Jde o námět, s nímž se lze poměrně jednoduše ztotožnit. Nové začátky a prostředí probouzejí často snahu pátrat ve vlastním nitru po příčinách, hledat v tom nejistém okamžiku odpoutání a prvních samostatných kroků na vlastní cestě záchytné body, snad osud. Nerodíme se s návodem na život, a tak si každý musí vyrobit svůj vlastní. Mladá žena (výrazná a přirozená Kristína Martanovičová) z choreografie Venduly Poznarové a Lindy Rančákové se hledá a my vlastně sledujeme takovou zkratku k jejímu prvnímu ukotvení.
Tajemný spolubydlící v jejím bytě (Svatava Kobzová), o němž lze předpokládat, že je postavou symbolickou, hrdinku zdánlivě brzdí, ale ve skutečnosti vede k poznání a sebedůvěře. To navádí ke čtení, ve kterém je ona postava jen odrazem tanečnice samotné, nějakou vrstvou její mysli, jejího já, které si žádá pozornost. Choreografie je velmi názorná a metafora velmi přímočará (nechce se mi věřit, že by názornost byla až tak prvoplánová, že by opravdu mělo jít o pouhou roztančenou duchařinu). Nenechává sebezpytný proces na bedrech jedné tanečnice, ale dává jejímu průvodci fyzickou podobu, která může působit trochu hororově, jakkoli samotná postava připomíná především typ šaška-kejklíře. Patrně má upomínat na tarotového viselce, protože kolem karet se příběh také trochu točí. Pokud jde o další symboly, je tu přítomná očistná voda i uzemňující prsť, do které se sama dívka musí zasadit, aby vyrostla. To jsou velmi prosté a střízlivé materie, béžová, hnědá či černá dominují i kostýmům, jen je nepochopitelné, proč má postava vetřelce vyrobeny kalhoty z na první pohled umělého materiálu, je to zbytečně nevkusné a sexualizující.
Přechod od letmého setkávání přes souboj (kde už není tak jednoduché přistoupit na prvotní předpoklad, že soupeř je postava pouze imaginární, nebo alespoň jde o neviditelnou sílu) až ke smířlivému duetu nepostrádá dynamiku a vývoj. Okamžiky příjemně se přelévající energie, plynulé návaznosti pohybů. Hrdinčiny monology nebo vyslechnuté telefonáty s matkou dodávají vtip. Celkový koncept choreografie jistě osloví velmi mladého diváka, který stojí na prahu života a prochází fází prvotního sebepoznávání. Ono to samozřejmě v životě tak jednoduché není, aby se člověk hned napoprvé dobral podstaty své osobnosti a pochopil své pravé já, i kdyby měl nakrásně za pomocníka takového pozitivně naladěného poltergeista.
Ale pro mladého člověka může zafungovat jako povzbuzení to jednoduché a trochu naivní sdělení, že něco takového možné i je. Máme zde tedy kus, který by mohl posloužit pro určité konkrétní publikum. Ovšem ne za aktuální cenu – pokud se na věc podíváme ještě trochu pragmaticky. Je mnohem praktičtější udělat představení dostupné každému, tak jako je tomu například v Ponci, a motivovat mládež, než hrát jen pro kamarády v poloprázdném sále. Projekt Comm.UNI.ty, respektive produkce ConTeátr / Contemporary Theatre, představuje platformu, kde se především stýkají tanečníci a tvůrci z prostředí současného tance a urban dance scény. V tom ohledu jde o svébytný projekt, a ačkoli nemá takto doslova definovaný svůj program, je to zaměření, které vysledovat lze, a je to originální způsob fúzování, který může zprostředkovaně přivést diváky i alternativnějším a experimentálnějším projektům. Projektu i zázemí chybí trochu větší povědomí o jejich vlastní činnosti.
Svou tvorbu nyní prezentují v prostorách branického Divadla BRAVO!, ale pouze najít stagionu k pronájmu ještě nestačí k získání pozornosti. Možná trochu chybí i networking. „Enklávy“ současného tance jako Ponec a Alta a komunity vyrostlé kolem stabilních souborů nejsou nepropustně uzavřené, přesto jsem si dost jistá, že umělci kolem mnoha z nich sdružení o činnosti ConTeátru mnoho či vůbec nevědí. I když jde po stránce tvůrčího přístupu i estetiky o velmi odlišné komunity, náš taneční svět je příliš malý na to, aby fungoval v módu oddělených rybníčků. A to i z hlediska inspirace z druhé strany. Každý má právo na svůj umělecký názor a přístup k tvorbě, který si publikum buď získá, nebo ne, ale určitě je dobré si uvědomovat, jakým způsobem se k podobným tématům staví i jiní tvůrci. Mystérium ženských archetypálních bytostí třeba mistrně zpracovala Lenka Vagnerová v inscenaci La Loba, která měla derniéru nyní po dlouhých osmi letech (na poli současného tance výjimečná věc), v obrazech bez výrazného narativu, ale tak sugestivních a pohlcujících, že divák jejich hloubky dosáhl takřka intuitivně a odcházel se zážitkem katarze, byť nedostal žádný návod „co se životem“. Inspirace je mnoho a individualitu určitě nikdy neohrozí.
Comm.UNI.ty: f.EMMA
Námět, režie, choreografie: Vendula Poznarová, Linda Rančáková
Dramaturgie: Adéla Laštovková
Scéna, kostýmy: Veronika Moudrá
Interpretace: Svatava Kobzová, Kristína Martanovičová
Kamera, projekce: Tomáš Nováček
Hudba: Tomáš Kalab
Produkce: Natálie Matysková
Premiéra: 8. 10. 2021, Divadlo BRAVO!
