Z rozhovorů je patrné, že otázky typu co jako umělec dělám, komu je má práce určena, kým a čím je kontrolována a jaký svět svou tvorbou pomáhám utvářet, hluboce proměňují nejen to, co může být tanec a performance dnes, ale také samy základy umělecké funkce. Namísto výlučnosti a produkce pro privilegované a elity, jež nemá sílu společnost rozrušovat, přichází znejistění. Znejistění v podobě otázek po tom, jak jsou rozdělovány a sdíleny zdroje, komu je umožněna a uznána péče či možnost regenerace, kdo nese ekologickou odpovědnost a jak se pojí s tou sociální, či jaké jsou tělesně zakotvené zkušenosti vycházející například z koloniálních nebo jiných násilných či destruktivních praktik, které generují kromě odporu také hněv, frustraci a smutek.
Dancetopia se tak stává mezinárodní platformou pro kritické promýšlení světa a našeho místa v něm. Otázka, jaký svět chceme – a co už je pro nás neudržitelné a neakceptovatelné – otevírá prostor pro rozšíření kritiky i odporu vůči vykořisťovatelským a násilným systémům, v nichž žijeme. Zároveň však přináší i uvědomění si vlastních limitů, selhání a provázání se systémem, jenž tyto nespravedlnosti neustále generuje. V tomto kontextu získávají na významu témata jako dekolonizace, sociální spravedlnost spojená s ekologickými tématy, queer problematika nebo antifašismus a feminismus, která zde nejsou vyprázdněnými floskulemi pro grantové žádosti, ale skutečně žitou realitou umělců a umělkyň z různých, nejen privilegovaných koutů světa.
Možnost dovolit veřejnosti zakoušet tato témata skrze tělose tak stává subverzivním gestem a prostorem pro změnu. Prostorem, kde nevyhrává strach z jinakosti ani tlak na individualismus, soutěž a výkon, odpojení či kmenovou identitu. Naopak: prostorem, kde si jako lidské i nelidské bytosti uvědomujeme, že se poznáváme skrze trpělivé naslouchání a rozdílnost a že sdílíme jeden svět, v kterém jsme propleteni na mnoha úrovních.
Hana: Můžete v krátkosti popsat, čemu se v současnosti věnujete ve své umělecké praxi?
Ran: Jako umělec se nezabývám tolik tím, kdo jsem, ale tím, co mohu vytvořit. Pracuji jako tvůrce interdisciplinárních performancí. Skrze site-specific a participativní formáty chápu performanci jako platformu pro sociální experimenty a táži se, co všechno může být skrze ně aktivováno. Obecně mě totiž fascinuje neznámo a budoucnost je jeho součástí. Jak jako umělci spoluvytváříme budoucnost tím, že se vydáváme do neznáma? Abychom mohli jít vpřed, musíme pochopit nástroje, které používáme k tvorbě a také zreflektovat znalosti a zkušenosti, jež naši tvorbu formují, a nabídnout je publiku skrze ztělesněný zážitek v rámci performance.
V projektu pro Dancetopii konkrétně pracuji s emocemi jako s nástroji mapování. Mluvím o frustraci, strachu, vzteku a dalších emocích, které s námi kráčí, když vstupujeme do neznámé budoucnosti. A jde o to, abychom je přijali, abychom s nimi dokázali kráčet, nést je s sebou a zároveň přijmout neznámo samotné.
Matthew: Myslím, že jádrem mé současné praxe je péče o sebe i o druhé. A snažím se toto téma přenést do performativního rámce. V mém aktuálním projektu se zaměřuji na různé kvality naslouchání – na to, jak přijímáme jemnost a citlivost vůči druhým. Jde o jednání. O to, dát lidem možnost zažít a rozvíjet svou schopnost jednat skrze tělo i myšlení. Zní to abstraktně, ale slova abstraktní jsou, neobsahují tělesnou zkušenost.
Frederike: Zajímám se o budování komunity a vytváření prostorů, kde může tělo – ve spolupráci s krajinou a s bytostmi jinými než lidskými, obzvlášť s rostlinami – rozkvétat. Kde se můžeme dostat ke skutečnému naslouchání a ztělesnění. Zajímá mě mezidruhová kreativita a krajina jako živá bytost. A to, jak může být umění prostorem nebo rámcem pro tyto zkušenosti.
