U nás ji zná snad každý, což se jen o málokterém zpěvákovi „od opery“ dá říci. Před nedávnem to bylo dvacet let, co vstoupila do pražského Národního, přespříští rok oslaví čtvrt století ve své profesi. Ví se o ní vlastně už všechno. Aspoň si to myslí většina jejích kolegů i operních fanoušků. V civilu působí neokázale, ale také tak trochu nedůvěřivě, jakoby si od lidí udržovala jistou „bezpečnou“ vzdálenost. Na naši schůzku přišla na minutu přesně. S nákupem v igelitce, nejspíš kvůli tomu, že měla před večerní zkouškou Káti Kabanové. Od počátku byla příjemná a vstřícná, avšak jistá dávka sebekontroly se u ní nedala přehlédnout. Stačilo však zhruba deset minut a začalo to vypadat, že před vámi sedi úplně jiný člověk. Nedůvěra byla najednou ta tam, oči jakoby jí začaly hrát snad všemi barvami. Bezelstnost, upřímnost, ale současně i velká vnitřní síla na ní byly stále výraznější. Se zapnutým diktafonem jsme spolu mluvili skoro třicet minut. Ačkoli hned zkraje upozornila, že má hodinu času, nakonec jsme se rozcházeli po půldruhé hodině. Ano, teprve teď jsem poznal, kdo je to Eva Urbanová.
Jak často si vůbec vzpomenete na své plzeňské začátky?
Já právě na ty začátky vzpomínám velmi často… Daly mně obrovskou školu, jsem velice ráda, že jsem se tam mohla setkat s panem profesorem Bohumírem Liškou, který mě – jako operní pěvkyni – naučil tolik obrovských věcí… Když si uvědomíte, že jsem přišla do plzeňského divadla jako rockerka, tak moje znalosti co se týče jevištní průpravy a herectví byly nulové. V Plzni jsem se setkala z mého pohledu s takovými vynikajícími lidmi, jako byla třeba režisérka Inge Švandová-Koutecká, která tam se mnou dělala první inscenaci, což byl Čert a Káča, tedy Kněžnu. Jsem vděčná, že jsem v Plzni potkala lidi, kteří mně věřili a pomohli.
Na druhou stranu jste tenkrát na rozdíl od nynějška nevěděla, co všechno opera obnáší. Měla jste ve svých začátcích větší trému, větší pocit odpovědnosti, než dnes? Zpívalo se vám hůř, než dnes? Nebo to je právě naopak?
Já jsem si naivně myslela, že až mě lidé budou znát a budou mě mít v povědomí, tak už na sobě nebudu muset tolik dřít. Bohužel jsem časem zjistila, že to je úplně naopak. Takže teď mám před každým představením ne snad trému, ale obrovský pocit odpovědnosti, protože nesmím diváky zklamat. Divák vám chybu neodpustí. Tu chybu pak velmi těžce v očích diváka napravujete, dá to hrozně moc práce.
To je pravda, ale v koncertním sále nebo v divadle nesedí jen mí fanoušci.
V poslední době jste dostala tři velké role: Salome, Kabanichu a Kundry. Je to hodně obtížné je srovnávat, ale přece jen: Která z nich je z vašeho pohledu nejobtížnější?
Na Salome jsem se velice těšila, Salome je moje nejoblíbenější Straussova opera. Ostatní jeho opery jsou překrásné, ale za srdce mě už dávno chytila právě Salome. Velmi mě lákala, ale zároveň jsem se jí i bála. Její hudba je velmi komplikovaná, z pohledu intonace, rytmu, hlasového rozsahu, obrovského orchestru, a vlastně i němčiny. Například ve Wagnerovi máte dostatek času, abyste německý text dobře a „krásně“ vyslovil, ale v Salome to je ohromná smršť, hudba vás žene dopředu. Když se zaměříte na perfektní výslovnost, tak nestíháte a je to na úkor zpěvu. Když se zaměříte na zpěv, může to být na úkor slova. Salome je prostě velice složitá role. Prvních čtrnáct dnů zkoušení jsem chodila jako náměsíčná, vůbec mě ta role neopouštěla. Jen velmi lituji, že nešlo o jevištní provedení. To je můj veliký sen si ji moci aspoň jednou jedinkrát v nějaké inscenaci zazpívat.
