V červenci jste se v Montpellier jako první Čech stal vítězem Eurovision Young Musician, na konci minulého roku jste vyhrál Virtuosos V4+, tedy soutěže mediálně poměrně známé, jaký je tento typ zkušenosti v porovnání s předchozími soutěžemi?
Musím říct, že Eurovize je mým dosavadním největším úspěchem. V porovnání s Virtuosos V4+ je to soutěž ještě o něco proslulejší, avšak poctivě si zachovává rysy typické klasické soutěže tak, jak jsme na to ze života zvyklí. Virtuosos se blíží spíše formátu soutěží typu Superstar, což je mi upřímně o něco méně sympatické než Eurovize, na druhou stranu se na to kouká samozřejmě mnohem lépe. Je to přizpůsobeno i lidem, kteří se v okruhu klasické hudby moc nepohybují.
Na Eurovision Young Musician jste hrál s doprovodem Opéra Orchestre National Montpellier Occitanie, který byl od vás na podiu poměrně daleko, bylo pro vás náročné jej vnímat?
Celá spolupráce s orchestrem byla velmi zajímavá. Měli jsme dvě zkoušky včetně generálky, což je skutečně úplné minimum, dirigent (Pierre Dumoussaud) však velmi pečlivě poslouchal a snažil se mi maximálně vyhovět. Výkon samotný byl však tak trochu krok do neznáma, jelikož jsem byl od orchestru skutečně tak daleko, že jsem neměl možnost jakékoliv komunikace s dirigentem. Znamená to, že jsme začali a já už v průběhu skladby pouze doufal, že skončíme spolu.
Bylo tedy vůbec možné se na sebe v takovýchto podmínkách naladit a vnímat fakt, že sdílíte společný okamžik a tvoříte jeden hudební celek?
Na vystoupení už jsem věděl, že tam stojím sám za sebe, a kdybych se jakkoliv snažil adaptovat se, nedopadlo by to dobře. Působili jsme tam jako dvě samostatná tělesa, alespoň takhle jsem to vnímal já. To však bylo způsobené velkou vzdáleností na podiu a nedostatkem zkoušení, ale myslím, že se jednalo nakonec pouze o pocit.
Nakolik je na soutěžích prostor pro vzájemnou komunikaci či dokonce podporu mezi účastníky, je možné se oprostit od vědomí, že jste si konkurenty?
Je to soutěž od soutěže jiné, někdy se sejde skvělý kolektiv, někdy ne. Musíme mít však stále na zřeteli, že se jedná o soutěžní atmosféru, takže je to mezi soutěžícími zvláštní. Pro mě osobně byly soutěže vždycky příležitost setkat se se skvělými muzikanty a kolegy, ovšem konkurenční prostředí není vždy nápomocné. Lidé jsou žárliví, úspěch člověku málokdo upřímně přeje.
Se vším jmenovaným musí jistě souviset velká míra stresu, jak s tím při vystoupeních pracujete? Zmenšuje se s přibývajícím počtem zkušeností pocit trémy nebo je tomu naopak?
Míval jsem kdysi poměrně veliké problémy se stresem, s přibývajícím věkem to však mizí, stačí si to jen srovnat v hlavě. Chyb se nebojím, je to znak toho, že jsme stále lidi.
Čeho si ve vaší dosavadní kariéře vážíte nejvíce?
Vážím si každého sebemenšího úspěchu, stejně tak jako sebemenší příležitosti koncertu. Rok 2022 byl však pro mě velmi důležitý, natočil jsem právě své první CD a vyhrál Eurovizi. Jsou to asi dva úspěchy, kterých si dosud vážím nejvíce. Já se ale nesmím zastavit a pojedu dál.
Váš soutěžní repertoár tvořila díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Prokofjeva nebo Fritze Kreislera, zmíněné první CD budou tvořit sonáty Eugèna Ysaÿe, vesměs jsou to kusy, které by posluchač od tak mladého člověka neočekával, musel jste se k nim nějak složitě dopracovat nebo jste k nim přirozeně inklinoval?
Posledních pár let si uvědomuji, že hudba, která si našla cestu k mému srdci, je právě hudba z přelomu 19. a 20. století – impresionismus, neoklasicismus a tak dále. Šostakovič je velký favorit. Mám k hudbě tohoto druhu ohromný vztah a cítím tam něco navíc, je to pro mě vždy ohromná pocta hrát některé ze skladeb tohoto období.
Co je pro vás při výběru repertoáru důležité?
Mám-li možnost volného výběru, vždycky hledám skladby, které v sobě mají něco navíc. Hluboký příběh, něco, co mohu vlastní interpretací publiku převyprávět. V podstatě nezáleží na tom, z jakého období skladba pochází, rád v hudbě hledám přidané hodnoty, cokoliv, co význam skladatelovy práce posune o úroveň výš a já to potom budu moct předat publiku. A to je pro mě velká čest.
Co ze všeho výše zmíněného považujete za svou doposud největší profesní výzvu?
Natočení všech Ysaÿových sonát byl pro mě snad dosud největší projekt. Vyžadovalo to spoustu přípravy a hodně sil. Nahrávka už je však téměř hotová, a snad bude vydána podle plánu již v první polovině roku 2023.
Závěrem se zeptám, co byste si profesně přál?
Sólová kariéra je snem každého mladého hudebníka. Já nejsem výjimkou. Na HAMU jsme se spolužáky založili minulý rok smyčcové kvarteto, které také naprosto miluji. Snažím se teď ale moc neplánovat, poctivě dokončím studium a uvidím, co přinese budoucnost.
Děkujeme za rozhovor!
