Mezinárodní hudební festival Pražské jaro je v plném proudu. V jeho unikátní nabídce hudebních programů ale marně hledáme tituly múzického umění baletu. Ty tam jsou časy, kdy pořadatelé Pražského jara prezentovali hudbu nejen pro uši, ale také pro oči. Jen vzpomínky zůstávají na živá představení světových souborů jako Balet XX. století Maurice Béjarta, Sadler´s Wells Royal Ballet, José Limon Dance Company, Nederlands Dans Theater, Royal Ballet of Flanders, Tokyo Ballet, Pina Bausch Company, Merce Cunningham Company atd. Čeští zájemci o „Music for the Eyes“ mají jedinou možnost: jít na zahraniční baletní představení, uváděná společností Aerofilms v cyklu „balet v kině“.
Dramaturgickou náhodou se stalo, že dva přímé přenosy (15. května z Pařížské opery Romeo a Julie Hectora Berlioze v choreografii Sashy Waltz a 16. května z Královské opery Covent Garden v Londýně Marná opatrnost choreografa Sira Fredericka Ashtona s hudbou Ferdinanda Hérolda a Johna Lanchberyho) přinesly baletní inscenace, které jsou přímo školní ukázkou širokého žánrového rozpětí současného baletu, působivé barvitosti jeho choreografie a tvůrčí svobody ve volbě divadelních prostředků.
***
Hector Berlioz a Sasha Waltz v Opera National de Paris
Balet Pařížské opery jako jeden z mála světových souborů pěstuje vlastní tradici, tj. tradici francouzského klasického baletu, a to jak v dramaturgii svého repertoáru, tak ve složení baletního souboru, jehož členové jsou absolventy francouzské baletní školy. Zároveň cílevědomě uplatňuje formy tzv. současného tance v tvorbě nových baletních inscenací. Pro koncepci baletu jako múzického umění velkých emocí a idejí zachovává početný baletní soubor, který tvoří 16 étoiles, 16 premiers danseurs a 154 členů corps de ballet.
Mezi podnětné umělecké přínosy ředitelky baletního souboru Brigitte Lefévre patří spolupráce s choreografkou Sashou Waltz, pozoruhodnou tvůrčí osobností současné mezinárodní taneční scény. Symphonie dramatique, Op. 17 Hectora Berlioze podle Shakespearova dramatu Romeo a Julie, uvedená v roce 2007, patří k nesporným úspěchům dramaturgické koncepce baletu jako umění múzického. Velkolepé představení orchestru, pěveckého sboru a baletu Pařížské národní opery bylo v letošní sezóně obnoveno a zařazeno na závěr přímých baletních přenosů do zahraničních kin.
Sasha Waltz, známá z četných performancí v různě členěných architektonických prostorech, vytvořila pro moderní scénu Opéry Bastille inscenaci, která pohybovým bohatstvím a nekonvenčním tanečním textem odpovídá hudební barvitosti velkého orchestru, sboru a sólových hlasů Berliozovy programní symfonie. Do scénické akce zapojila baletní soubor, pěvecký sbor a jeho sólisty Stéphanii D´Oustrac (mezzosoprán), Yanna Beurona (tenor) a Nicolase Cavalliera (bas).
Dirigent Vello Pähn pojal symfonii podle koncepce Sashy Waltz jako „choreografickou operu“. Odehrává se na černé scéně s bílou plošinou uprostřed, která občasnou změnou polohy vytváří prostor tanečním akcím. 
Baletní étoiles Aurélie Dupont a Hervé Moreau v hlavních rolích Julie a Romea dostali příležitost k tanečnímu vyjádření exaltovaných vášní od zrodu ostýchavé lásky k osudové tragedii jejího zmaru. V sólových partech vytvářejí individuální pohybové studie proměnlivých stavů lidského nitra, v tanečních dialozích se stávají zhmotněnou představou hudebních zážitků. Kvintesencí sensuality, ztvárněné do taneční výrazovosti, je v jejich podání rozsáhlý Berliozův hudební obraz Scéne d´amour – scéna lásky Romea a Julie. Berlioz ho vyřešil čistě instrumentálními prostředky, neboť byl přesvědčen, že árií na milostné téma bylo vytvořeno již dost.
Baletní soubor umocňuje emocionální vyznění hudební kompozice. V souladu s hudební předlohou shakespearovské téma tanečně vyjadřuje, případně ilustruje (pantomimická scéna banketu u Kapuletů) nebo komentuje jako chór v antickém dramatu ( finále Monteků a Kapuletů).
