K dirigentské taktovce ji přivedla nejenom pěvecká sóla ve velkých hudebních celcích, nabízející spolupráci s velkými dirigenty, ale také profesní příprava v mládí. Studovala totiž klavír, fagot a violoncello, dirigentské základy jí předal legendární finský učitel Jorma Panula. Na programu nadcházejících koncertů Nathalie Stutzmann s Českou filharmonií jsou skladby Mozartovy a Čajkovského. O jejich interpretaci a dalších okolnostech umělecké práce paní dirigentky pojednává exkluzivní rozhovor, který našemu portálu poskytla v současných dnech.
Přijíždíte do Prahy nedlouho po té, co jste na svém prvním albu vydala s Atlantským symfonickým orchestrem nahrávky skladeb Antonína Dvořáka. Nevnímáte tuto skutečnost symbolicky?
Možná je v tom načasování nějaký prvek symboliky, ale je to také rozkošná náhoda! Vydání nahrávky Dvořákových děl a následný příjezd do Prahy mi připadá jako mimořádná souhra okolností, i když tentokrát nebudu hrát jeho hudbu. Přivést Čajkovského a Mozarta do Prahy, kde mají oba skladatelé silnou historii, a do tohoto pulzujícího kulturního centra, mi připadá jako příležitost uctít širší evropskou tradici, jejíž součástí byl i sám Dvořák. A ještě k tomu s tak krásným orchestrem. Na vystoupení s Českou filharmonií se velmi těším.
Proč jste se ve svém debutovém dirigentském albu rozhodla právě pro Dvořáka?
Dvořáka jsem si vybrala především proto, že jeho hudbu hluboce miluji, a také proto, že vzhledem k historii těchto skladeb mi to připadalo jako velmi pěkná pocta Americe, která mi nabídla první významné místo hudebního ředitele. Tato volba také rezonuje s příběhem samotného Dvořáka, který byl cizincem ve Spojených státech, kde byl jmenován ředitelem newyorské konzervatoře. Během svého působení tam složil Novosvětskou symfonii a Americkou suitu, obě inspirované jeho obdivem nad touto zemí, přitom samozřejmě zůstal ve své kompozici velmi český, využívá hodně českého dědictví a českého folklóru, taneční prvek je velmi rozvinutý. Jeho genialita tolik spočívá ve vytváření nezapomenutelných melodií, složitých kontrapunktů a rytmických základů, které jsou zároveň lehké, radostné a podbarvené nostalgií, vystihující podstatu samotných Čech.
Jste podle dostupných informací jediná šéfdirigentka amerického symfonického orchestru. Jaký vidíte důvod toho, že do vůdčích rolí v amerických symfonických orchestrech se nedostávají ženy?
Přítomnost a viditelnost dirigentek se stala běžnou, ať už ve Spojených státech nebo jinde. Na vedoucí úrovni je však stále velmi vzácná. Podstatné se mi zdá, že, ať už jste muž nebo žena, musíte mít možnost prokázat své schopnosti před orchestrem. Příležitostem by se nemělo bránit. Věci se vyvíjejí správným směrem, ale stejně jako v oblasti podnikání, politiky a společnosti obecně je stále co dělat, aby bylo dosaženo dokonale vyvážené rovnosti příležitostí pro všechny. Je zajímavé si uvědomit, že ještě před několika lety bylo zcela nevhodné, aby žena vůbec hrála v symfonickém orchestru! Je tedy logické, že i v případě dirigentů bude nějakou dobu trvat, než se to stane normou, kterou už nikdo nebude zpochybňovat. Musíme podporovat dokonalost bez ohledu na pohlaví a já upřímně doufám, že mě nikdy nepřijali proto, že jsem žena, ale proto, že odvádím dobrou práci.
Jak vaše původní (mimochodem velmi úspěšné) pěvecké zaměření ovlivňuje vaše rozhodování o interpretační koncepci v roli dirigentky?
Myslím, že mé vzdělání a původ mi poskytují poměrně jedinečný pohled na věc a schopnost naslouchat, a to díky rozmanitosti zkušeností, které jsem během svého života v hudbě získala. Každý mladý dirigent by snil o tom, že stráví dvacet let tím, že bude sedět jen metr od největších dirigentů a pozorovat zkoušky. Za tu dobu se toho člověk tolik naučí, je to neocenitelné pro rozvoj zralosti. Vaše hudební zázemí pomalu roste, což vám umožní rozkvést, a bez těchto zkušeností bych dnes určitě nebyla takovou dirigentkou, jakou jsem. Navíc jsem vyrůstala jako klavírista, violoncellistka a fagotistka. Tyto zkušenosti obohatily můj sluch v mnoha směrech: melodicky, harmonicky, kontrapunkticky i rytmicky. Využívám také toho, že jsem si zdokonalila svůj vlastní nástroj, abych hudebníkům uváděla příklady a zpívala určité fráze, což ušetří spoustu slov v krátkém čase. Místo toho, abych začala vysvětlovat, mohu jednoduše zazpívat, co jsem si pro orchestr představila, v naději, že si to hudebníci rychle a příjemně osvojí!
Jaké má podle vašeho názoru současný interpret možnosti při provádění skladeb klasicismu či romantismu? Jak velké si může dovolit interpretační uvolnění proti notovému zápisu? Existují pro vás nějaké hranice?
Jediným omezením by bylo nerespektování zápisu. Domnívám se však, že úkolem interpreta je „najít to, co je za notami“, jak řekl Gustav Mahler. To znamená snažit se pochopit, co chtěli skladatelé vyjádřit, a odvážit se to nahradit vlastním prožitkem, a předat pak pocity, co nám tato hudba říká atd., protože notový zápis je základ, ale jako skladatel prostě nemůžete vše napsat jen notami. Potřebujete interprety, kteří rozumí tomu, co je za tím.
Na pražských koncertech provedete Mozartovu Koncertantní symfonii Es dur pro housle, violu a orchestr a Čajkovského Symfonii č. 6? Můžete našim čtenářům naznačit, v jaké interpretační strategii se vaše provedení ponese?
Svou práci nemohu nazvat strategií, cílem toho všeho jsou emoce. Ta dvě mistrovská díla jsou tak výjimečná! Čajkovského Symfonie č. 6 má určitě příběh, ale jak víte, nechtěl nás příliš expresivně vést. Já ji vnímám tak, že nám Čajkovskij sám vypráví o své životní cestě. Mozartovo Concertante je velmi bohaté na kontrast se zurčící poslední větou, která přichází náhle po nejkrásnější a nejsmutnější pomalé větě inspirované smrtí matky. Čeká vás spousta radosti i slz!
Děkuji za rozhovor.