Asya: V projektu, který jsme přivezly do Dancetopie, je jedním z hlavních témat spolupráce. Spolupráce s mou uměleckou partnerkou Theresou (která tentokrát nebyla přítomná) a také spolupráce s publikem. Projekt vycházel z velkého vzteku a pocitu bezmoci. Je vystavěn a silně propojen jak s našimi osobními zkušenostmi, tak se společenským kontextem a stavem světa. Naše umělecké přístupy jsou velmi rozdílné, a právě proto jsme se rozhodly nevytvářet choreografii pohybu, ale vydat se cestou uměleckého výzkumu s velmi otevřenou metodologií. Zaměřujeme se konkrétně na emoce spojené s destrukcí, jež se nezdají být univerzální. Já konkrétně pak ve své umělecké praxi hodně pracuji s humorem a snažím se vytvářet most mezi tělesnou zkušeností a kritickým myšlením.
Bea: Vycházím ze ztělesněné praxe. Také zkoumám interdisciplinární přístupy, které se nevážou na žádná pravidla nebo konkrétní formáty. Pořád hledám, zda to, co dělám, je facilitace, performance, instalace nebo sdílený citlivý moment tvoření. Pro mě je důležitý koncept vzájemné závislosti. Přemýšlím o tom, jak můžeme chápat, že jsme součástí něčeho většího, než jsme my sami – přírody, společnosti, komunity. To formuje můj výzkum v oblasti ekologie, komunitního feminismu nebo queer ekologie – kde je porozumění založeno na intersekcionalitě, na vrstvení komplexních vztahů. Možná je to způsob, jak odolat představě (a iluzi) izolace a individualizace jedince. Také se snažím vracet k některým prastarým, „předkům věrným“ věcem. Je to pro mě zatím nová cesta, která ještě přímo neovlivňuje moji praxi, ale právě ji zkoumám.
Hana: Co vás pohání k tomu, co děláte? Protože umění by mělo vznikat především z vnitřní nutnosti nebo naléhavosti, co to pro vás znamená? Můžete nám více říci o svém zázemí, o svém vztahu ke světu a o tom, jestli chcete svým uměním participovat na jeho proměně?
Asya: Náš výzkum destrukce byl silnou reakcí na společenský a politický kontext. Ocitly jsme se totiž v podivné pozici – jako občanky zemí, které se chovají destruktivně a agresivně (Rusko). A zároveň jako ženy, které samy zažily mnoho násilí. Přemýšlely jsme, Jak můžeme získat vlastní moc (agency) z energie, která sama o sobě nemusí být negativní, ale je monopolizována mocnými muži s velkými stroji a zbraněmi. Chtěly jsme se podívat na to, jak je destrukce přítomná a jaká je její realita, když ji pácháme na ostatních. A podívat se na falešné narativy (příběhy) o tom, že jsme nějak aktivně součástí toho, co dělají naše země.
Byla to také reakce na pacifismus, strategii nenásilného odporu, která v mé domovině selhala. Máme strach z destrukce, z násilí – a to chápu. I já mám strach. Ale jak s tímto strachem mohu pracovat a pak zodpovědně říct: „Nechci vytvářet další destrukci“ – ale s porozumění toho, jak destrukce funguje, ne proto, že se toho tématu nechci ani dotknout.
Ran: Myslím, že to, co mě teď žene dopředu, je pocit, že všichni míříme ke dnu – a to docela rychle. Výhled do budoucnosti je temný. A v tanečních komunitách čím dál víc přemýšlíme o tom, jak budovat sdílenou budoucnost. A mě zajímá, čím mohu k té společné perspektivě přispět. Moje práce často vychází z pozice cizince – ne nutně v Evropě, ale už v mé domovské zemi jsem se cítila jinak. A právě tam jsem poznala různé strategie přežití a soužití, konkrétní a pragmatické způsoby, jak se vztahovat k lidem i ke světu. A když to trochu zobecním – nevěřím, že máme nějakou předem danou společnou budoucnost. Nečekám, že někdo přijde a nabídne řešení. Spíš věřím v sdílené budoucnosti, ke kterým můžeme dospět skrze rozdíly. A v tom, že právě v propojování těchto rozdílů objevujeme podobnosti. V tom, jakou budoucnost chceme, jak neseme svou minulost, a jak z ní něco stavíme. Proto ve své umělecké praxi kladu důraz na rozdíly, ne jako na identitu nebo kategorii, ale jako na strategii propojení. Na pochopení, že jsme si v mnohém vlastně podobní.
