Čím si vás nabídka Lenky Vagnerové získala?
Pascal Marty: Dostali jsme příležitost v umělecké i lidské rovině znovu navázat na naše předchozí pracovní zkušenosti a po delší pauze opět rozvinout konverzaci jako přátelé. A přišlo to ve správný čas, skoro až jako nějaký signál Okamžitě jsem nabídku přijal.
Emilie Leriche: Všichni tři jsme se v minulosti setkali v GöteborgsOperans Danskompani, když Lenka spolupracovala se souborem ve Švédsku. Oba si ji pamatujeme z doby, kdy ještě v divadle vyučovala, vedla tréninky. A pak uplynulo několik let a přišla od ní pro nás oba nabídka. Byli jsme zrovna v období takové mezifáze – v raném období tvůrců, choreografů, kteří jsou ve fázi úvah o založení souboru. A ve chvíli, kdy mi prozradila, že oslovila také Pascala, tak mi okamžitě začaly naskakovat myšlenky, o čem by naše inscenace mohla být. Jsme s Pascalem dlouholetými přáteli, po mnoho let jsme byli tanečními kolegy a spolu jsme také pracovali na různých projektech. Najednou se otevřely dveře s mnoha možnostmi, a navíc soubor Lenky Vagnerové má skvělé tanečníky.
Pascal Marty: Doplnil bych, že ta nabídka byla opravdu velice zajímavá. Zpočátku to vypadalo, že vytvoříme dvě samostatné choreografie, které by však spolu v rámci jednoho představení nějak souvisely. Ale zároveň nám Lenka dala obrovskou volnost. Čím více jsme s Emilií o tématu diskutovali, dospěli jsme k rozhodnutí spolu-tvořit, spolu-vytvářet celek, a protože máme oba rádi jasnou strukturu, napsali jsme společně příběh. To v praxi znamená, že se oba dále podílíme na jeho výstavbě, jen jsme si choreografickou práci rozdělili na části. Děj se točí okolo rodiny. Emilie ve své části vypráví o její minulosti a já se zabývám její přítomností. Vlastně se pohybujeme vpřed a vzad, jsme neustále mezi tím, co už uplynulo, a tím, co tvoří současnost. A i když jsme se rozhodli k tomuto typu provázání spolupráce, zachováváme si každý svou tvůrčí a choreografickou identitu.
Emilie Leriche: Ano, domnívám se, že jsme oba velmi kreativní, otevření a navzájem vstřícní, což je ve spolupráci tak důležité a také, že jsme ochotni nejen dělat kompromisy, ale nahlížet na věc i z trochu jiného úhlu. V tom je to nádhera, protože vás to tak přirozeně vytrhne z vašich stereotypů. Cítím, že oba v tomto ohledu disponujeme určitou lehkostí.
Vnímám, že se vaše rukopisy sice odlišují, ale navzájem inspirují…
Emilie Leriche: Naše rukopisy jsou od sebe opravdu velice odlišné. Ale v tom si myslím, že právě vynikne krása tohoto díla. Přemýšlíme o jednotlivých linkách a sledujeme, která z nich se stane červenou nití vyprávění a bude tak průvodcem divákovy pozornosti. Vytvořili jsme spoluautorský kód a naše postavy vstoupily do světa, v němž se společně, ale i každý za sebe rozhodujeme, jak promluví pohybem, co vytěžíme z textu, jak jednotlivé choreografické úkoly zpracujeme. A pevně doufám, že i pro tanečníky je to zajímavé, že se hovoří jinými vyjadřovacími jazyky a že každý říká a dělá, co říká a činí, stejně jako všichni mají svůj vlastní tep srdce.
Tančit o důvodech zůstávat i odejít
Odkud se odvíjely první myšlenky o konceptu?
