Pouze osmiminutový Památník Lidicím Bohuslava Martinů byl pro mne na včerejším koncertě vrcholem večera. Skladba je jednou z nejsilnějších hudebních skladeb, která hodnotí opuštěnost a šílenost válek. Působivý vnitřní emoční svět tvořený drsnou bitonalitou c moll a cis moll se stal chorálem a modlitbou zároveň. Manfred Honeck zprostředkoval s naprostým přesvědčením jak elegické pasáže klidu, tak hřímající orchestrální erupce.
Dvořákův Houslový koncert a moll vyžaduje bohatý, plný, sytý, barevný a často i štíhlý tón s mnoha druhy vibráta. Od dirigenta požaduje zpřehlednění symfonické partitury a společný dech — jak se sólistou, tak s doprovázejícím orchestrem. Všechny tyto složky musí být zcela vyvážené, aby došlo k umocnění vnitřní energie vložené Dvořákem do tohoto velkolepého díla. Koncert navíc vyžaduje od sólisty naprosto dokonalou techniku, intonaci i smysl pro pochopení zejména přenesených akcentů.
Již úvodní dva vstupy sólových houslí naznačily, jak se bude interpretace celého koncertu v provedení Anne-Sophie Mutter vyvíjet.
Pravdou je, že začátek bez možnosti rozehrání je mimořádně těžký. Chyběl však jak velký oblouk, tak legato, klid a transparentnost. Byla slyšet i určitá nejistota. Tyto zápory se projevily v častých intonačních kazech, v tempové rozkolísanosti, v ne zcela vkusných glissandech a roztrhaných plochách. Volná věta nebyla písní plnou dvořákovské krystalické prostoty, ale výklad spočíval v partiích hraných bez vibrata. Naprostým nepochopením ducha díla se stala závěrečná věta, která je nadepsána Allegro giocosso ma non troppo. Věta hraná s nevyslovenými a často obrácenými akcenty ve zběsilém tempu se stala honičkou bez ladu a skladu. Po furiantu nebylo ani památky.
V současné době je Dvořákův koncert ve velké míře doménou žen — houslistek: Julia Fischer, Hilary Hahn, Janine Jansen, Sarah Chang, Kyung Wha Chun, Arabela Steinbacher nebo Veronika Eberle. Ty chápou Dvořáka velmi přirozeně a s velkým srdcem. Královně houslí však srdce chybělo. Paganiniovský Bach jako přídavek této skutečnosti i negativním recenzím na nahrávku s Berlínskými filharmoniky a Manfredem Honeckem dal za pravdu.
Honeckův Beethoven nalezl u posluchačů mimořádný ohlas a filharmonici si s velkou chutí zahráli. Do úvodní věty se ještě přenesl neklid z Dvořáka, tempo se zdálo být relativně rychlé a zvuk masivní. Následující Allegretto již nabylo klidu a bylo, stejně tak jako Scherzo, zejména ve smyčcích výtečně dynamicky vypracováno. Poslední věta se stala skutečným briem, které podtrhlo antifonální postavení prvních a druhých houslí. Housle společně s dechovou sekcí energicky zpívaly a žestě dodaly provedení zvukový lesk. Zvuk osmnáctičlenného basu (deset s vervou hrajících violoncell a osm výhodně postavených kontrabasů) byl v auditoriu možná až příliš dominantní. Honeckova tempa se blíží Beethovenovým metronomickým označením a provedení bylo plné hudební inteligence a švihu.
Hodnocení autora glosy: 75 %
Česká filharmonie
Dirigent: Manfred Honeck
Anne-Sophie Mutter (housle)
27., 28. a 29. dubna 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 27. 4. 2016)
program:
Bohuslav Martinů: Památník Lidicím, H296
Antonín Dvořák: Houslový koncert a moll, op. 53
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7, A dur op. 92