Bohužel, Convoi funèbre de Juliette, kdy spící Julii odnášejí do hrobky a zasypávají ji květy za zpěvu Jetez des fleurs pour la vierge expirée, ani pokračování Roméo au tombeau des Capulets (Romeo v hrobce Kapuletů) jsme neviděli, údajně pro poruchu přenosu z důvodů atmosférické poruchy. (Skromnou náhradou nám může být záznam této scény s Hervé Moreauem na You Tube.)
Ještě jsme stihli jsme kousek scény Réveil de Juliette (Probuzení Julie), kterou Berlioz i Sasha Waltz zkomponovali podle koncepce slavného shakespearovského herce Davida Garicka jinak než u Shakespeara: Julie se vzbudí dříve než Romeo zemře a milenci se před společnou smrtí ještě rozloučí v jímavé scéně tragické osudovosti.
Choreografických řešení tragedie Romea a Julie jsme viděli již nespočet, zejména na baletní partituru Sergeje Prokofjeva. Tato inscenace je unikátní díky Berliozově originalitě programní symfonie a umělecké pokoře, s níž Sasha Waltz přijala jeho hudební výpověď a umocnila ji svou choreografickou invencí. V baletu, orchestru a sboru Pařížské opery našla partnery nejvyšší umělecké kategorie.
Na přímém přenosu z Pařížské opery se podílela společnost Bel Air Media. Můžeme se těšit, že se inscenace Berliozova Romea a Julie v choreografii Sashy Waltz dočkáme na DVD.
***
Sir Frederick Ashton v Royal Opera House London
Složení souboru londýnského Královského baletu je na rozdíl od baletu Pařížské opery mezinárodní. Odpovídá postavení Velké Británie jako kulturní velmoci mezi padesáti čtyřmi členskými zeměmi Britského společenství národů Commonwealth. Pragmatičtí Angličané navázali na světový rozvoj baletu, který započal Ďagilevův soubor Les Ballets Russes na počátku 20. století. Anglický baletní styl a vzájemnou výměnu umělců uplatňují baletní soubory v Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandě, v Jihoafrické republice a dalších zemích.
Současná ředitelka Královského baletu Covent Garden Monica Mason přišla do Londýna z Jihoafrické republiky, současná ředitelka Královské baletní školy Gailene Stock z Austrálie přes Kanadu. Tvůrce anglického choreografického stylu Sir Frederick Ashton (1904 -1988) se narodil v Ekvádoru a vyrostl v Peru, kde ho představení ruské baleríny Anny Pavlové v Limě okouzlilo natolik, že odjel do Londýna studovat balet a poté se stal choreografem.
Ashtonovy četné inscenace se uchovávají díky anglickému systému taneční notace (tj. systematickému zaznamenávání choreografického textu do taneční partitury) a mohou se opakovaně uvádět různě po světě.
La Fille mal gardée, nejstarší baletní titul dochovaný do naší současnosti, je v češtině znám jako Marná opatrnost aneb Dívka špatně střežená. Prvně byl uveden na scéně Grand Théâtre v Bordeaux dva týdny před Velkou francouzskou revolucí roku 1789 pod názvem Il n´y a qu´un pas du mal au bien – Je jen malý krůček od zla k dobru. Jeho autorem byl Jean Dauberval (1742 – 1806), žák slavného reformátora tance Jeana-Georgese Noverra, propagátora dějového baletu – ballet d ´action.
Daubervalův balet se rychle rozšířil po Evropě (někdy pod názvem Le Ballet de la paille – Balet o slámě) a v druhé polovině 19. století zakotvil v carském ruském baletu. Některé jeho pasáže se staly tak populární, že se předávaly „z nohy na nohu“ a jejich popis se zachoval do dnešní doby.
Komediální příběh se odehrává na vesnici, kde vdova Mama Simona brání lásce své půvabné dcery Lízy k chytrému, ale nepříliš bohatému mládenci Colasovi, protože ji chce provdat za Alaina, bohatého avšak hloupého syna velkostatkáře a majitele vinice. Baletní příběh je obdobou naší Prodané nevěsty, s humornými i lyrickými scénami. Podle staré tradice komickou roli Mama Simony tančí muž.