Emilie Leriche: Domnívám se, že je příběh tak trochu inspirován naším přátelstvím, a zároveň zahrnuje pohled ze širší perspektivy naší taneční komunity. My totiž neustále někam odcházíme. Je to dáno naší kariérou, která po nás žádá odcházet, rozcházet se, opouštět lidi, s nimiž jsme si byli roky opravdu blízcí. I naše přátelství si prošlo obdobím určitého odstupu od sebe. A pak se objevila tato nabídka, která nám poskytla příležitost znovu se po čase na sebe napojit. Takže si myslím, že naší první myšlenkou bylo komunikovat skrze čas, napříč vzdálenostmi mezi lidmi, kteří byli kdysi v našich životech tak hluboce zakořeněni. S tím se objevily stíny a duchové a otázka, jaký na nás mají stále vliv. A postupně z našich myšlenek vykrystalizovalo prostředí jedné rodiny a přišli jsme na dopisy, které jsme nikdy nikomu neodeslali a zprávy, jež jsme nikdy nedostali. Dostali jsme se k věcem, které jsme chtěli říct, ale nemohli jsme je říct. Vzpomněli jsme si na lidi v našich životech a dávné vztahy s nimi, na rodinné, romantické, kamarádské… To vše nám nabízelo mnoho úhlů pohledu na vzdálenost – vzdalování se. Hodně jsme mluvili o důvodech, proč lidé odcházejí, a o důvodech, proč zůstávají. Konkrétně z hlediska této práce se soustředím na postavy, které se rozhodly zůstat. A Pascal se věnuje charakterům, jež se rozhodnou vás opustit.
Stalo se vám během příprav, že jste obrazně uletěli v představách?
Emilie Leriche: Domnívám se, že při jakékoli tvorbě se vynořují a sepisují první nápady a jako tvůrce autorského projektu si kladete otázku, který z nich má hodnotu miliónu dolarů, a co by bylo, kdyby čas nebyl limitem, kdyby rozpočet byl bezedný… a v tom jsme začali hovořit o ohni na jevišti. A jsou to přesně ty momenty, kdy jste ve své dětské fantazii a vymýšlíte si, co všechno by bylo možné na jevišti udělat. Myslím si, že je to zásadní součást procesu, vysnít si tyto miliónové obrazy a pak si položit druhou otázku, co z toho je důležité a proč.
Pascal Marty: Představa ohně se nás už nepustila.
Emilie Leriche: Opravdu jsme si oheň moc přáli.
Pascal Marty: A tak jsme pokračovali v úvahách, čeho je oheň metaforou. A nezůstali jsme jen u něj, šli jsme do hloubky nejrůznějších nápadů a vždycky se nám podařilo dobrat se jeho zúžení na esenci toho, co jsme jím zamýšleli a proč jsme jej hledali. A to, že jsme na to dva, významně napomohlo efektivitě. Dobírali jsme se podstaty, a přitom jsme blouděním neztráceli čas. Jedna z výhod mít spolutvůrce totiž je, že průběžně věci zpochybňujete – kladete si neustále otázky a díky tomu, že se na to dívá každý trochu jinak, pořád si vracíte míč.
Emilie Leriche: Vlastně „si stále uklízíte“ prostor. Během tvůrčího procesu okamžitě čistíte věci, a současně se před ničím neuzavíráte, a zároveň hned nemusí jít o kompromis.
Předpokládám, že jste stavěli i na společných minulých zkušenostech…
Emilie Leriche: Určitě. Když jsme pracovali v tanečním souboru ve Švédsku, získali jsme zkušenosti také s masivními produkcemi, kde v podstatě neexistovaly hranice grandiozity. Ale někdy, když máte přístup úplně ke všemu, stává se tanec nejtišším hlasem.
Pascal Marty: A ztratí se sdělení.
Emilie Leriche: Takže i v případě nelimitovaného rozpočtu, času apod. je stejně bezpodmínečně nutné nalézt, co je opravdu důležité.
Na jaře letošního roku jste se se souborem poprvé setkali v rámci workshopu. Na co jste se zaměřili?
Pascal Marty: Naše rozhovory jsme zahájili před dvěma lety a byl to tvůrčí proces zrání nápadů a konceptů. A domnívám se, že když jsme se tady v dubnu objevili, už jsme měli poměrně dobrý základ toho, co chceme dělat, vyzkoušet a hledat, ne naslepo něco objevovat. Měli jsme načrtnuté koleje, které jsme chtěli následovat.
Emilie Leriche: Samozřejmě jsme díky tomu zjistili mnoho nového a užitečného, ale měli jsme poměrně jasně nakreslenou mapu.
