Jedna z kurátorek, Breeanne Saxton, ve své eseji sdílí hluboce osobní, syrovou a zároveň kriticky laděnou reflexi milostného vztahu k tanci – od dospívání až do současnosti. Skrze vlastní tělesnou zkušenost rozplétá systémové tlaky v uměleckém vzdělávání, vnitřní mechanismy neoliberálního individualismu, vyhoření i proces postupné transformace. Její psaní propojuje poezii, zranitelnost a politickou imaginaci a nabízí cestu k jinému způsobu spolu-bytí skrze humor, tělesnost, klaunství a radikální péči.
Breeanne nám svůj příběh vyhoření vyprávěla už cestou do rezidence – a od té chvíle jsem nějak věděla, že tahle žena, tanečnice a kurátorka má co říct. Zejména k tématu, které právě sama zkoumám: jak tanečníci a performeři skrze své vlastní tělesné zkušenosti – a skrze to, jak na ně doléhá systém svou znásilňující mocí – otevírají prostor pro hlubší promýšlení témat, jako je péče, odpočinek, regenerace, práce, pracovní podmínky, postavení žen ve společnosti a přetrvávající kultura patriarchátu, rasismu a soutěživosti. To vše je hluboce zakořeněné v neoliberálním systému a kapitalismu. A právě z těchto míst můžeme vykročit dál – k myšlení, které je kritické, vztahové a schopné vnímat širší geopolitické i klimatické souvislosti.
Milý čtenáři,
Jmenuji se Breeanne Camille Saxton a chci Ti vyprávět příběh o svém milostném vztahu k tanci – od mého prvního transcendentálního zážitku s taneční improvizací, přes sny o slávě, až po období plná neúspěchů a zlomeného srdce. Možná to nebude originální, ani výjimečné, ale přesně tak se to stalo.
Právě teď se ti vydávám všanc. Nejsem vědkyně ani akademička, jsem umělkyně, učitelka a blázen a pokouším se zde zasadit svou zkušenost do širšího kontextu. Každopádně, hodně věcí stále zůstává mezi řádky a propadá se trhlinami… ale co už.
Jako náctiletá jsem zažila první zklamání, když jsem se po deseti letech musela kvůli bolesti a úpadku výkonnosti vzdát kariéry gymnastky. Krátce nato jsem se zamilovala do tance. Možnost objevovat a vyjadřovat svůj vnitřní svět skrze pohyb vlastního těla pro mě byla zjevením. Jedním z mých prvních transcendentálních zážitků bylo, když jsem v patnácti objevila improvizaci. Tahle skoro náboženská posedlost tancem mě dovedla až k tomu, že jsem se rozhodla studovat tanec na univerzitě, i když moji rodiče pocházejí z dělnického prostředí bez jakéhokoliv kontaktu s uměleckým světem. Neměla jsem tušení, co obnáší mít v Americe za profesi tanec, ale moje vášeň a víra v objekt mé touhy byla natolik silná, že jakákoliv varování o případných problémech do budoucna zůstala z mé strany nevyslyšena a nepochopena. Ničeho ale nelituji a Tanec stále miluji, a v některých ohledech ho teď chráním víc než kdy dřív.
Ve svých sedmnácti jsem tedy začala studovat tanec jako formu poznání v univerzitním systému. Měla jsem výjimečné profesory, za které jsem dodnes velmi vděčná. S odstupem ale vidím, že právě na univerzitě se začal měnit můj vztah k tanci.
Univerzitní systém vznikl v koloniálním kontextu a z osvícenského chápání kategorizace, produkce, zvládnutí a distribuce poznání. Často univerzity fungovaly (a stále fungují) jako nástroje Státu – a jejich strukturální základ je záměrně navržený tak, aby nás trénoval k chování podle viditelných i skrytých zákonů a pořádků Státu. I tanec se na univerzitě stává něčím, co lze osvojit, zvládnout a rozdělit mezi držitele poznání. Suché poznání pro vysychající svět.
