, se ctí.
Instrumentální doprovod v podání Martina Stánce (saxofon), Jaroslava Nováka (elektrická kytara), Jakuba Knápka (basová kytara) a Martina Smutného (klávesové nástroje) vytvořil spolu s ilustrativní projekcí minimalistické hudebně-vizuální pozadí, jež gradovalo naléhavost prezentovaného tématu.
Dílo Ekotoalety, jež bylo v programu označeno jako oratorium, přineslo zajímavé obohacení této hudební formy, neboť existenciální problematiku, spojovanou dříve čistě s vírou v Boha, aktualizovalo o přehlížené, avšak o to palčivější téma s globálním přesahem.
David Hrbek & Robert Israel: Hudba k němým filmům
V úterý 21. listopadu 2023 mělo festivalové publikum možnost nahlédnout do světa filmové hudby, a to ne ledajaké, nýbrž do hudby k němým filmům, jíž se dlouhodobě věnuje v Olomouci žijící americký skladatel Robert Israel (*1963). Poutavý rozhovor o jeho životě i tvorbě, motivacích a hudebních inspiracích, ale i o strastech, které může přinášet práce v americkém filmovém průmyslu, důmyslnými dotazy stimuloval zkušený moderátor David Hrbek. Tento večer již tradičně doplnil pestrou mozaiku akcí, které festival nabízí, a představil další zajímavou osobnost, tentokrát spjatou s Olomoucí.
Vít Zouhar: ROZ JA SNĚNÍ
Na procházku imaginárními zvukovými krajinami vzali posluchače ve čtvrtek 23. listopadu 2023 členové Slyšet jinak Laptop Ensemble Vít Zouhar, Jaromír Synek a Gabriela Coufalová, jinak též pracovníci Katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Onou „zvukovou krajinou“ je hudební performance pro tři hráče ROZ JA SNĚNÍ, jejímž autorem je Vít Zouhar. Kompozice reprezentuje poslední počin z jedné ucelené linie tvorby tohoto úspěšného a všestranného skladatele, a to linii hudebních či hudebně-vizuálních her vznikajících v reálném čase počítačovou úpravou předem připravených samplů. ROZ JA SNĚNÍ, které mělo světovou premiéru 24. června 2023 na festivalu Forfest v Kroměříži, navazuje na předchozí projekty s názvem zaHRAda, LIBOsad, PLANINA, EUOUAE, NAD HLA VOU, Arcadi a comPOsicA 1667.
ROZ JA SNĚNÍ je jako zvukový chameleon, neustále měnící barvy, zvukové plochy, které plynou a postupně překrývají jedna druhou. Celkový charakter skladby je tentokrát poklidný, autor ve větší míře než u předchozích skladeb využil nahrávky vokálního charakteru, které umožňují zaposlouchat se a zklidnit mysl. Do nich poté vstupují zvuky další, tu ostřejší, tu drásavější, vracející se ve smyčkách, nicméně gradace nikdy nejde do maximální polohy, vždy je umírněná a nakonec odezní se zpěvem ptáků.
Posluchač se proto mohl nechat příjemně unášet proudem hudby umocněné prostorovým rozmístěním reproduktorů, být její součástí, vstoupit do ní a uvolnit svou fantazii. Lze jen doufat, že ROZ JA SNĚNÍ není poslední Zouharovou hudební hrou a že se můžeme těšit ještě na další zvukové zážitky připravené tímto autorem.
Vít Zouhar: Minimalissima
Také šestý festivalový večer, který se uskutečnil 29. listopadu 2023 opět v Kapli Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého, přinesl skladby Víta Zouhara. Koncert zahájila jeho kompozice Šest klavírů z roku 1992, která nese podtitul Pro klavíristku a pás. Jednalo se o podivuhodné souzvuky nahrávek klavírů v minimalistických smyčkách s „živě“ hrající Sárou Medkovou. Tato jemná, na prolínání zvuků klavírů založená skladba jako by levitovala v prostoru kaple a souzněla s promítaným videem, na němž pod mořskou hladinou v poklidu proplouvaly ryby a pohupovaly se rostliny.