Pojďme podrobněji zavzpomínat na workshop…
Pascal Marty: Zadávali jsme různé fyzické úkoly a podněty, které se vztahovaly k tématu stínů, posunu vzad a vpřed. Rozvíjel jsem například otázky citové vazby a vzdálenosti, vzdálenosti mezi těly či způsoby, jakými se s nimi provázat. Hledal jsem prostřednictvím choreografických postupů, jak si například představit duet, když máte někoho připevněného na svých zádech, nebo jak se někoho začít dotýkat, když vlastně už někoho nesete, nebo jsem měl představu, že se chcete s někým chytit, ale zároveň nejste schopni doteku. Měl jsem opravdu mnoho zárodků či semínek, ale samozřejmě jsem ne vždy tušil, kterým směrem vyraší ve smyslu, kam povedou. Také jsem měl připraveno dost textu pro různé charaktery, zejména sbírku dopisů o odchodech a setrvání. Zajímaly mě tyto konverzace na dálku a co je odvrácenou stranou dopisu, co je za telefonickým rozhovorem. Měl jsem hodně podnětů pro vstup do prostoru, chtěl jsem je nechat zaznít nahlas a vyslechnout si je, abychom zjistili, zda tyto věci rezonují či nikoli, a tímto způsobem otevřít rozhovor s tanečníky. Jak Emilie již podotkla, všichni sdílíme zkušenost kočovného života čili lidí, kteří nechali jiné za sebou a odešli, nebo byli přesvědčováni zůstat. V tomto druhu příběhů je cosi univerzálního, co nás s tanečníky i šířeji spojuje.
Emilie Leriche: Byla to pro nás v tomto ohledu příležitost. Měli jsme charaktery, věděli jsme o nich přesně, kým jsou, ale zatím jsme netušili, který z tanečníků se jaké role zhostí. Byli jsme nedočkaví a dychtiví, i přesto jsme si říkali, že bude trvat tak týden, než se rozhodneme.
Pascal Marty: Ale najednou, během prvních zhruba dvanácti hodin, jsme se na sebe podívali a souhlasně na sebe kývli, že to je přece postava Máma a další… Nemuseli jsme představitele našich charakterů hledat, oni k nám prostě přišli. To bylo naprosto skvělé.
Emilie Leriche: Příprava k workshopu u mě vycházela z inspirace textem, který jsme k projektu napsali. Z něj jsem čerpala základy pro choreografický jazyk. Ze slov jsem brala texturu k pohybu a vytvářela jsem komplexní systém, jako když uvádíte do chodu stroj. A současně bylo velmi inspirativní sledovat při práci Pascala. To je, myslím a znovu to zdůrazním, na našem vztahu velmi hezké, že když jeden z nás práci vedl, druhý jej podporoval, pouštěl hudbu, zapisoval poznámky, našeptával návrhy.
Pascal Marty: Oba jsme tvůrci, a zároveň máme bohaté zkušenosti z pozice rehearsal director čili z práce pro jiné režiséry a umíme se tímto v určitou chvíli upozadit. Udělat krok zpět velice pomáhá.
Emilie Leriche: Umíme smeknout jeden klobouk a druhý nasadit. Nečiní nám potíže vést, ani pozorovat.
Nikdy neodeslané dopisy a dosud nevyslovené myšlenky
Vraťme se k textu, dopisům, jak v průběhu let začaly vytvářet důležitou linii…
Emilie Leriche: Dopisy jsme zpracovávali přes dva roky.
Pascal Marty: Ke kolekci dopisů jsme se dostali v návaznosti na nabídku, když jsme si vzájemně vyjmenovávali, co vše bychom chtěli a mohli v rámci projektu rozvíjet a Emilie mi poslala sbírku svých dopisů. A domnívám se, že tomu nahrával i čas, jenž se nám jevil jako šílený, protože v téže době se odehrávaly mnohé, navzájem si podobné změny v našich soukromých životech.
Emilie Leriche: Vyměňovali jsme si dopisy, protože jsme byli od sebe daleko. Pascal mi poslal svou sbírku dopisů určených jeho dvěma lidem a já jemu svoje, nikdy neodeslané a nikomu nečtené dopisy. Procházela jsem předtím nepříjemným, hodně těžkým rozchodem a svému, již bývalému partnerovi jsem několik měsíců psala dopisy, které jsem mu však žádný nikdy neodeslala. A tak prvním člověkem, který do nich mohl nahlédnout, byl právě Pascal. Kdybychom spolu ale pracovali nahodile, nebo nebyli přáteli, nikdy bych to neudělala. Ale pro naši práci byl tento velice zranitelný krok opravdu přínosným a rozvíjejícím dialog.
