Živé koncerty klasické hudby jsou pověstné svým dekorem. Od publika se očekává, že bude dodržovat určité formality. Vhodně se obléct, procházet uličkou čelem k sedadlům, sedět ve slušné pozici, mít s sebou „protikašlající“ bonbonek zabalený do co možná nejméně šustivého obalu, vypnout si vyzvánění v telefonu, netleskat mezi jednotlivými větami a nemluvit během představení. Pro někoho jsou tato pravidla zkostnatělým přežitkem dávných dob, pro jiného romanticky udržovanou tradicí. Mnozí organizátoři koncertů, kteří spadají do první kategorie, se snaží dostat klasickou hudbu do povědomí širší a mladší veřejnosti a pravidla rozvolňují.
Takové rozvolňování se týká i mobilních telefonů. To, že každý v sále by si měl před představením vypnout vyzvánění na své „drahé polovičce“, je bez diskuzí. Řinčící telefon nepozorného posluchače často prozradí. Melodie vyzvánění i toho nejzapálenějšího milovníka klasické hudby se málokdy trefí do skladby, která právě zaznívá na pódiu. Avšak co zakázané fotografování a natáčení během představení? To je již mnohem těžší ohlídat.
Například v koncertní síni birminghamských symfoniků se nedávno změnila pravidla. Současná ředitelka orchestru se na koncerty snaží přilákat více posluchačů, a tak jim povolila pořizovat fotografie a nahrávat krátká videa během koncertů. Jak krátká? To nikdo přesně neví. Podmínkou je, že neodejdete domů se záznamem celého koncertu.
Někteří posluchači tuto změnu jistě rádi uvítali. Zvláště ti, kteří tak činili i předtím, načerno. Mohou nyní nahrávat a streamovat o sto šest, někteří snad i o sto sedm. Kouzlo okamžiku je přece tak prchavé. Tíha prchavosti těžko snesitelná. Není lepší se tomuto kouzlu raději vystavit jen napůl? Věnovat živému koncertu sice jen polovinu své pozornosti, zato si okamžik zvěčnit nedokonalou replikou na mobilním záznamu?
Upřímně, proč ne? Ano, i mobilní telefony mohou narušit pozornost okolo sedících, těch, kteří se přišli pokochat kouzlem okamžiku. Ale není to jen o zvyku? Tiše nahrávající mobilní telefon jistě nenadělá tolik škody jako obecně tolerované záchvaty kašle.
Větší problém nastává na druhé straně mobilního kukátka. Zatímco přírodní úkazy se nestarají o to, jestli je turisté fotí, focený strom roste stejně jako strom, na něhož hledíme jen tak, pro hudebníky na pódiu však nový (zlo)zvyk může být nezvyklá změna.
Vraťme se ke kauze Birmingham. Před týdnem s birminghamskými symfoniky vystupoval britský tenorista Ian Bostridge. Uvedli Brittenův písňový cyklus Iluminace. Hned u třetí písně však zpěvák náhle přestal zpívat. Poprosil diváky, aby ho přestali natáčet. Prý ho to příliš vyrušuje.
Hudebníci se již dávno museli smířit s tím, že se jejich koncerty oficiálně nahrávají. A to jak na mikrofony, tak i na kamery. Jsou hudebníci, kteří si dopředu zjišťují, z kterého úhlu je v ten který moment bude snímat kamera. Ale co to znamená? Znamená to, že kouzlo okamžiku je v ohrožení. Pro posluchače i pro účinkující. Když se něco povede, zvěční se to. Když se něco pokazí, zvěční se to. Je možné, aby hudebník hrál s tímto vědomím stejně, jako kdyby věděl, že jeho vystoupení je pomíjivé? Že je a bude jen jednou, tady a teď?
Ano, snad je možné se během vystoupení dostat za hranici tohoto vědomí. Zapomenout, že nás někdo nahrává. Za předpokladu, že mikrofony a kamery nemáme přímo před očima. Mobilní telefony do této kategorie však nespadají. Ty není možné přehlédnout.
Podmínkou živého koncertu je jeho živost, pomíjivost, jedinečnost. Vyžaduje trpělivost a pozornost. Dává smysl ve své celistvosti. V opačném případě se z něj stává koncert položivý. A ze vzpomínky na něj pětisekundový instagramový reel.
