Co vás vedlo k rozhodnutí věnovat se hudbě a konkrétně violoncellu?
Hudba pro mě vždy byla hlubokým jazykem, kterým lze vyjádřit emoce nad rámec slov. A violoncello mě přitahovalo, protože když jsem ho poprvé jako pětiletý slyšel, hluboce na mě zapůsobilo svým lidsky znějícím hlasem. Uvědomil jsem si, že to je hlas, kterým chci komunikovat se světem. Dnes pro mě violoncello není jen nástrojem, ale je to můj celoživotní společník.
Jste vítězem řady mezinárodních soutěží, kterého vítězství si nejvíce ceníte?
Každá soutěž byla milníkem, ale Soutěž královny Alžběty měla zvláštní význam. Byl to zlomový bod, který mě donutil růst pod obrovským tlakem a umožnil mi mnoho příležitostí. Úspěch však neměřím výhradně skrze ocenění. Skutečná hodnota spočívá v uměleckém růstu a vztazích, které díky těmto zkušenostem vznikají.
Zmínil jste, že mezinárodní soutěže kladou na umělce velký tlak, jak se s ním vypořádáváte?
Tlak je nevyhnutelný, ale já ho proměňuji v motivaci. Klíčová je příprava: cvičte normálně, ale vyhněte se překračování svých limitů. Ustupte o krok, abyste mohli ocenit hudbu samotnou – to přesune vaši pozornost ze sebe sama na službu umění. Soutěže vnímejte jako pódium pro komunikaci s živým i online publikem. Porota pouze zastupuje posluchače hlasující pro to, co je v danou chvíli zasáhne. A pamatujte, že nikdo nemůže plně posoudit vaši hudbu, protože každá duše vnímá umění skrze svou vlastní jedinečnou optiku.
Na podzim se chystáte zahájit novou sezónu s Komorní filharmonií Pardubice a dirigentem Vahanem Mardirossianem, jak k tomu došlo?
Je to čest! S mistrem Mardirossianem máme nezapomenutelnou vzpomínku na provedení Haydnova Koncertu C dur v semifinále Soutěže královny Alžběty. Byla to čirá radost, která se na soutěžním pódiu stává jen zřídka. Věřím, že oba chceme tuto skvělou energii sdílet s úžasnou Komorní filharmonií Pardubice a s drahými milovníky hudby v České republice.
Budete provádět mimo jiné skladbu Klid lesa od Antonína Dvořáka, jaký je váš vztah ke Dvořákově hudbě či české hudbě obecně?
Dvořákova hudba ve mně hluboce rezonuje – její lyrická vřelost a folklorní kořeny mi připadají jako domov. Klid lesa, prodchnutý pohádkovým vyprávěním o lesích, nadčasovým i osobním zároveň, se dotýká mého srdce už od dětství. Česká hudba se svými zemitými melodiemi a emocionální hloubkou hovoří univerzálním jazykem a zároveň zůstává jaksi důvěrně expresivní. Snažím se ctít její tradici a zároveň do ní vnést i svůj vlastní pohled.
Co považujete při spolupráci s dirigentem a orchestrem za zásadní?
Zásadní je vzájemný respekt a otevřená komunikace. Skvělá spolupráce závisí na naslouchání – nejen ve smyslu společného hraní, ale i ve smyslu dýchání a frázování jako jeden celek. Důvěra a sdílené nadšení pro dílo vytvářejí na jevišti kouzlo. Také si vážím dirigentů, kteří vyvažují strukturu volností a nechávají tak hudbu dýchat.
A na závěr, máte nějaký hudební sen, který byste si rád splnil?
Kromě vystupování po celém světě s ikonickými koncerty sním o prozkoumávání méně známých děl a objednávání nových skladeb pro violoncello reflektujících mé čínské kořeny. Hudba je o dialogu napříč kulturami a obdobími a já bych rád přispěl k jejímu vývoji. A nakonec doufám, že inspiruji mladší generace k nalezení vlastního hlasu v klasické hudbě.