R.Strauss: Salome (ND Praha 2009 – foto P.Hajská)…co se změnilo od té doby?
Já si pořád myslím, že to není role pro mě. Ale změnilo se to, že přišel Robert Wilson, jehož režie mám ráda, takže jsem se nechala umluvit. Doufám, že se na mě kritici nesesypou… Robert Wilson je skutečně ten jediný důvod. Kabanicha mně prostě k srdci nepřirostla, protože je to strašlivě zlá žena. Kostelničku miluji, protože to je ohromný člověk, i když udělala to, co udělala. Ale uvnitř, uvnitř je krásná. Ale Kabanicha je skrz naskrz zkažená, odporná, zlá bytost.
L.Janáček: Káíťa Kabanová (Kabanicha – ND Praha 2010 – foto I.Sochorová)Zpívala jsem ji ale v režii Roberta Wilsona… A to byl úžasný zážitek. Já jsem Ortrudu brala jako velmi ctižádostivou. Právě ctižádost ji dostala tam, kam dostala, nakonec šla přes mrtvoly. Ale Kabanicha je ve své duši naprosto černá.
No a Kundry, to je krása. Moc se na ni těším, protože Wagner se mně velmi dobře zpívá, a navíc hudba v Parsifalovi je nádherná. V Praze jej bude dirigovat John Fiore, s nímž jsem zpívala Pucciniho La fanciullu, což byla skutečně nádherná spolupráce.
G.Puccini: La fanciulla del West (Minie – ND Praha 2007)Ještě ji neumím úplně nazpaměť. Mám ji celou „přečtenou“, to první přečtení mně trvalo tři neděle. Pak už jsem byla schopna ji zazpívat z klavírního výtahu bez jakékoli chyby. Teď už se jí pomalu učím nazpaměť, občas jí vyndám z šuplíku, občas si ji poslechnu třeba v autě a ukládám si do paměti melodickou linku i s textem. Moje příprava na role trvá dlouho.
Co ty ohromující výkřiky v posledním jednání? Ty už jste je zkoušela?
Tak ty jsem si ještě nezkoušela…
Vraťme se ale k původní otázce: Salome, Kabanicha nebo Kundry? Která je pro vás nejobtížnější? I když vaši odpověď už tuším…
Jednoznačně Salome. To je asi nejobtížnější role, kterou jsem kdy zpívala. Donedávna to byla Turandot, ale teď to je Salome. Strašně vyčerpávající role.
G.Puccini: Turandot (Cincinnati 2003)Tak třeba Kabanichu mám na podzim zpívat také ve Varšavě. No vidíte, a je to role, kterou jsem vůbec nechtěla zpívat…
Nějaká naděje na další Salome?
Uvidíme, něco je v jednání, ale zatím není podepsaná smlouva… Rozjednanou mám pro příští rok také Kundry v Itálii.
P.Mascagni: Cavalleria rusticana (Santuzza – MET 2004)Když už jsme u výhledu, jsou nějaké nové role na obzoru?
Velmi, velmi ráda bych si chtěla udělat Azucenu, což ale v Čechách asi „nehrozí“, protože se vždy narazí na to, že nemá kdo zpívat Manrica…
… a třeba v Bratislavě, kde Trubadúra dávají?
To už je ale inscenace v běhu. A já bych stála o to, abych si Azucenu mohla nazkoušet se vším všudy, i když árie z ní občas zpívám. Azucena je sen z dob mých plzeňských začátků, kde jsem v Trubadúrovi zpívala Leonoru. Při té velké scéně Azuceny jsem vždy stála v portále a říkala si, jak moc bych to chtěla zpívat. Jenže moje paní profesorka mě tenkrát pohrozila, že se uřvu, že si na ní musím počkat.
Řada vašich kolegyň má ale strach ze střídání oborů. Azucena je přece daleko níž položená, než role, které běžně zpíváte. Vy z toho obavy nemáte?
No, když zpívám Libuši, tak Azucena pro mě hluboká není, protože Libušino „Po staletí“ je opravdu hodně hluboké… Třeba teď zrovna zpívám každý den Kabanichu, která je hluboko a do toho mám v Litomyšli Dvořákovy Svatební košile, což je trochu hlasový masakr. Ale zpívá se mi to dobře. Prostě člověk si musí trochu pomoci a dostat hlas tam, kam potřebuje. Navíc hloubky mně nikdy nedělaly problémy. Myslím, že mám dobrou průpravu i díky tomu, že jsem zpívala rockovou hudbu.