V jaké rovině jste je transformovali do scénického dění?
Pascal Marty: Podtrhli jsme emoce. Žádný z původních textů necitujeme, vygenerovaly se z nich texty další. Nyní jsme u druhé až třetí generace textů.
Emilie Leriche: To není špatné přemýšlet o textu jako o třetí generaci původního materiálu…
Jaké zkušenosti z předchozích projektů jste vědomě v tomto tvůrčím procesu uplatňovali?
Emilie Leriche: Asi se budeme v odpovědích lišit, ale možná je to obecně platné pro mnohé tvůrce. S každou prací, kterou zakončuji, něco objevím. Když dorazím na závěr jedné své cesty, najdu něco, co je pro mě trochu nové, co funguje, a zároveň je to vlastně pozdě, protože se to již nemůže zpětně do práce promítnout. A proto i do této tvorby jsem vstoupila s poznatky z minulých procesů, z nichž jsem si vybrala ty, které mohu uplatnit, přizpůsobit, upravit si je. Ptám se sama sebe, jak celkově mohu pokročit a rozvíjet se skrze další uměleckou práci. A někdy to cítíte uvnitř sebe, aniž víte, odkud to pochází, ale najednou to zaklapne – je to přesně to, co si aktuální práce žádá.
Pascal Marty: Také se domnívám, že nová práce ne nutně pokračuje v těsné návaznosti na tu poslední, ale že navazuje na kolekci předchozích zkušeností a také myšlenek, které se zrovna zrodily, ale nenašly ještě uplatnění a že se opírá dokonce i o ještě teprve tušené, dosud nevyslovené. A říkám si, co když nyní je ten pravý čas nechat je vyjít ven a zkoumat je. Ale samozřejmě, že si neseme vše, co jsme doposud objevili a co úspěšně fungovalo. To je věc osobního rukopisu, který je svým způsobem i obrazem individuální obsese, jakým způsobem se stavíme k pohybu, textu.
Předpokládám, že navzájem bezpochyby poznáte typické prvky rukopisu svého kolegy. Jaké to jsou?
Pascal Marty: Ano, okamžitě. Pro Emilii je charakteristická rytmická organizace prostoru. Obdivuji její cit pro komplexnost, že dokáže obsáhnout takové množství informací, které zůstávají viditelné i při „rychlém čtení“ čili v dynamickém sledu akcí.
Emilie Leriche: V jeho rukopisu je ohromná živost, vitalita. A zrovna minulý týden, když jsme zkoušeli s tanečníky a Pascal jim zadával úkol, jenž rozvedli, viděla jsem v jejich kreacích jeho. Jako by se doslova ponořili do jeho světa. A to je způsobeno i tím, že jsme s Pascalem prožili opravdu mnoho intenzivních let jako kolegové tanečníci v projektech různých choreografů. Ono je ale někdy složité pro sebe jako choreografa pojmenovat, co je jeho typickým jazykem vyjadřování.
Kterou z cest jste našli prostorové řešení projektu?
Pascal Marty: Při našich rozhovor to byla Emilie, která navrhla zeď, jež rozdělí jeviště na dvě poloviny. A já jsem samozřejmě souhlasil, přišlo mi to jako skvělý nápad a řešení i pro hmatatelnou separaci choreografické práce.
Emilie Leriche: Původně měla zeď oddělovat dvě samostatné práce, moji a Pascalovu.
Pascal Marty: A pak se fantazie rozvedly, co kdyby se se zdí dalo hýbat, co kdyby spadla, co kdyby měla okno a pak jsme doplnili, co kdyby měla telefon a poštovní schránku… A pak jsme představy utnuli, protože nám přišlo, že již máme dostatek věcí pro hru.
Emilie Leriche: Ta zeď je krásná, úchvatná. A když pracujete s tak ohromnou scénografií, nabírá rozměru vlastního charakteru. A to je naše hřiště, prostor pro hru.
Do jaké míry se inspirujete dalšími uměleckými druhy, jako je například film, hudba…?
