„Dvořákovo Stabat Mater je mimořádně emočně i hudebně nabité dílo s monumentálním vyvrcholením, prodchnuté vírou a neutuchající nadějí,“ říká Tomáš Brauner.
Antonín Dvořák se ke zkomponování oratoria na bolestný text Stabat Mater uchýlil v tragickém životním období, kdy mu v krátkém čase postupně zemřely všechny tři jeho děti. Dvořákovo ztvárnění patří mezi ty nejslavnější a nejpropracovanější. Ve vypjatém rozpoložení Dvořák vytvořil ušlechtilou a hlubokou hudbu, která je intenzivně účastná s lidským údělem při vědomí božího řádu, ke kterému se člověk má vztahovat nejen v těžkých chvílích.
Sekvence Stabat Mater – prastarý text, pojednávající o utrpení matky a o vykoupení, se stala podkladem pro díla mnoha skladatelů, a to přes skutečnost, že od Tridentského koncilu do roku 1727 byla vyloučena z oficiální liturgie. Jmenujme například Giovanniho Pierluigiho da Palestrinu nebo Orlanda di Lasso. Krátce po povolení užití sekvence v liturgii ji zhudebnil například Giovanni Battista Pergolesi a následovali ho další skladatelé, jako třeba Gioacchino Rossini. Obraz Panny Marie, truchlící nad tělem ukřižovaného Syna, se tak stal symbolem křesťanských Velikonoc.
Slovo dramaturga FOK Martina Rudovského: „Zkomponovat Stabat Mater se dá považovat za jakousi životní metu každého skladatele. U Antonína Dvořáka tomu nebylo jinak, ačkoli okolnosti v jeho případě provázel hluboký osobní zármutek. Toto velkolepé dílo je zaslouženě považováno za jednu z nejsilnějších orchestrálních skladeb – u nás i ve světě se jí dostává podobného ohlasu jako velkým dílům mistrů Händela, Haydna nebo Beethovena. Hluboce emotivní oratorium o truchlící Panně Marii, které zdobí pestrobarevná instrumentace a výjimečná práce s hlasy, uvádíme každoročně ve velikonočním čase, tentokrát pod vedením šéfdirigenta Tomáše Braunera.“