V druhé skladbě s názvem Prosvítání (2019) se k Sáře Medkové přidaly další dvě členky ISHA tria, tedy flétnistka Hana Hána a zpěvačka Aneta Podracká Bendová. Jako by z ničeho prosvítající zvukové plochy, chvílemi jen tušené šustivé tóny flétny a izolované vokály ve vlnách nabývaly na intenzitě a zahušťovaly se jak rytmicky, tak dynamicky až do působivého finále. Ansámbl předvedl vyvážený zvuk a i v náročných repetovaných pasážích či při častých změnách metra velmi koncentrovaný výkon, který navíc působil lehce a přirozeně.
Nejrozsáhlejší kompozicí tohoto večera byla Zouharova Zvlněná hladina pro klavír a violoncellové okteto, jejíž premiéra zazněla před dvěma lety v rámci Moravského podzimu. Působivá cca třicetiminutová kompozice, byla provedena opět suverénní Sárou Medkovou a Cello octetem Filharmonie Brno, který hrál ve složení Lukáš Svoboda, Štěpánka Plocková, Eva Koválová, Rudolf Mrazík, Iveta Vacková, Katarína Madariová, Jan Kavan a Radan Vach. Působivé skladby s mnoha neočekávanými souzvuky a postupnou gradací se interpreti zhostili velmi dobře, i když bylo místy patrné mírné napětí v důsledku počítání opakovaných patternů a náročných dlouhých ploch, což ubíralo skladbě na lehkosti a klidu. Ty však dodávaly promítané záběry z vodní hladiny i dění pod ní, jejichž autorem byl také Vít Zouhar. Zvuk a obraz se tedy propojily a naplnily slova, kterými sám autor charakterizoval v programové brožuře tuto kompozici: „Vítr. Hladina. Vlny. Vůle směřovat. Touha se nést. Větrem. Proudy. Být unesen i unášet. Proti touze. Směřovat. Zpět do neznáma. Znovu a znovu. S větrem i proti němu. Bolina, la ninfa. S cílem i proti němu. Zvlněnou hladinou.“
Andrew Schultz: Dark Well
Předposlední festivalový večer přinesl divákům nevšední zážitek v podobě evropské premiéry skladby Dark Well (Temná studna) australského skladatele Andrewa Schultze (*1960). Magicky temnou kompozicí pro dva klavíry nás s jistotou provedli Kateřina Ochmanová a Martin Smutný. Toto osvědčené klavírní duo se dokázalo vcítit do nálad proměňující se kompozice i se naprosto zkoncentrovat v náročných rychlých pasážích.
Prolínání zvuků obou nástrojů, postupné vynořování nových témat a patternů, extrémní dynamika, neustálý pohyb, nutkavé disonance, vlny napětí a uvolnění, velká zvuková barevnost, repetované vysoké tóny evokující kapky deště či tíživé spodní frekvence – to jsou jen některé výrazné momenty šedesátiminutové kompozice, inspirované jak reálným objektem studny, tak duševními stavy a zjitřenými emocemi.
Jediným vizuální efektem, který byl v rámci večera použit, bylo občasné postupné rozsvěcování světel a opětovné upadání do takřka úplné tmy, z níž v prostoru Kaple Božího Těla přízračně vystupovaly obrysy barokních soch světců a andělů. Role „osvětlovače“ se ujal sám autor skladby, který byl na festivalu osobně přítomen. Dark Well lze charakterizovat jako dráždivý vhled do nitra hráčů i publika, které sice nebylo početné, leč jeho nadšené reakce po doznění skladby mluvily za vše.