Frederick Ashton uvedl La Fille mal gardée roku 1960 ve vlastní choreografické verzi, v níž rozvinul původní Daubervalovu koncepci. Balet situoval do prostředí anglického venkova a uplatnil v něm stylizované lidové tance, dodnes dochované v anglické tradici ( maypole dance – tanec kolem opentlené májky, Lancashire clog dance – dřevákový tanec z Lancashire, sword dance – mužský tanec s holemi ad.). Zachoval osvědčené komediální scény, v nichž Mama Simona nutí Lízu stloukat máslo nebo tančit za doprovodu tamburíny, oživil rozsáhlou pantomimu Lízy, v níž si představuje, jak bude vychovávat svoje děti. Vynalézavě zrekonstruoval původní pas de deux Colase a Lízy s pentlemi (ribbon dance), které v další scéně motivicky rozvinul do kolektivního tance. S neodolatelným anglickým humorem inscenoval scénu bouřky, která překazí vesnické dožínky a při větrném poryvu odnese v povětří nápadníka Alaina i s jeho otevřeným červeným deštníkem.
Královský balet umí svůj „very english style“ v La Fille mal gardée interpretovat s obdivuhodnou lehkostí a výrazovou přesvědčivostí. Každá role je nastudována v několika rovnocenných obsazeních. Oblíbenými interprety hlavních rolí Lízy a Colase jsou Marianela Nuñez a Carlos Acosta, kteří jsou k vidění v četných scénách z La Fille mal gardée na You Tube.
Pro přímý přenos z Royal Opera House Covent Garden do kin ve 22 zemích světa bylo vybráno obsazení, které v neúprosných detailech filmových kamer (pro něž balet není na divadelní scéně určen) přesvědčilo o věrohodnosti svých postav mládím a hereckým výrazem, svěžím zjevem, suverénní technikou a čistotou dobového stylu: Roberta Marquez – Líza, Steven McRae – Colas, Philip Mosley – Mama Simona, Ludovic Ondiviela – Alain, Gary Avis – Alainův otec Thomas, Alastair Marriott – Notář.
***
Poznámka na závěr
Českého baletního diváka mohou potěšit informace, které k choreografii La Fille mal gardée uvádí britský historik David Vaughan: Fredericku Ashtonovi poskytla inspiraci pro populární chicken dance – tanec kohouta se slepicemi v úvodu baletu Felsensteinova produkce Janáčkovy Lišky Bystroušky v Komické opeře v Berlíně. Předobrazem komické role Alaina se stala postava koktavého Vaška ze Smetanovy Prodané nevěsty, kterou za války v Londýně inscenoval ve vlastní režii a choreografii Saša Machov, v té době pedagog a režisér v Sadler´s Wells Opera Ballet (od roku 1956 Royal Ballet), po válce šéf baletu pražského Národního divadla.
Choreografický odkaz Saši Machova byl v českém baletu direktivně zlikvidován a prý stále není společenský zájem o to, aby byl připomenut a zrekonstruován. Zatímco zájemců o následování umělecké cesty Sashy Waltz máme u nás v oblasti současného tance několik, na českého „Sira Fredericka Ashtona“ baletní partitury Oskara Nedbala, Bohuslava Martinů a dalších českých hudebních skladatelů stále čekají. Machovova představa o původních českých baletních dílech ve „very czech style“ je v nedohlednu.
Hector Berlioz:
Roméo et Juliette
Choreografie: Sasha Waltz
Dirigent: Vello Pähn
Scéna: Pia Maier-Schriever, Thomas Schenk, Sasha Waltz
Kostýmy: Bernd Skodzig
Světla: David Finn
Sbormistr: Patrick Marie Aubert
Les Etoiles, les Premiers Danseurs et le Corps de Ballet
Orchestre et Choeur de l’Opéra national de Paris
Premiéra 2007 Opéra national de Paris – Opéra Bastille
Přímý přenos do kin 15.května 2012
Juliette – Aurélie Dupont
Roméo – Hervé Moreau
Père Laurence – Nicolas Paul
Stéphanie D’Oustrac (mezzosoprán)
Yann Beuron (tenor)
Nicolas Cavallier (bas)
***
Ferdinand Hérold, John Lanchbery:
La Fille mal gardée
Choreografie: Frederick Ashton
Dirigent: Barry Wordsworth
Scéna a kostýmy: Osbert Lancaster
Světla: John B Read
Royal Ballet
Orchestra of the Royal Opera House
Royal Opera House Cinema 16. května 2012
Lise – Roberta Marquez
Colas – Steven McRae
Widow – Philip Mosley
Alain – Ludovic Ondiviela
Thomas – Gary Avis
Notary – Alastair Marriott
Foto Roméo et Juliette Bernd Uhlig
