Soubor DekkaDancers se na naší taneční scéně zformoval nenápadným způsobem. Přes dílčí projekty, s uměřenou publicitou a bez velkých slov si během několika sezon vydobyl místo na scéně i v přízni diváků. Dnes v něm působí tanečníci na volné noze, částečně s ním spolupracují členové Národního divadla a jako host se může objevit prakticky kdokoli z naší taneční komunity, ve které je mimo kamenná divadla někdy těžko určit hranice. Projekty DekkaDancers obvykle mají příjemnou dramaturgii, mění se obsazení choreografií, proto se vlastně vždy jedná o originální vystoupení.
Sezonu 2013/2014 zahájili DekkaDancers 1. října na Nové scéně Národního divadla, která je jejich hlavním působištěm. Doufejme, že jím i zůstane, protože projekty DekkaDancers se na toto jeviště vyloženě hodí, sluší jim odstup tradičního divadla, ale i neformální prostředí Nové scény a pro své choreografie už potřebují i dostatečný jevištní prostor. To je i případ právě reprízované choreografie Černý mraky nepláčou, kterou pro ně v minulé sezoně vytvořil mladý choreograf Jiří Pokorný, bývalý člen Nederlands Dans Theater.
Černý mraky nepláčou jsou choreografií postavenou obsahově na konkrétním tématu a vizuálně na specifickém využití detailu výpravy, v tomto případě masky. Jsou dílem velmi tanečním a dynamickým, které vyváženým způsobem využívá střídání volnějších a rychlých pasáží tak, aby udrželo divákovu pozornost a vtáhlo jej do své atmosféry. Ústředním tématem je přetvářka, proto masky. Ale ne přetvářka úmyslná, spíš nevědomé maskování, které používáme jako mimikry ve společnosti, která nás formuje a nutí hrát dobře naše role, bez ohledu na pnutí vnitřních pocitů. Schovat se, splynout s davem, přizpůsobit se, skrýt své já…
Není to jen současná choreografie, kdo kritizuje uniformitu, do které nás společnost uvrhuje. Kritika ale vždy zasáhne jen jeden výsek společnosti, jejího působení. Člověk a společnost jsou neoddělitelným celkem, vzájemně provázaným. Socializace nás připravuje na život v ní už od narození a provází nás po celý život, společnost formuje své části proto, aby se spojily ve fungující soukolí, na druhou stranu jako jeho individuální částečky máme moc svým jednáním celek ovlivňovat a postupně měnit. Určitě je v pořádku kriticky poukazovat na nešvary, které s sebou naše existence uvnitř společenských norem a očekávání přináší, jen je třeba mít na paměti, že určitá jejich míra umožňuje vůbec společnostem a civilizacím vznikat a udržet svou existenci.
Ale zpět k choreografii. Už samotná scéna je vizuálně poutavá, na horizontu je silueta mraku vytvořená z rozevřených černých deštníků, ve své podstatě zcela jednoduchého civilního prvku, ale jak působivého, když je využit jako výtvarný. Tanečníci jsou oblečeni celí v černé, jen bílé masky prozařují tmu. Masky jsou nasazeny v týlu hlavy a choreograf staví pohyby zprvu tak, že je stěží rozeznatelné, že k nám tanečník nestojí čelem, ale zády. Je velmi lákavé přistoupit na tuto hru a dívat se maskám do vyhaslých očí při pozorování mechanických pohybů, kterými se unifikovaní tanečníci pohybují. V kontrastu s nimi pak působí duety a interakce tanečníků, kteří bez masek využívají plný tok energie, rychlosti pohybu, impulsu a reakce v partnerské práci. V nich ožívá akce bez přetvářky, intuitivně, mohou uvolnit emoce uzavřené pod rouškou davu. Jak ale tak trochu očekáváme, nakonec se stejně zase všichni seskupí, v maskách s uniformním výrazem, které zakryjí skutečná já a projevy individuality. Bezbarvost žití je umocněna společným monotónním pohybem. Kdybychom anulovali vizuální složky a soustředili se čistě na pohyb, nemusela by se nám již choreografie zdát tak inovativní, nicméně kouzlo dobré práce spočívá právě v rovnoměrném využití všeho, co se dá jako vyjadřovací prostředek použít. Originalitu nelze dílu upřít, je plodem zkušeného tvůrce.
Nebyli by to DekkaDancers, aby své diváky nechali utápět v existenciálních tématech bez špetky veselí. Večer tedy na odlehčení doplnili jednou starší, ale velmi úspěšnou choreografií, hříčkou Kill de Bill parodující vojenskou službu. Je třeba přiznat, že i po mnohém zhlédnutí má své kouzlo filmová i jevištní složka. Raport, zátah na kance, šikana, dětský taneček vojáků na pravdě boží a finále ve stylu Lord of the Dance, všechny části choreografie stále fungují. DekkaDancers mají pro sestavování divácky úspěšných večerů cit, vědí, že publikum se chce zamyslet i pobavit. Na svých večerech kombinují vážnější kusy s groteskami, které kmenové duo Rychetský–Konvalinka vytváří s chutí a stylem. Zakomponovat do choreografie humor není dáno každému, snad toto pole vypadá méně seriózně a lákavě v době, kdy většina tvůrců chce promlouvat především o společenských problémech. Diváci se ale vždy budou dožadovat i odlehčení a odpočinku.
Jaká vůbec má nová sezona DekkaDancers být? Další projekt chystají už na začátku prosince (přesné datum ještě není určeno) a opět na Nové scéně Národního divadla. Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka připravují multimediální představení inspirované australským hudebníkem Nickem Cavem s názvem Caves and Creatures. Premiérou minulé sezony se soubor posunul o hodný kus dopředu, takže není pochyb, že ani kmenoví choreografové neustrnuli a diváky čeká další inspirativní novinka.
Hodnocení autorky recenze: 100 %
Černý mraky nepláčou
Koncept a choreografie: Jiří Pokorný
Hudební aranžmá: Yukari Sawaki
Scéna a kostýmy: Jan Nečas
Světelný design: Pavel Kotlík
Premiéra: 14. května 2013 Nová scéna Praha
(psáno z reprízy 1. 10. 2013)
Tomáš Rychetský, Viktor Konvalinka, Mathias Deneux, Marek Svobodník, Leila Labiodová, Helena Šťávová, Tereza Kučerová, Zuzana Příhodová
Kill de Bill
Choreografie, kostýmy, světelný design, scéna: Tom Rychetský, Viktor Konvalinka
Hudba: Ronan Hardiman, Vera Lynn, Mark Isham, AC/DC
Koncept: DekkaDancers
Premiéra 8. června 2011 Nová scéna Praha
(psáno z reprízy 1. 10. 2013)
Tomáš Rychetský, Viktor Konvalinka, Marek Svobodník, Jiří Urban, Tomáš Kopecký, Tomáš Červinka, Pavel Knolle
Foto Pavel Hejný
