Ačkoliv se obsazení jednotlivých částí opery proměňuje, stále její provedení představuje enormní zátěž pro interprety. Těmi v tomto případě byli členové souborů Collegium Vocale Gent a Ictus Ensemble. Vzhledem k délce provedení se podle potřeby vzdalovali, posedávali na okolních židlích a opětovně vstupovali do hry. Celý večer řídili dva dirigenti, Georges-Elie Octors a Tom De Cock. Někdy společně (jeden taktoval doby, druhý ukazoval jen změny a nástupy nástrojů), někdy jen jeden z nich.
Abnormální výdrž prokazovali zejména dva hráči na klávesy, kteří v řádech desítek minut vyťukávali v rychlých až zběsilých tempech ostinátní rytmické patterny. Svým mechanickým výkonem znovu nadnesli otázku virtuozity: spočívá spíše v rychlosti, vytrvalosti, přesnosti nebo schopnosti hrát nezávisle na ostatních? Svébytný typ virtuozity prokazoval také houslista Igor Semenoff, který s klidnou hlavou a hbitými prsty procházel nekonečnými pasážemi repetujících modelů.
Nyní pár slov ke struktuře opery. Posluchači v sále brněnského Bobycentra, které poskytlo velmi dobré možnosti nazvučení, se ve zdánlivě bezbřehém toku hudby orientovali pomocí několika bodů. Zaprvé prostřednictvím několika vstupů vypravěčky Suzanne Vega (ano, je to ta obtížně zařaditelná zpěvačka se světovým renomé), zadruhé díky proměnám obsazení a zatřetí pomocí proměn ve svícení. Opera se prováděla pouze koncertně. Suzanne Vega byla perfektní a vždy srozumitelná v přednesu opakujících se textů. Ty byly více či méně surreálné, s různými obsahy. Opera nemá ani děj, ani vývoj, ani vrchol a dokonce ani obsah. Je svérázným typem zdánlivě statického díla, v němž se texty sboru a sólistů omezují na číslovky či solmizační slabiky. Charakter opery byl víceméně konzistentní po většinu jejího trvání, teprve před závěrem se začala výrazněji proměňovat. Objevily se pomalé lyrické části a psychedelicky snově působící elektronicko-improvizační část Spaceship. Závěr opery byl stejně civilní a mechanický jako její průběh, jen text o dvou milencích na lavičce jakoby psychologicky zjemňoval ostré hrany strojového minimalismu, možná až příliš.
Závěrečný postřeh: vždy jsem měl za to, že opakováním se smysl sdělení vyprazdňuje a vytrácí. Při provedení Glassovy opery jsem měl naopak dojem, že extrémní opakování dodává celé akci extrémní důležitost. Jako bychom byli svědky iracionálního rituálu, jehož smysl nechápeme a ani nemůžeme pochopit, ale kterého se všichni účastní s nadšením a očekáváním. Smysl Glassova díla spočívá v celku. Teprve součet všech částí, instrumentálních a vokálních partů, mluvených textů a rolí vytváří jeho smysl. Na rozdíl od tradiční opery, která je skládankou jednotlivých árií a dalších čísel, jež lze podle potřeby vyjmout, recyklovat a obdivovat samostatně. Provedení Glassovy opery, jakkoliv se jedná o dílo, které se od premiéry částečně proměnilo, bylo zvláštní diváckou zkušeností. Výborně zahranou a zazpívanou a ideálně naplňující definici festivalu coby slavnosti hudebně výjimečných zážitků.
Jejich sled by měl pokračovat až do 16. října 2019 dalšími čtrnácti koncerty, které se budou orientovat převážně na 60. výročí úmrtí a blížící se 130. výročí narození Bohuslava Martinů, francouzské baroko anebo dílo Mieczyslawa Weinberga. Závěr festivalu pak bude patřit společnému „narozeninovému“ koncertu šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese a skladatele a dirigenta Petera Eötvöse.