Emilie Leriche: Domnívám se, že jsme oba velice vizuálně založení. Film nás zajímá, ale především pak fotografie. Myslím, že je možné vypovědět celý příběh jen tím, jak lidé stojí v prostoru a odvodit z toho, jak se chovají. Za mě je to obraz, tělo a prostor. Z hlediska hudby je celá tato naše práce provázaná s jedním skladatelem, našim dobrým kamarádem Wolffem Bergem. A oba jsme v tomto ohledu inspirováni filmovým soundtrackem, který dokáže navodit i zlověstnou atmosféru. Pro nás je důležité najít způsob, jak třeba skladba nebo píseň může proměnit pohled na věc, na situaci.
Pascal Marty: Hudbajako by byla texturou prostoru.Téma a příběh zhutňují – zahušťují prostor, filmová hudba se v této perspektivě pak vyjevuje jako zásadně důležitá.
Je na práci v České republice pro vás něco specifického?
Pascal Marty: Nemyslím si, že bych objevil něco, co je opravdu typické pro český soubor. Pro Lenčin soubor je ale charakteristická vzácná atmosféra, ve které tvoří.
Emilie Leriche: Soubor Lenky Vágnerové vnímám jako rodinu. Oni jsou rodina. Uvnitř mezi nimi je tolik lásky a péče a oni nás do této rodiny přijali. Cítím, že jsem se s nimi velmi sblížila. Byli ke všem výzvám velmi otevření a ochotní zajít daleko. Jsou velmi inspirativní a je radost s nimi pracovat.
Pracujete v Praze poprvé?
Emilie Leriche: Ano, je to poprvé, co jsem se pracovně ocitla v Praze. Když jsem v dubnu po skončení workshopu usedla do taxíku, který mě vezl na letiště, řídil jej velice přátelský řidič. Celou cestu jsme si vyprávěli. Říkal, že tu žije celý život a že Praha má svou nenapodobitelnou energii. A tu je možné ucítit. Nedokážu ji asi slovy popsat, ale má velmi krásnou energii.
Díky čemu si myslíte, že Praha takto působí?
Pascal Marty: Je to nejspíš souhrou mnoha okolností a také způsoby, jakým se zde i navzdory válkám v porovnání s jinými městy zachovala historie. Například, nyní žiji v Bratislavě a je to z tohoto hlediska zcela odlišné. Praha působí jako křižovatka, které se podařilo přežít a zachránit dlouholetou historii, která každého, kdokoli jde kolem, zasáhne. A to je opravdu nádherné.
Cesta k tanci
Pojďme od Prahy k vašim rozhodnutím stát se výkonnou umělkyní – umělcem. Jaké byly vaše začátky?
Emilie Leriche: Vyrostla jsem se dvěma bratry, kteří hodně sportovali. V podstatě nikoho tehdy ani nenapadlo, že bych se stala tanečnicí. Naše rodina se hodně často stěhovala. Takže ono odcházení u mě začalo ve velmi raném věku. Když mi bylo zhruba osm let, usadili jsme se v Novém Mexiku. Moje tehdejší chůva šla tancovat a má matka si najednou uvědomila, že kdybych šla s ní, dostala bych příležitost najít si nové kamarádky. A tak mě přihlásila na taneční kroužek. Během roku jsem si tanec zamilovala. Úplně jsem mu propadla. Fascinovalo mě jeviště. Obdivovala jsem systém uvnitř tance. Jsem odjakživa matematicky založený člověk, což je myslím vypozorovatelné i z mojí choreografické práce, i přestože mi přijde hodně orientovaná na člověka a lidskost. Také se mi v tanci líbil aspekt týmovosti. A i když to není sport, napojení na komunitu je totožné. Čas pokročil a ve svých čtrnácti letech jsem tvrdohlavě prohlásila, že tanec je to, co chci jedině dělat.