Když jsme tady jako cizinci, často musíme – nevím, jestli to cítíte stejně – odhodit hodně ze své historie, abychom se mohli nejdřív spojit s lidmi. A pak stejně zjistíme, že ta historie s námi zůstává, že se skrze ni vztahujeme k ostatním. Jen teď existuje víc referencí, přes které se můžeme propojit, např. rasová, genderová nebo mezidruhová rozmanitost a otevřenost.
Takže pro mě je to o tom rozpoznat rozdíly jako práh, skrze který lze hledat společnou půdu nebo společný horizont.
Bea: Ztotožňuji se s tím, co bylo řečeno. Naléhavě cítím, že musím tyto otázky skrze svou tvorbu ztělesnit spíš než „dokončit nějaké dílo“. A protože jsou to otázky, které v sobě fyzicky nesu téměř každý den, mám v sobě silnou emoci, která mě vede. Tuto emoci chápu jako potenciál: rozdíl není překážka, ale most ke spojení. I proto jsem začala číst a zkoumat víc teoretických přístupů k ekologii. Co mě obzvlášť zaujalo, je pojem queer ekologie – jako disidentský způsob, jak chápat spolupráci mezi druhy. Ukazuje, že ekosystém nemusí být tvořen rovnými, identickými částmi, aby přežil – ba právě naopak. Může jít o hledání rozdílných rolí a toho, jak tyto role spolu interagují. Pracovala jsem dlouho sama. A to rozhodně nebyla dobrá zkušenost, být umělcem–tvůrcem osamoceně.
A myslím, že i proto je pro mě důležité navazovat spojení s lidmi už během samotného procesu tvorby – sdílet ho s nimi způsobem, který není lineární, typu „něco bylo předtím a pak je výsledek“. Ale spíš tak, že se postupně přidávají další vrstvy.
A myslím, že to, o čem tu mluvíme, to spojení, není jen idealistická představa pozitivní, utopické budoucnosti. Jak už naznačila Asya, může to být i spojení skrze emoce, jako je hněv. Abychom v sobě mohli vybalancovat vše, co s námi hýbe.
Matthew: Já cítím naléhavou potřebu přispět. Mám pocit, že jsem trochu uvízl v umělecké komunitě, a cítím potřebu otevřít dveře nebo najít cesty k propojení s širším okruhem lidí – s dětmi, rodinami, staršími lidmi. Hledám způsoby, jak sdílet tento proces setkávání se se sebou samým – a zároveň vytvářet prostory, kde mohou druzí zažít pocit bezpečí, klidu, pohody v sociálním prostředí. Prostor, který zve tělo, a který dává prostor emocím. Naléhavě potřebuji pochopit minulost a jak se vztahuje k této přítomnosti. Hledám způsoby, jak minulost procítit v těle – jak ji tělesně prožít v přítomném okamžiku, abychom mohli čelit budoucnosti.
Frederike: Silně ve mně rezonuje všechno, co tu zaznělo. A chtěla bych navázat na to, co Asya řekla o dekonstrukci a rozkladu. Myslím, že dnes, kdy sledujeme, jak se mnohé struktury rozpadají a jak společenské systémy přestávají fungovat, kdy čelíme zásadním ekologickým změnám a ztrátám, spočívá naléhavost v tom, jak se těmto změnám dokážeme poddat namísto toho, abychom proti nim bojovali. Nemáme kontrolu. Nemůžeme předvídat budoucnost. A právě v tom „nevědění“ je obrovský prostor pro kreativitu… A myslím, že i v tom spočívá určitá naléhavost. Když je doba naléhavá, jak vlastně můžeme zpomalit – abychom pak mohli konat s klidem? To je pro mě velmi zajímavá otázka. A zajímá mě také, jak de-centralizovat člověka v rámci těchto větších procesů.
Hana: Jaká byla konkrétně vaše zkušenost s rezidencí Dancetopia?