Junior koncert: Autorská tvorba Davida Vlčka
Ačkoliv je pojem „závěrečný koncert festivalu“ spojen s očekáváním vyvrcholení celé akce v podobě nejzásadnějšího koncertu, pořadatelé Opery Schrattenbach v letošním roce vsadili na docela jinou kartu, kterou byl autorský recitál mladého olomouckého klavíristy a skladatele Davida Vlčka (*2005). Z celkem jedenácti čísel programu bylo osm skladeb z Vlčkovy skladatelské dílny, zároveň také většinu z nich sám interpretoval jako klavírista a v úvodní rozverné skladbě Horské údolí se představil jako hráč na zvonkohru. Z Vlčkových skladeb pro sólový klavír zaujala nejenom Erbenem inspirovaná balada Vodníkova prosba, ale zejména variace na píseň Poštovský panáček, která se vyznačovala prudkými změnami stylu i dynamiky, romantizujícími úseky i rychlými variacemi s hybným basem, které s jistotou zahrál sám autor.
David Vlček je zcela jistě fanouškem příčné flétny, která se objevila jak v nápaditém sólovém Prelude per flute, jehož intepretace se – stejně jako v ostatních skladbách s flétnou – s přehledem zhostila Veronika Bartáková. Mlhy nad řekou s podtitulem Pop balade pro zpěv, příčnou flétnu a klavír na 4 ruce jako by z dálky evokovaly poetiku písní Lenky Dusilové či Beaty Hlavenkové. Škoda jen, že se v této nápadité skladbě pěvecky tolik nedařilo Danielu Hodgkinsovi, který se v úvodu koncertu daleko lépe prezentoval svou popovou písní Next To Me. Dalším interpretem, který přispěl k dobrému vyznění celého večera, byl Arnau Petřivalský, který se jako zpěvák představil ve skladbě Pohledy do slunce, jež měla dvě části. Poetickou, místy až recitativní Svitavu vystřídal laškovný Lunapark s pomalou kontrastní střední částí a mnoha narážkami na zábavní až pouťovou hudbu v partu klavíru, na který hrál opět David Vlček. Arnau Petřivalský se ale představil také v roli houslisty ve Vlčkově kompozici Ballade and Scherzino pro klavír a housle. V úvodní pomalé části Petřivalský překvapil neuvěřitelně lahodným zvukem svého nástroje, následující Scherzino, které mělo Vlčkovu oblíbenou formu rychle–pomalu–rychle, bylo plné běhů ve velkém rozsahu.
Druhá polovina koncertu přinesla dvě skladby klavíristky a skladatelky Hany Švajdové, do jejíž skladatelské třídy na olomoucké ZUŠ Žerotín patří právě také David Vlček. V lehce se pohupujících Pírkách ve větru asistovala Veronice Bartákové klavíristka Naďa Spálená. Druhou kompozicí Hany Švajdové byly Cesty otázek, k nimž si sama autorka, hrající na klavír, přizvala sopranistku Markétu Israel Večeřovou. Ta vynikla zejména v subtilní až křehké první části s názvem Vím… a velmi dobře se zhostila také smutného Tam… Závěr patřil smířenému Věřím, které tento poutavý cyklus s nadějí ukončilo.
Finálním číslem večera byly Vlčkovy Tři scherza pro klavír, které doprovázel Daniel Hodgkins na bicí nástroje. Cajonem podpořené Train scherzo se prohnalo Kaplí Božího Těla rychlostí rozjetého vlaku. Rozpustilé Old Vienna Scherzo oscilovalo mezi melodiemi promenádního orchestru, rakouské vojenské hudby až k valčíku. Strhující Scherzo ostinato pak bylo dobře vygradovaným vrcholem celého koncertu a také velmi zdařilým závěrečným klavírním číslem Davida Vlčka.
Počáteční mírné pochybnosti o umístění tohoto koncertu z autorské tvorby Davida Vlčka do festivalového programu zcela rozptýlily gejzíry nápadů, mladické nadšení a zároveň profesionální přístup skladatelů i interpretů. Lze snad jen doufat, že koncert, který dává prostor nové skladatelské generaci podpoří jak zájem o soudobou hudbu jako takovou, tak také o festival samotný.