B.Smetana: Libuše (ND Praha 2006)Nabídku na La Wally jsem dokonce dostala v Čechách, ale zatím to ještě není dojednáno. Přemlouvá mě jedno české divadlo, že kdybych kývla, prý by ji určitě hráli… La Wally je moc krásná. No ale vidíte, tu si ve světě taky moc nezazpívám… Mám prostě oblíbené role v operách, které se moc nedávají!
Vy se netajíte tím, že máte obzvlášť ráda české role – Libuši, Miladu… Není vám líto, že se v současné době u nás Smetana a česká opera vůbec příliš často nehraje? Určitě daleko méně často, než když jste v Národním začínala…
Velmi mě hlavně mrzí, že se nehraje Dalibor. Miladu bych si moc chtěla ještě zazpívat, dokud mohu. Dřív, než budu ve věku, kdy už jí nebudu moci zpívat. To se mi zatím moc nedaří, protože v Národním o Daliborovi neuvažují. Snad aspoň vyjde Jakobín, který by měl v další sezoně znovu být… Věřím, že se česká opera zase vrátí, že to jsou takové vlny.
L.Janáček: Jenůfa (Její pastorkyňa)(Kostelnička – Los Angeles 2007)Po otevření hranic se u nás vystřídala už celá řada věhlasných zahraničních zpěváků, ale i orchestrů a také třeba rockových zpěváků. Takže si myslím, že čeští diváci už mají rozhodně slušný přehled o tom, co se ve světě děje. A co se odlišnosti týče, nemyslím, že by byla nějak výrazná oproti zahraničnímu publiku. Samozřejmě že druhá věc je temperament národa. Jinak reagují Italové, jinak Němci, jinak Američané, jinak Češi.
Když už jste zmínila otevření hranic a posun ve znalostech a zkušenostech publika, jak to vidíte z pohledu umělce, operního zpěváka, co se podmínek k práci týče. Jak se podmínky změnily od vašich začátků do dneška?
Když jsem přišla prakticky hned po listopadu 1989 do Národního divadla, tak se mě ujal Zdeněk Košler, který se mnou skutečně hodně pracoval. Byli tu skvělí operní dirigenti, kteří se mladým začínajícím zpěvákům věnovali. A na to dnes bohužel není čas. To je největší problém. Nechtěla bych v této době začínat a být mladá operní pěvkyně, protože s nastupující mladou generací nikdo v divadle systematicky nepracuje. Je to veliká škoda.
A.Dvořák: Rusalka (Český Krumlov 2007)Na druhou stranu neměla byste to dnes jednodušší, co se „prorážení“ na zahraniční scény týče? Vy jste po otevření hranic byla jedním z prvních mladých zpěváků, kteří se tehdy dostávali do zahraničních divadel. Neměla byste to dnes snazší?
No tak to určitě. Hodně ale záleží také na tom, zda se vás ujme nějaká silná agentura nebo významnější zahraniční nahrávací společnost. Sice vám samotnou práci neusnadní, ale cestu vám aspoň trochu vydláždí. Já když jsem začala vyjíždět ven, nikdo mě neznal, nikdo mně absolutně v ničem nepomohl. To, co jsem si na jevišti doslova nevydřela, jsem neměla. Určitě jsem potkala dost lidí, kteří zjistili, že mám talent, že mám hlas, ale nepodařilo se mi najít takového toho tahouna, který mě nasměruje a povede, který mně pomůže předhonit ty ostatní. Má to ale i druhou stranu mince: Potkala jsem se ve světě na jevišti se zpěváky, které silná agentura nebo nahrávací společnost, případně obě společně tlačily, ale dnes tito zpěváci třeba už vůbec nezpívají. Byli tak zahlceni prací a absolutně nesměli selhat, že často přišly zdravotní problémy a jejich kariéra proto byla krátká.
Jak si myslíte, že se váš hlas bude dál vyvíjet?