Matthew: Vnímám, že Dancetopie přinesla něco cenného skupině lidí, se kterými jsem tu pobýval a které jsem mohl vidět v mnoha různých aspektech života, např. také v téměř zranitelných pozicích. Během rezidence jsme byli v přímém kontaktu s přírodními silami, v hodně intimním vztahu s nimi a zažít ostatní právě v těchto podmínkách pro mě otevřelo mnoho „povrchů“, od kterých se moje praxe mohla odrazit. Vztah k mé vlastní praxi se tak začal ozývat v úplně nových podobách.
Frederike: Pro mne bylo během rezidence více inspirující možnost sledovat, jak ostatní lidé pracují, spíše než samotný obsah jejich tvorby. Být nablízku jejich procesům a vidět, jak někdo něco začíná a v co se to pak promění. Jsem zvědavá, jak se ty věci budou dál vyvíjet v budoucnosti.
Asya: Velmi důležitý pro mě byl lidský aspekt soužití – jak už zmínil Matthew – a vztahy, které během týdne vznikaly. V předchozích rezidencích jsem totiž často zažívala velmi umělou výměnu myšlenek. Například jsme měli „konzultaci s mentorem“ – což byl náhodný umělec, který nás na hodinu mentoroval a pak zase zmizel. Pro mě to nemělo žádný hlubší smysl.
Na Dancetopii to bylo úplně jiné. Opravdu jsme spoluexistovali. Kurátorský tým přitom nevytvářel žádné mocenské tlaky a nebyl hierarchický. Po celý čas jsme měli možnost všímat si rozvrstvení zdrojů, tedy způsobů jak se vzájemně podpořit. A většinu času jsme ty zdroje měli. Myslím, že i příroda nám v tom dala víc síly.
Sdílení mezi námi i s publikem bylo velkorysé a extrémně obohacující. Nejen pro ten samotný proces, ale možná i pro způsob, jakým budu tvořit v budoucnu. Protože v Berlíně je prostředí hodně odcizující. Lidé tam musí bojovat s městem, aby se mohli v umělecké praxi spojovat a sdílet třeba i nehotové materiály, a proto si zážitek z Dancetopie rozhodně chci odnést zpět s sebou do Berlína.
Bea: Chci zdůraznit to spojení s krajinou, která zahrnovala i nás samotné. Byla to pro mě velká příležitost být přímo v přírodě a obývat ji. Něco takového jsem zatím ve své umělecké zkušenosti nezažila, obzvlášť ne s dalšími lidmi. Většinou jsem byla sama, nebo s rodinou, s přáteli. Ale celý ekosystém, který během Dancetopie vznikl, byl i pozváním propojit se s koncepty a otázkami, které si klademe, nejen na teoretické rovině – ale především konkrétně, prakticky, fyzicky. A myslím, že pro mě jednou z nejsilnějších zkušeností bylo to, jak nám prostor okamžitě vracel zpětnou vazbu. A dělo se to prostřednictvím těla.
Můj současný projekt se soustředí na rytmus. A možná i proto jsem cítila, že sám prostor – včetně nás jako jeho součásti, mě vyzýval k objevování konkrétních rytmů. Rytmů, které jsou jiné než ve městě, jiné než v každodenní rutině (nebo její nepřítomnosti). Bylo velmi silné uvědomit si, jak rytmus toho, co děláme, ovlivňuje samotnou kvalitu toho, co spolu vytváříme.
Měla jsem pocit, že jsem byla ovlivněna všemi našimi praxemi – tím, že jsme se spojovali, kreslili, naslouchali, chodili, pohybovali se, ničili… A bylo úžasné si uvědomit, že někdy můžeme věci dělat pomaleji – nebo se naopak do něčeho naplno pustit a všechno zbořit. Byla to výzva ke zpomalení, ale i svoboda zrychlit, zvolit si vlastní tempo, jít do toho naplno. A to všechno se mě dotýkalo fyzicky. Myslím, že to byl opravdu krásný aspekt tohoto sympozia.
Ran: Souhlasím. Všimla jsem si dvou věcí. První byla ta chvíle, kdy jsme dorazili do tábora, do prostoru v přírodě. Okamžitě jsem zpomalila. A to tempo se během týdne nijak nezrychlilo. Všimla jsem si, že ve městě si svůj rytmus reguluji celkem snadno, ale během Dancetopie to trvalo mnohem déle. A bylo tam hodně odporu vůči zrychlení – z mnoha různých důvodů.