Když jsem nastupovala na univerzitu, byla jsem slepě motivovaná, vášnivá a zcela pohlcená tímto systémem – tehdy jsem neměla nástroje, jak ho vůbec rozpoznat. Byl pro mě neviditelný. Věřila jsem univerzitě, věřila jsem svým profesorům, kteří pro mě skutečně byli zářícími pilíři moudrosti a vedení. Politicky jsem byla liberální, jistě, ale samotný univerzitní systém jsem nezpochybňovala. Věřila jsem, když mi říkali, že potřebuju disciplínu – i když ta byla zároveň násilím na mém těle. Toužila jsem po uznání, které přichází s překonáním fyzických limitů a dosažením virtuozity. Vnitřně jsem přijala konkurenční mentalitu. Chtěla jsem být nejlepší. Po hodinách techniky jsem brečela – nebo i během nich – protože jsem nedokázala provést materiál DoKoNaLe! A dodnes trpím chronickým zraněním, které jsem si způsobila, když jsem se po hodině zkoušela z trucu naučit otočku, která mi nešla. Natrhla jsem si vaz, který se nikdy plně nezahojil.
Tenhle tah na bránu mi sice přinesl jistou míru DoKoNaLoSti, ale také závislost na srovnávání a křehké sebehodnocení.
Jsem dobrá tanečnice?
Nikdy jsem se tak necítila. Ať jsem slyšela jakoukoliv chválu, pořád jsem si připadala jako nedostatečná.
Tahle struktura se přelila i do profesionálního světa – kvalita setkání, prožitky, zkušenosti nebo procesy nebyly důležité. Šlo o reprodukci děl, která vyhovovala určitému estetickému a sociálnímu standardu. Prostředí byla často rigidně hierarchická. Mezi tanečníky panovaly mocenské hry, dominance, právo staršího. Lidé brali prostor ostatním, protože také jim byl prostor odebrán. To trauma se šířilo z generace na generaci, i tam, kde byl vytvořen prostor pro takzvaně progresivní umění. Dnes už vidím jasně, že i tyto prostory fungují v rámci neoliberálního rámce, ale tehdy jsem dávala vinu sobě, protože jsem byla naučená to dělat.
Ne dost silná, ne dost talentovaná, ne dost všestranná, ne dost kreativní, ne dost odvážná, ne dost queer.
Opustila jsem život v tanečních souborech a byla jsem prostě
příliš divná, příliš punk, příliš hloupá, příliš pomalá, příliš rychlá, příliš plná nápadů, příliš nezávislá, příliš hlasitá, příliš snová, příliš konceptuální
Ale ani volná noha nepřinesla nic moc nového. Zase jsem dávala vinu sobě.
selhání systému—
Individualizace selhání je jedním ze základních kamenů neoliberálního myšlení. Trvalo roky, duševní nemoci a neuznaného smutku, než jsem začala vidět, co se opravdu děje. Svět tance moc útěchy nenabízel. Stále podporuje mýtus „udělej si sám“: když se ti nedaří, prostě nejsi dost dobrá.
Od svých pětadvaceti do současnosti (je mi 31) se snažím vystoupit z této „hrdinské role“ a začínám chápat, že moje „selhání“ nejsou osobní, ale systémová. Vyhoření není jen problém tanečníků nebo umělců. Je to širší symptom pozdně kapitalistických struktur, ve kterých žijeme. Ale od umělců se často očekává, že vydrží na základě vášně – jako by vášeň měla stačit k přežití.
Cítila jsem se tancem odmítnutá a moje láska k Němu byla zahalená pochybnostmi a sebepoškozováním: to, o co jsem usilovala, mi ubližovalo – a ubližovalo i ostatním. Chtěla jsem být výjimečná, hrdinská performerka, tanečnice, choreografka. Toužila jsem po úspěchu – tak, jak mi bylo řečeno, že má vypadat. Racionálně jsem sice chápala, že uznání, finanční odměny a prestižní zakázky ke štěstí nevedou, ale něco pochopit rozumem a skutečně zažít a integrovat jsou dvě úplně jiné věci. Ta integrace vyžaduje čas.
Změnit neoliberální vzorce je úkol na několik generací. Naše děti jednou zdědí to, co se teď teprve učíme. Jako lidé jsme netrpěliví – chceme transformaci hned. Ale odnaučování vyžaduje čas. Učit se žít v nejistotě je dovednost. A právě umělci ji mohou učit své komunity.
Například v Dancetopii hodně věcí plyne hladce, a hodně taky ne. Dochází ke konfliktům jako všude, kde lidé spolupracují – ale učit se konflikty řešit jinak, to se stalo pro mne klíčovým. Nejde jen o to, jestli se sympozium povede, ale o to, jak spolupracujeme, jak se hádáme, jak zvládáme, když se něco skutečně nedaří, jak tvoříme společně – to je ten skutečný materiál.