Pascal Marty: Ke mně přišel tanec velmi pozdě. Začal jsem jej studovat, až když mi bylo šestnáct let. Od dětství jsem byl hodně kreativní a potřeboval se hýbat. Věnoval jsem se gymnastice. Když jsem ji opustil, zkoušel jsem divadlo, ale i z toho jsem odešel a pokračoval jsem v kreslení. Mám hodně rád výtvarné umění. V mé rodině se ale nikdo s uměleckými sklony, natož prací nevyskytoval, takže jsem se vždycky cítil jako černá ovce. Nakonec jsem se odvážil přihlásit na uměleckou školu, ale nepřijali mě. Bylo mi patnáct let, cítil jsem se ztracený. Upadl jsem do deprese a trápil se, že nevím, co budu dělat. Chodil jsem do všeobecné školy a měl jsem pocit odtržení od jakékoli možnosti dělat něco, co by mě naplňovalo a kde bych mohl být sám sebou. A pak mi jeden kamarád řekl, proč se mnou nejdeš na taneční kurz? A tak jsem šel. Neměl jsem od toho žádná očekávání. Na konci lekce byla patnáctiminutová hudebně podepřená impro-session, během které jsme si mohli svobodně dělat, co jsme chtěli. A já jsem tam ucítil, že to je ono a že ten pocit, který jsem tam měl, chci prožít znovu. A tak se stalo, že jsem pokračoval a pak zašel za učitelkou a ta mě nasměrovala na taneční konzervatoř. A na tu mě přijali! Během velmi krátké doby jsem začal pracovat. První nabídku k profesionální práci jsem dostal snad již ve druhém ročníku, později jsem se připojil menšímu souboru. Ten okamžik, ve kterém jsem našel svůj směr, byl impulzem jít si za svým cílem.
Jak se nyní s odstupem času díváte na konkurzy?
Pascal Marty: První konkurzy byly spjaty s nervozitou, bylo to hrozné.
Emilie Leriche: My jsme nyní s Pascalem součástí generace tvůrců, která si prošla intenzivní kariérou interpretů a která se dnes zamýšlí nad možností založit si vlastní soubor nebo vyvíjí nové projekty a tím se dostává do pozice této „moci“, která rozhoduje o tom, koho si vybere, komu dá práci. A já bych velice ráda, kdybychom našli lepší řešení, než jsou klasické konkurzy, které si oba pamatujeme, protože jde o zastaralý rituál. A to je vlastně na tanečním světě obecně vtipné, že jsme opravdu neskutečně liberální komunita lidí, a přesto i v tomto svobodném systému, v jakém tato umělecká forma funguje, stále ještě existují tyto rituály, kterých se prostě nemůžeme vzdát. Možná bude mou celoživotní snahou systém konkurzů proměnit.
Pascal Marty: Konkurzy jsou spjaty s mnoha pocity, včetně nedostatečnosti. To je skličující. A to i když pak jste přijati. Je to emocionálně, psychicky, fyzicky náročná zkouška, až utrpení.
Emilie Leriche: A nyní jsme navíc v době, kdy je mnoho tanečníků, spíše násobně více, než je nabídka práce. A tím v tanečním světě roste soutěživost hnaná potřebou uplatnit se, prosadit se.
Pascal Marty: Ale zároveň mám pocit, že dnešní mladá generace tanečníků je široké veřejnosti nejblíže.
Máte dojem, že se směr kariéry odvíjí i od osobností, které na cestě potkáte?
Pascal Marty: Určitě, je to velmi důležité. Někdy jde o choreografickou příležitost, že vám někdo chce dát šanci, někdy to ale také je kolega na zkušebně, který vám věnuje svůj čas, abyste si mohli hlouběji popovídat. Na své cestě jsem potkal mnoho mentorů, kteří mi pomohli v různých ohledech. A to je také něco, co si pak dál sebou nesete jako organickou součást sebe sama.
Respekt k tanečníkům na prvním místě
Dá se vůbec z řady vašich zkušeností vybrat osobnost, kterou byste u této příležitosti zmínili?
Emilie Leriche: Pro mě osobně bylo obrovským zážitkem pracovat s Marinou Mascarell.Domnívám se, že ona je jednou z umělkyň – choreografek, která mě hodně ovlivnila a inspirovala. A není to jen o výjimečnosti jejího umění, ale také o způsobu tvorby, zejména, jakým způsobem vytváří prostor ve smyslu bezpečného, kreativního prostředí. Myslím si, že padesát procent tvůrčí práce je právě ono ovzduší, v jakém se tvoří, kde se rozvíjí projekt a kde je prostor pro citlivost a křehkost, kde je zajištěno bezpečí.