Další zajímavou věcí pro mě bylo přemýšlet nad tím, co v tomto kontextu znamená „odpočinek“ – protože tématem bylo odpočinek a regenerace. Neřekla bych, že jsme si během týdne nějak zvlášť odpočinuli. Jednou jsem usnula na slunci a to bylo nádherné, ale obecně si myslím, že jsme se regenerovali prostřednictvím samotného procesu tvoření a spolubytí, tedy skrze činnost. A to spolubytí – v této komunitní kolektivitě – pro mě bylo velmi konkrétní: spolu jsme plavali, grilovali, štípali dřevo, spali, zažívali chlad, chodili. A nijak se to neoddělovalo od tvorby samotné. A připomnělo mi to knihu, kterou teď čtu – Towards the Trans-Individual Self od Any Vujanović a Bojany Cvejić. Je pro mě velmi inspirativní. Pomáhá mi pochopit dekonstrukci „vlastnického já“ (possessive self), které nám už neslouží. Učí, jak nově budovat naše já – jak je chápat jako něco, co vzniká skrze sebetvorbu, ale i skrze vztah k prostředí a ke komunitě.
Tyto dva procesy – sebevytváření a vztahování – probíhají zároveň a nejsou hierarchické. Neustále se tvoříme sami v sobě, ale i ve vztahu k tomu, co nás obklopuje. Často mluvíme o víc než lidském světě, o více než lidských bytostech, a tak dále – ale teď je to pro mě mnohem konkrétnější. Vnímám, že s přírodou kolem nás – s řekou, se stromy, s rostlinami, s krajinou, se zemědělstvím i s místními obyvateli – nějakým způsobem tvoříme jeden celek.
Bea: Někdy, když jsem sama, snadno upadnu do nejistoty ohledně témat, kterými se tady zabýváme. Cítit, že lidé kolem mě rezonují s podobnými otázkami jako já, je důležité. To ty otázky nejen živí, ale také někdy zpochybňují nebo nabízejí jiné způsoby uvažování. Pohnulo to se mnou. A bude to se mnou hýbat dál – teď, když jsem vás poznala.
Asya: Pořád ještě není dost míst a situací, kde by bylo možné sdílet práci, která používá různé formy médií a přirozeně mezi nimi přechází. Obvykle je to pořád zaměřené buď na produkci, nebo na přednášky – ale málokdy na něco mezi tím. Myslím, že by mělo existovat víc a víc možností, kde takové typy práce sdílet s publikem.
Frederike: Doufám, že umění může vyvolávat nové otázky. A přesně tak jsem to cítila i během sympozia. Možná se vynoří nějaké odpovědi, ale ty pak přinesou další otázky a to bylo během uplynulého týdne velmi inspirující. Přemýšlela jsem o regeneraci, kterou si obvykle spojuji se zpomalením. Mít dost času na odpočinek, což se mi během tohohle týdne úplně nepodařilo. Co všechno ještě může regenerace znamenat? Možná jde o to být méně ambiciózní a otevřít prostor pro velkorysost. A tu jsem cítila od každého. Jako by se říkalo: „OK, máme jen dva dny na přípravu – tak to prostě udělejme.“ A možná právě tím, že snížíme své ambice, se můžeme regenerovat. A to je krásné.
Matthew: Já myslím, že se z umění stává otázka ve chvíli, kdy je sdílené. Když se vnitřní zkušenost externalizuje. Protože lidé na ni nějak reagují – a ty pak na to zareaguješ zpátky. Takže bych řekl, že když nabídneš svou zkušenost otevřenému systému, kde zároveň něco přijímáš – nejen to, co chceš slyšet, ale to, co je skutečně řečeno – vznikne něco… Něco, co ti umožní ověřit si, co o sobě víš. Zrcadlit se.