Myslím, že budu častěji zpívat Wagnera a mezzosopránové role. Jsou více temperamentnější a mně to vyhovuje. Navíc ty sopránové role, které jsem chtěla, jsem si prakticky už všechny zazpívala. Snad si i tu Eboli, kterou mám velice ráda, nebo už zmíněnou Azucenu jednou zazpívám… Myslím, že spíš budu taková ta „herdekbaba“, jak se říká…
Vy hodně vašich fanoušků, ale nejen jich, dost často provokujete tím, že utíkáte k jiným žánrům. Sama tyto příležitosti aktivně vyhledáváte? Co vás vůbec vede k tomu, že zpíváte nejen operu?
Teď se chystám zase provokovat, jak jste trefně řekl, a to skoro celý podzim, protože s Karlem Gottem máme turné. A tam budu hodně provokovat, protože budu zpívat heavymetalové skladby… Když začne na jevišti hrát rocková hudba, tak to jsem prostě já. Já jsem v srdci pořád rockerka…
…počkejte, ale se stejným zaujetím mluvíte třeba o Libuši. Kdybyste si měla vybrat…
…no tak to bude samozřejmě Libuše… Na tom rockovém podiu se ale vyřádí Eva Urbanová. A na tom operním zase využiju nejvíc svůj hlas, na sto procent. Zatímco na tom rockovém ho tolik nepotřebuji… Já mám zkrátka ráda změnu a nevydržím na jednom místě. Proto mám asi dvě tváře. Jedna je ta operní a druhá je ta rocková. Mám je obě velice ráda. Ale takový ten čertík, co ve mně je, ten se nejvíc vyřádí právě u rocku. Já nevím, jak bych to jinak vysvětlila…
… stejně mám ale z vás pocit, že se těšíte víc na ten rockový koncert, než na Libuši…
… ne ne. U vážné hudby, u opery jste přece jen svázán režií a tak dále. Ale při tom rockovém řádění se cítím svobodná ve svém projevu, a to mám velice ráda.
Teď trochu odjinud: Každý člověk má něco, co ho drží nad vodou, odkud čerpá energii. Co to je pro vás kromě zpěvu, nějaké takové zázemí, něco, co vás posiluje?
Pro mě je to jednoznačně víra. Stačí toto jedno slovo, jinak nic.
Nic dalšího? Nejsou to nějaké jiné mimodivadelní nebo mimokoncertní aktivity? Teď si vzpomínám, že kdysi jste zmiňovala, že vás ohromně nabíjí jízda autem… Nic podobného?
To, co mě nabíjí, drží při životě, je víra v Boha. To je naprosto jednoznačné. A to ostatní, jako třeba jízda autem, to si prostě dělám radost, protože to mám ráda. Ale co mně pomůže, když upadnu a musím se zvednout a jít dál, to je víra v Boha. To je pro mě nejsilnější motor.
Zeptám se tedy jinak: Co vám dělá radost kromě hudby?
No tak… Jezdím ráda autem! A pak mám takového koníčka, což jsou papoušci. Mám dva a dělají mi radost velikou, stejně jako mojí mamince, protože ta s nimi tráví delší dobu, než já. Ta je chovatel náhradník.
Jaké máte?
Mám jednoho papouška, to je Australan královský, a pak mám ještě Amazoňana modročelého…
…ten je ale hodně náročný na chování…
…no, to jsou takoví – jak by asi řekl správný chovatel – takoví ti „zničení“ papoušci, protože mluví, zpívají a tak dál, takže se už moc k chovu nehodí. Oba dva mají stejnou vlastnost: Když začnu zpívat, tak to kdybyste slyšel, co se z nich začne vyluzovat! To je jako když se hraje na pilu! Já vždycky říkám: To snad nemyslíte vážně, že já takhle příšerně zpívám! Je to tak strašně provokuje, když já zpívám! Ze začátku jsem si říkala, že ten jeden nejspíš špatně slyší, ale pak ty zvuky začal vyluzovat i ten druhý… Strašlivé skřeky! Jinak to jsou ale neskuteční kamarádi, komici. Zabírají dost volného času… A pak také pes a zahrada….
…jakého máte psa?
Německého ovčáka…
…ten vám dá ale určitě také zabrat…
…ne, to je vesnický ovčák… Ten má svoji velikou zahradu a tam si sám běhá…
Ať je těch momentů, které vám dělají radost, co možná nejvíc. Děkuju paní Urbanová za rozhovor!