Prvním krokem je rozpoznávat staré vzorce, když se znovu objeví… Moje ego stále touží být viděno, uznáváno – protože tak jsem se naučila cítit bezpečí a lásku: skrze to, že jsem důležitá, talentovaná, schopná. Ale být potřebná, požádat o pomoc, být divná, nepatřit, chybovat, být vyloučená – to pořád bolí. V uměleckých prostorech je spousta „performativní divnosti“, ale být skutečně divná je něco jiného. Stále ještě neumíme integrovat odlišnost.
Např. když jsme během Dancetopie zkoušeli nové způsoby spolu-bytí, lidé se často rychle vraceli k tomu, co znají a je jim blízké. Třeba, když jsme se měli rozhodnout, okamžitě jsme sáhli k možnosti hlasovat, protože je to přehledné, efektivní a cítíme se při tom bezpečně. Pustit si k tělu „neznámé“ je dovednost. Ale právě umělci mají schopnost udržet v hlavě dvě protichůdné pravdy zároveň. To je jejich síla, způsob, jak se pohybovat ve světě plném paradoxů, kde se věci zároveň zlepšují i zhoršují.
Umělecké procesy mají společenský dopad. Výstup je důležitý, ale právě procesy mění společnost. Umělci si začínají uvědomovat, že pokud tyto procesy zůstanou izolované, půjdou změny příliš pomalu. Proto se moje práce stále víc prolíná s facilitací, workshopy, zážitky i performancí. Mnozí z nás to tak dělají už dávno!
Jedním z odkazů, které miluju, je projekt Reshape, konkrétně pracovní skupina zvaná Department of Civil Imagination (Oddělení občanské představivosti). Je to magické myšlení, spekulativní přemýšlení, vyprávění příběhů za účelem rozšiřování světa inspirované filozofkou Donou Haraway. Toto Oddělení nabízí praktické rady, jak si představit nové budoucnosti a vyvíjet strategie soucitu, jak žít, bojovat, vzdorovat, pracovat a umírat společně.
Tak třeba Tanec – historicky bylo vždy stejně důležité ho dělat i pozorovat. Obě role musí koexistovat. A dnes? Většina lidí už vůbec netančí, sotva se hýbe. Jsme odpojeni od svých těl. Jen jít po ulici a třeba se protáhnout je považováno za zvláštní. Tak to dělejme víc! Zajímá mě, jak můžeme lidi znovu zapojit do vtěleného poznání.
Ale jsem optimistka. Mám sice o budoucnost strach – o svoje děti (i když je zatím nemám) – ale myslím si, že život stojí za to. Je tu tolik práce, kterou je potřeba udělat, a nechci to vzdát.
Co se týče aktivismu, protože jsem často měla pocit, že nejsem „dost“, tahle nejistota je součástí stejné struktury, kterou se snažím odnaučit. Neorganizuju politické protesty, ale vytvářím taneční, klaunské a komediální události, které zvou lidi, aby se spojili se svým vnitřním bláznem – aby se stali neposlušnými. Moje práce není explicitně o geopolitice, ale je to forma politického odporu vůči fyzickým a sociálním pravidlům, která jsme se naučili poslouchat. Jsem politicky angažovaná, ale jiným způsobem než mnoho mých kolegů. Ještě pořád váhám, jestli se nazývat aktivistkou, ale dělám, co můžu.
Klaunství / komedie mě totiž zachránily. Pomohly mi znovu se napojit na performanci – skrze radost a humor. Klaun byl historicky duchovní postava, která přinášela na světlo nejtemnější pravdy společnosti a odhalovala jejich absurditu. Na začátku své kariéry jsem se nořila do velmi těžkých a vážných děl. Potřebovala jsem to. Ale teď se tomu umím zasmát. A to je velmi silný a osvobozující posun.
Tahle dovednost – radost jako odpor – je pro mě klíčová. Nejde o to dělat si legraci z utrpení, ale o to nasvítit naše utrpení tak, abychom se mohli dotknout radostného zlobení či narušení statutu quo, abychom si vybudovali odvahu vykořenit a zničit pohodlnou normalitu. Je to konfrontační. Vyvolává to stud, strach a napovrch se derou staré návyky. Proto také studuji taneční terapii – abych dokázala pro to vše držet bezpečný prostor.
Je to vážná hra, vážná práce. A je to práce, na které mi záleží nejvíc.
(O tvorbě umělkyně se můžete více dozvědět na jejích stránkách.)