Bea: Když jsme mluvili o různých formátech umění, uvědomuju si, že se mi mění i samotné vnímání toho problému formátu. Třeba v souvislosti s tím, co to znamená vytvářet umění, které vlastně „není umění“. Nebo: jak může být umění komunitní. Myslím, že je důležité a krásné vytvářet prostory, kde se mohou formáty umění samy regenerovat – a to skrze ztělesněný, praktický vstup, ne jen skrze teoretické přemýšlení. Ne jen mluvením o tom. Formát umění může být prostě experiment. Nebo přímé jednání, čin. Protože když jdeme na představení nebo na lekci, tak i to jsou jen konstrukty, které jsme si vytvořili – podle pravidel a kategorií, které máme dál udržovat. A myslím, že to je pro mě velká otázka: Proč děláme to, co děláme? Je to kvůli budoucnosti? Kvůli narušení statutu quo? Kvůli potěšení? Péči? Otázkám? Vytváření prostoru pro setkání?
Hana: To mi připomíná, čím kdysi býval tanec. Byl to společenský akt, do kterého byli všichni nějakým způsobem zapojeni.
Bea: Na své nedávné rezidenci jsem sdílela svou práci s mnoha lidmi z Latinské Ameriky, obzvlášť z Brazílie. A bylo nádherné vidět, jak se tento „možná futuristický“ způsob uvažování stává něčím, co je vlastně napojené na naše předky. Někdy mám tendenci sama sebe v Německu vnímat jako něco neutrálního, jako bytost bez kontextu – i když samozřejmě vím, že to tak není. Ale trvalo mi, než jsem se dokázala opřít o své tělesné vědění a zkušenosti, které si nesu. A přemýšlet, jak je mohu nabídnout i ve své praxi.
Myslím, že to je moje velké přání – které zatím nemá konkrétní podobu. Pomalu se to ale děje: možnost být součástí něčeho, co není rozdělené. A možná i proto zpochybňuju elitarismus – nebo tu otázku: Proč chodíme na umění, když ho vnímáme jako něco odděleného od života? Ale moje zkušenost to není. Já jsem se k tanci dostala přes rodinné oslavy v dětství skrze hudbu, zpěv, ne sledováním představení. A i to představení vlastně není ničím „noblesnějším“. Někdy to byl rituál, jindy to bylo prostě o tom, že jsme si udělali místo v obýváku. A myslím, že to je dobré si jako umělkyně připomínat.
Hana: Některé umění je dostupné jen pro elity. Velmi často i kvůli cenám vstupenek…
Bea: Ano, nebo třeba tanečníci chodí na tanečníky.
Vybíráme si, komu chceme svou práci adresovat. Chceme, aby naše práce byla současná, neuchopitelná – nebo ne? Nebo ano? – Kdo vlastně jsme?
Ran: Pro mě to v Dancetopii fungovalo tak, že my jako jednotliví umělci, kteří přinášíme své praxe, z nich společně vytváříme kolektivní praxi. A v tomhle kontextu není konkurence prioritou. Naše individuální přístupy se navzájem doplňují. Vyplňujeme mezery jeden druhému. Nemusíme být dokonalí. Nemůžeme být dokonalí. A ani nemusíme nést odpovědnost za to být „velkým umělcem“, nebo vytvořit „dokonalý projekt“, nebo cokoli takového. Ale tím, že jsme součástí kolektivní praxe, se navzájem obohacujeme. Držíme jeden druhému prostor. A myslím, že tenhle týden je tělesným potvrzením toho, že to může fungovat.
Poznámky:
Intersekcionalita – termín popisující způsob, jakým se různé formy sociální nerovnosti a útlaku (např. gender, rasa, třída, sexualita, věk, postižení) vzájemně protínají a ovlivňují. Koncept byl poprvé formulován právničkou Kimberlé Crenshaw v roce 1989 a dnes je běžně používán ve feministické teorii, sociologii a kulturních studiích. Umožňuje analyzovat komplexní vrstvení moci a identity v konkrétních situacích, nejen izolovaně podle jednotlivých kategorií.
Vujanović, Ana & Cvejić, Bojana. Towards the Trans-Individual Self: A Study in Social Dramaturgy. Oslo: Oslo National Academy of the Arts, 2022: Autoři v knize rozvíjejí koncept transindividuálního já – subjektivity, která nevychází z autonomie jednotlivce, ale je spoluutvářena skrze kolektivní zkušenosti, vztahy a prostředí. Kriticky se vymezují vůči neoliberální představě „vlastnického já“ (possessive self) a inspirují se mimo jiné filosofií Gilberta Simondona. Kniha propojuje filozofii, dramaturgii a praxi současného performativního umění.