Pascal Marty: To je ostatně zásadní pro umění obecně.
Emilie Leriche: A Marina patří mezi ty vzácné tvůrce, který, když jsme rozkrývaly velice zranitelné vrstvy tématu, na první místo staví respekt. Upřednostňuje lidskost, staví ji nad umění. A právě tím své umění posouvá. My už jsme zažili tolik tvůrčích procesů s tak významnými jmény, že vidíme, co opravdu funguje. Víme, co to znamená mít tanečníky na sále a jaké to je, když jsou zraňováni, a naopak, když jsou respektováni, v bezpečí a když je jim nasloucháno. Je jasné, kdy s tvůrci půjdou tanečníci zajedno směrem ke společnému cíli. Tehdy, když budou vyslyšeni. Jakmile je ošetřeno prostředí, pak již téměř není žádný blok či limit, který by omezoval tvorbu.
Pascal Marty: Z výčtu skvělých spoluprací není lehké vybrat jednu dvě. Ale přesto jsou mezi jmény taková, kterých si vysoce a nadevše vážím. Jedním z nich je Saburo Teshigawara, s nímž jsem měl příležitost pracovat. Je pozoruhodné, jak nazírá na čas, jak vnímá pohyb, jak strukturuje prostor, jak umožňuje tancem sestoupit hluboko do sebe. Zavedl mě „do dveří“, jež bez bych něj nikdy nejspíš nenašel, natož otevřel. Charakterizovala jej poctivost, s jakou přistupoval k rešerši. Jsem mu neskonale a navždy vděčný za vše, co mi zprostředkoval. Až mám z toho husí kůži, když o něm mluvím. Ale jeho práce byla tak hluboce smysluplná, že byla více než jen pracovním setkáním. Pro mě byl celý proces jako zjevení, ať to zní jakkoli divně a odvážně. Když jsem tančil v jeho choreografii, cítil jsem něco mimořádného. Bylo v tom tolik radosti, tolik krásy.
A druhý, koho jmenuji, je Alan Lucien Øyen, s nímž i nyní spolupracuji. On mě opět napojil na literaturu a práci s textem. Jako teenager jsem se hodně věnoval psaní, ale nyní jsem dokázal opustit i psanou mateřštinu a proměnit jazyk. Každopádně byl to on, kdo mě motivoval k psaní, čtení, mluvenému slovu, hledat vztah mezi slovem a pohybem, jaký slova naznačují nebo evokují třeba skrze určité držení těla.
Emilie Leriche: Vedle Mariny Mascarell zmíním Roye Assafa. Oba jsou svými pracemi od sebe navzájem velice odlišní, ale spojuje je, že i navzdory těžkým tématům, na kterých jsme pracovali, vnášeli do studia takové množství radosti a hravosti, že měl člověk pocit onoho věčného spojení s dětským potěšením z tvorby. A to se dělo opravdu i tehdy, když jsme se nořili do útrob ošklivosti, tak vždycky nacházeli propojení s hravostí. A nechyběl ani smích, protože je dobré nezapomínat, že ať je zkoumáno jakkoli náročné téma, je to stále hra.
Pascal Marty: Dlouhodobě asistujiSidi Larbi Cherkaouimu a u něj je obdivuhodná komplexnost práce, obrazotvornost a celkově jeho specifický pohled na svět. Dívat se skrze jeho optiku je pro mě velkou výzvou, jak on totiž dokáže artikulovat prostor a z chaosu vytvořit výjimečnou kompozici.
Jak vnímáte vztah mezi intuicí a strukturou, spontaneitou a technikou…?
Emilie Leriche: Flow je řeka a technika je lodí. Díky lodi proplujeme. Domnívám se, že není možné navigovat intuici bez potřebných nástrojů čili techniky. Když mě něco opravu pudí k tvorbě a cítím, že cesta vede tudy, pak je tu technika, která je mým jazykem, díky němuž mohu záměr komunikovat. Je to plavidlo, které mě nese kýženým směrem. Flow jako proud energie je rychlé, a pokud člověk není připraven, pak jej klidně i smete, ale pokud ano, pak nabírám vítr do plachet.
