Nejznámějším italským operním domem je sice milánská La Scala, ale hlavní italské ,,věčné město“ Řím má v hudebním divadelním životě se svým známým operním divadlem nezastupitelné místo. V počátcích římského divadelního hudebního života byla nejvýznamnějším historickým operním divadlem scéna zřízená v paláci bohaté patricijské rodiny Barberiniů. V pozdější době ve zdejším operním dění hrálo důležitou roli Teatro Tordinona, později přejmenované na Teatro Apollo. Dalším významným jevištěm mimo několika ostatních menších bylo a stále je Teatro Argentina (premiéry Verdiho oper Dva Foscariové a Bitva u Legnana) a od něho v malé vzdálenosti se nacházející Teatro della Valle. V něm měla premiéru první Rossiniho opera Demetrio e Polibio. Obě tato divadla mají krásná, bohatě zdobená lóžová hlediště. +++
===Řím potřeboval v nebývalém rozvoji opery devatenáctého století velké reprezentativní operní divadlo a to se mu splnilo v osmdesátých letech devatenáctého století v gesci místního bohatého podnikatele a hoteliéra Domenica Costanziho. Byl vybrán pozemek a divadlo bylo podle plánů milánského architekta Achille Sfondriniho po roce výstavby slavnostně otevřeno za přítomnosti krále Umberta I. (Ten se dostavil se svojí suitou během prvního jednání a při jeho příchodu se musela opera přerušit, zahrála se hymna a po vzdaném povinném holdu monarchovi se mohlo pokračovat dále). Bylo to 27. listopadu 1879 a pro inauguraci byla tehdy vybrána opera Semiramis od Gioachina Rossiniho. Představení řídil dirigent Giovanni Rost. Klasicistní budova, architektonicky tehdy nikterak výjimečná, nacházející se v blízkosti Náměstí republiky a také centrálního nádraží Termini, byla poměrně stísněně vsazena mezi bloky domů. Pouze před jihovýchodní, širší stranou, je otevřený prostor dnešního náměstíčka Benjamina Gigliho, kde zpestřují pohled na divadlo dnes již vzrostlé palmy. Zde byl také oproti zvyklostem koncipován hlavní vchod. Rozlehlé a vysoké hlediště mělo tehdy skoro 2300 míst (dnes je to okolo 1600) ve třech pořadích lóží a dvou prostorných galeriích. Bylo překryto stropem ozdobeným rozsáhlou barevnou freskou malíře Annibale Brugnoliho. +++
===Skoro po padesáti letech v roce 1926 koupilo divadlo město Řím a bylo přejmenováno na Teatro Reale dell’Opera. Původní vstup do divadla z úzké ulice Via del Teatro byl přemístěn na pravou stranu budovy situovanou do již zmíněného náměstí Benjamina Gigliho. Byly také provedeny dosti podstatné změny obzvláště v interiéru hlediště. Bylo přistavěno ještě jedno pořadí lóží (je jich 122), jinak koncipovány, ale také zmenšeny galerie. Částečně byla změněna štuková výzdoba nejen hlediště, ale i dalších interiérů. Vzhledu sálu jistě prospěla střízlivost zdobení, které není zdaleka tak ,,kudrdlinkové“ jako třeba v benátském Teatro la Fenice. Byl namontován velký lustr z českého křišťálu o průměru šest metrů a vážící tři tuny. Skládal se z 18 000 skleněných dílů a obsahoval 3 800 žárovek. Byla rovněž instalována nová látková opona. Efektně vypadá také prostorný prezidentský salon. Nad portálem je umístěn nápis se jménem krále Viktora Emanuela III, duceho Benita Mussoliniho a římského starosty Lodovica Spady Potenzianiho. Zrenovované divadlo bylo otevřeno 27. února 1928 operou Arriga Boita Nerone. Po druhé světové válce bylo v roce 1946 zrušeno království, Itálie se stala republikou a operní dům v Římě byl přejmenován na Teatro dell´Opera. +++
===Poslední podstatná přestavba podle návrhů architekta Marcella Piacentiniho proběhla v roce 1960. Divadlo bylo otevřeno Verdiho Otellem s Mariem Del Monacem v titulní roli. Změnily se a rovněž co do členitosti zjednodušily zdobné interiéry, prostor určený pro diváky včetně velkého foyeru, vstupního vestibulu i schodišť. Podstatně přibylo strohých, ale působivých mramorových obložení stěn a podlah. Nejviditelnější obměnou byla předělaná boční vstupní strana divadla, což podstatně změnilo jeho tvář. Zmizela okna a členitá secesní fasáda. Původní vzhled fasády tak můžeme vidět na kratší jižní stěně divadla, která je situována do úzké ulice. Je ale otázkou, zda tyto změny jeho vzhledu a působivosti prospěly. Podstatně byla modernizována technika prostorného, velmi širokého jeviště. Zde je třeba připomenout, že portál scény je široký šestnáct metrů a celková plocha jeviště je 32 x 22 metrů. Pro srovnání portál opery ve Vídni je o tři metry užší.+++
===Po otevření divadla nastalo plodné období, byla zde kupříkladu ve světové premiéře uvedena díla Pietra Mascagniho Sedlák kavalír (1890) a Iris o osm let později. Následovaly ještě další čtyři z řady jeho méně známých oper. Pucciniho Tosca zde poprvé spatřila světlo světa 14. ledna 1900 za přítomnosti skladatele. V této době vedl divadlo syn zakladatele Costanziho Enrico. Žádná z oper Giuseppe Verdiho zde svoje první uvedení neměla, ale sám velký mistr byl publikem bouřlivě uvítán při provedení svého Falstaffa 15.dubna 1893, dva měsíce po prvním uvedení této opery v Milánské Scale. Během let vystoupila na římské operní scéně řada umělců těch nejzvučnějších jmen. Jen z dirigentských osobností je dobré připomenout takové, jako je Arturo Toscanini, Alberto Erede, Tullio Serafin, Lovro von Matačić, André Cluytens, Lorin Maazel, Carlo Maria Giulini nebo Riccardo Muti a další. Pěvecké osobnosti snad ani není třeba uvádět, ti slavní se zde představili snad všichni. Skandálem bylo provázené třeba vystoupení legendární Marie Callasové, která po prvním dějství Belliniho Normy opustila divadlo, přestože byl na představení přítomen i italský president Giovanni Gronchi.
Divadlo pracuje, tak jako ostatní italská divadla, stagionovým způsobem. V současné sezoně, která začíná koncem listopadu a trvá do října následujícího roku, je na programu osm oper a pět baletních titulů (pro zajímavost, v únorových představeních Giselle ztvárnili hlavní role Svetlana Zakharova a Friedmann Vogel, kteří vystoupili v tomto baletu před nedávnem v Praze). V létě se pak soubor římské opery účastní na provozování operních a baletních představení v přírodním historickém prostředí Caracallových lázní. Intendantem divadla je dnes Catello De Martino a uměleckým ředitelem Alessio Vlad. V souboru operního divadla je zaměstnáno okolo stovky hudebníků, ve sboru je osmdesát umělců a balet má necelých padesát tanečníků včetně sólistů. Doufejme, že restriktivní finanční opatření, jakými byla současně postižena La Scala i další divadla, se nedotknou také tohoto významného římského operního domu. +++
===
Foto Pavel Horník
