Čistě dvořákovský program měl parametry dokonalosti i dramaturgické: Prologem k dvěma vysoce náročným dílům bylo Nokturno H dur, op. 40, B 47, a tak se smyčcová sekce orchestru představila ve světle dokonalé souhry, ba víc, zpěvné muzikálnosti a posluchačům nabídla pravou idylu. Jemně noblesní předříkání melodie kontrabasy, které předají zpěv dalším smyčcům k poetické sublimaci a samy přebírají úlohu jemně tympánového odbíjení času, daly nám okamžitý vjem Dvořákovy geniality. Pouze smyčcový orchestr a tak zřetelný dotek krásy, životní úcty a lyrické něhy – zážitek, jenž dopadl na každého, ať představou vztahů či zázraků přírody.
Klavírní koncert g moll, op. 33, B 63 je, jak se dnes populárně říká, výzva. Když Antonín Dvořák uváděl koncert v Londýně v roce 1885, psal ze zkoušek domů nadšeně: „Rummel hraje jako ďábel.“ Franz Rummel byl nejen pianista, ale také skladatel, měl tedy k interpretaci patřičnou inspirační výbavu. To jasně predikuje náročnost tohoto díla, vyžaduje hráčův vhled, aby dokázal objevovat jeho taje a smysl. To se Ivo Kahánkovi daří jednoznačně, svůj virtuózní um dal skutečně do služby objevům jeho krásy. Dvořákův koncert hraje v největší důvěrnosti, právě mu totiž vychází nahrávka, kterou nedávno pořídil s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou. Aktuální souhra s Essenskou filharmonií a Tomášem Netopilem byla dokonalá, muzikantsky delikatesní, ukázala nedozírnou bohatost Dvořákovy tvořivosti. Vnímali ji kdysi i první posluchači koncertu. Po premiéře v Praze roku 1878 (hrál Karel Slavkovský) tisk lakonicky a výstižně komentoval: „Antonín Dvořák představil se v novém opět oboru skladby hudební klavírním koncertem s průvodem orchestru a dokázal, že i v tom vyzná se úplně.“
Interpretace Tomáše Netopila má vždy rysy koncepční vize, invence a potěšení z hudby a předává ji naplno. Dává prostor dvořákovsky typickým detailům, motivickým drobnostem nástrojového ozvláštnění v dokončování motivů, zdůrazňuje smysluplně bohatství a tajemnost celého motivického toku. Překvapivě jemný a tím působivější byl vstup klavíru, ponor do impozantního souznění s barevným orchestrem, který nikdy nepřekrýval nic z pianistovy výpovědi, kadence, jež přechází do zopakování motivu a jeho dramatizace orchestrem stavěla veledílo tak mohutně, že už samotný závěr prvé věty Allegro agitato zněl plně a obsažně jako konečný vrchol díla. Lyrická poetika Andante odkrývala barevnou krásu partitury naplno a těžila z dokonalé souhry sóla a orchestru a dokazovala, jak oslnivý je takový dvojzpěv. Slyšeli jsme prvou verzi koncertu, šťastný návrat k originálu, který se po dějinných peripetiích dobře míněných pianistických úprav vrátil k prameni. Tomáš Netopil vede svůj orchestr k zpěvnému, vřelému projevu a Ivo Kahánek dal svou suverenitu do služby té náročné symfonie s klavírem objevně, naplno, con fuoco, s ohněm nadšení. (V přídavku zahrál Janáčkův Lístek odvanutý z cyklu Po zarostlém chodníčku.)
Přednes Symfonie č. 7 d moll, op. 70, B 141 potvrdil vše, co i předchozí díla prozrazují: suverénní plnost Dvořákova sdělení. Skladatel vědomě psal dílo, kterým se měl dobývat svět, psal ji po úspěšné premiéře opery Dimitrij, v čase, kdy svět o něj stál a domácí kulturní atmosféra měla stále lecjaké výtky. Vtipně charakteristická jsou slova z dopisu příteli Antonínu Rusovi: „…nyní právě mě zaměstnává nová sinfonie (pro Londýn) a všudy, kudy chodím, jiného nemám na mysli, nežli právě svou práci, která má být také taková, aby hýbala světem, no dá pánbůh, že tak bude!“ Inu světem ta symfonie hýbe, světem hudebním, a rozhodně také světem mysli každého posluchače. Její závažnost, její myšlenkový rozsah, škálu životních sdělení, to vše Tomáš Netopil odkrývá v každém taktu a v této svrchovanosti služby a obdivu jsme Dvořákův chvalozpěv života zažili. Vznešené a rezolutní Allegro maestoso, tesklivý zpěv a impozantnost umění stavby v Adagiu, rozvernost Scherza i tajemství a dokonalý hlahol Finale. Při londýnské premiéře bylo nadšení – „po každé větě byl rámus a k posledku vyvoláván až dost…“ Máme naštěstí jiné zvyklosti a po každé větě netleskáme, ale neutuchajícím aplausem v závěru jsme si vydobyli přídavek – Slovanský tanec č. 8, op. 72 – a ta líbivá svižná polonéza nás převedla domů a mnohé i k povídání s interprety – Setkání po potlesku, které mělo i křest nového CD Ivo Kahánka.
Festival Dvořákova Praha
Rudolfinum, Dvořákova síň, 9. září 2019
Antonín Dvořák:
Nokturno H dur, op. 40, B 47
Klavírní koncert g moll, op. 33, B 63
Symfonie č. 7 d moll, op. 70, B 141
Ivo Kahánek – klavír
Essener Philharmoniker
Tomáš Netopil – dirigent