Pascal Marty: Cítím rozdíl mezi přípravou před prvním vstupem na zkušebnu a pak během zkoušení s tanečníky. Mám pocit, že jakmile si uděláte přípravnou práci, přijdete s něčím, o co se můžete vždy opřít, ať o strukturu nebo myšlenky, ale současně je to stále tvorba, takže musíte být v naprosté přítomností čili jít s proudem – cítit ono flow k věcem, které se dějí před vámi. Při práci jako bych odděloval postupy a prostory. Někdy mám pocit, že jsem mimo zkušebnu k sobě velmi pedantský, ale nikdy ne k tanečníkům, abych je nezablokoval. Je to vlastně jako v příměru s řekou.
Emilie Leriche: Někdy nám intuice jasně naznačuje zpomalit, nebo dokonce proměnit nastavení. Vy se třeba ráno probudíte a cítíte uvnitř sebe proudění, pak vstoupíte na sál a zjistíte, že tanečníci jsou na úplně „jiné stránce knihy“ či ve zcela jiném prameni, a vy se musíte ponořit k nim a snažit se porozumět, kterým směrem se chce skupina vydat. Někdy jsou nesnadnější dny, kdy se i jinak tvoří, ale pak to jsou cenné okamžiky uvědomění, že se tvorba odvíjela jinudy, jako bychom pluli jinou než zamýšlenou lodí. Tvůrce musí být připraven na změnu kurzu, musí umět stočit kormidlo. To totiž není pouze má vlastní flow, ale flow celé skupiny. Ale samozřejmě to sebou nese i jistý druh vyčerpání.
Co milujete na tanci a jak živíte svou vášeň?
Emilie Leriche: Nedávno se mě někdo zeptal, proč mě uchvátil tanec a co mě u něj drží. Čím dál víc přemýšlím o umělecké tvorbě, myslím si, že tanec je jak způsob, jakým si kladu otázky, tak i způsob, jakým na ně nacházím odpovědi. Často se do tvorby pouštím s otázkami, jako například u této, kdy se ptáme, jestli je lepší odejít, nebo zůstat. Myslím si ale, že ve své práci vedu dialog s myšlenkami a otázkami uvnitř sebe. Ptám se a to, jak na ně odpovídám, hledám skrze tanec.
Pascal Marty: Zvědavost a výzvy, kladení nároků na sebe sama. Je to cesta, jak se dívat na dílo a jak se nesnažit redefinovat sama sebe, ale vysvětlit svůj postoj, otevřít se. Vždycky jsem se snažil, abych divákům znovu a rád zprostředkoval zážitky, které se opírají o okamžiky přítomnosti v konkrétním prostoru. Živé scénické umění je proto společensky důležité, protože díky němu sdílíme čas a prostor bez vnějšího rozptylování. A přitom může docházet k objevování pravdy, nebo jistého druhu uvědomění, a samozřejmě to může být velmi individuální. Je to příležitost k sebepoznání a seberozvoji. Domnívám se, že to je na divadle krásné, když jako divák odcházíte a máte příjemný pocit, že jste ze sebe něco shodili, anebo si něco odnášíte s sebou. Já se tak například po tvůrčí práci cítím.
O umělcích:
Emilie Leriche je nezávislá performerka a tvůrkyně působící mezi Göteborgem ve Švédsku a Paříží ve Francii. V letech 2017–2021 působila jako tanečnice ve skupině GöteborgsOperans Danskompani pod uměleckým vedením Katrín Hall. Před svým přesunem do Švédska strávila čtyři sezóny v souboru Hubbard Street Dance Chicago, kde v roce 2015 získala stipendium Nadace Princezny Grace v oboru tance. Jako choreografka vytvořila díla pro Scapino Ballet Rotterdam, Nederlands Dans Theater II v rámci projektu Up & Coming Choreographers pořádaného Korzo a NDT, dále pro Whim W’Him v Seattlu a taneční soubor divadla St. Gallen. (Přečtěte si více zde…)
Pascal Pierre Laurent Marty prošel tanečním vzděláním na Conservatoire National de Montpellier, profesionálním výcvikem na Sup.1, Ecole de Danse de Genève v letech 2009–2010 působil v Ballet Junior de Genève pod vedením Seana Wooda a Patrice Delaye. Tři následující roky strávil v angažmá Saarländisches Staatstheater a od roku 2013 do 2022 byl členem GöteborgsOperans Danskompani. (Přečtěte si více zde…)
