Klíčem ke čtení tradičně veselého a pohádkového příběhu o bojovné a hrdé Svanildě, zápolící o věčnou lásku, o to, aby si udržela svého milého Franze omámeného krásnou a tajemnou tváří Coppélie, se stává Coppélius – domnělý otec Coppélie – muž zralého věku, který doma vyrábí a hromadí loutky. Zaměřením na tuto postavu Kobborg do příběhu o životě a lásce zasazuje i téma ztráty a Coppélius vystupuje z pozadí jako mnohovrstevnatější charakter. Z tradičního podivínského doktora a upozaděného výrobce loutek se stává hlavní postava v podobě nešťastného muže, který se nedokáže smířit se svou pohnutou minulostí a vyrovnat se ztrátou dcery. Tento nezkrocený cit přerůstá v posedlost, Coppélius si vytváří imaginární, podvojnou realitu, vyrábí loutky, neživé bytosti a jeho nejkrásnější loutka Coppélie mu má dceru nahradit. Nejšťastnější je ve chvíli, kdy ji alespoň na chvilku domněle oživí. Ačkoliv se v zápětí ukáže, že šlo o pouhý trik, v závěru dospěje ke smíření a přijme skutečnost takovou, jaká je. Když vidí sílu lásky mladého páru, jejich svatbu a štěstí, uvědomí si, že minulost již dokáže ponechat za sebou. Rozbalí obraz své rodiny, na který do té doby nebyl schopen pohlédnout, a rozhodne se čelit minulosti, soustředit se na přítomnost a posunout se dál. Původně veselý baletní příběh tak diváky přenáší na hlubší emocionální úroveň. Sledujeme vývoj postavy snažící se vymanit ze své tragické minulosti a skrze ponor do jejího charakteru i charakterů postav, kterého ho obklopují, a nasledné rozehrání jejich vztahů se můžeme jako diváci blíže napojit na příběh i jeho aktéry.
Choreografie odráží sílu klasického baletu, oživuje jej a přizpůsobuje dnešnímu divákovi. Příběh plyne dynamicky a srozumitelně i díky vhodně zvolenému výběru a úpravě jednotlivých částí hudební partitury, citlivě napojených na děj na scéně. Ten souvisle a atmosfericky odtajňuje a prokresluje lidské emoce hlavních charakterů a s gradací odkrajuje matérii příběhu. Baltská opera nabízí štedrý prostor scény, který taneční soubor plně využívá k prezentaci tradičního baletu s prvky polských národních tanců – což je další Kobborgův inspirační zdroj. Využívá kroků z živého lidového tance mazurka v třídobém taktu s první rytmicky členitější dobou s triolou a dvěma rytmicky jednoduššími zbylými dobami s akcentem na jedné z nich. Inspiruje se také tancem oberek, nejrychlejším z polských národních tanců vůbec, který se skládá z rychlých kroků, tanečních zdvihů, skoků a neustálých otoček. V choreografii nacházíme ale i kroky, které se, ačkoliv by se to mohlo zdát, neobjevují v žádném polském národním tanci a jde tak o čistou improvizaci. Dramatický příběh nechává Kobborg komunikovat a interagovat naturalistickou, přirozenou cestou s ohledem na tanečníky, prostor a scénu, čímž přiznává inspiraci dánským baletním mistrem Augustem Bournonvillem v interpretaci a struktuře. Tanec slouží jako prostředek k vyjádření radosti – tanečníci tančí, když jsou veselí, a netančí, když jsou smutní.
Večer před premiérou, v pátek 5. dubna na generální zkoušce vystoupili jiní tanečníci, jejich pohyby nebyly zcela sesynchronizované, dlouhé kostýmy tu a tam svou rozevlátostí a setrvačností rozbíjely rytmus rychlých kroků a otočky nebyly perfektně stabilní, šlo však o zkoušku s jiným obsazením, které na výsledné podobě teprve pracovalo, tito interpreti měli své nastudování dokončit až následující týden. Generálková zkušenost byla matoucí, nicméně premiérový večer vše osvětlil. Obsazení hlavních protagonistů se proměnilo a nastoupili tanečně připravení a výrazově sladění sólisté Mayu Takata (Svanilda) a Gento Yoshimoto(Franz), kteří se ukázali jako výrazné osobnosti, předvedli znamenité výkony, a ani po technické stránce jim nebylo co vytknout. Provedení bylo živé a přitom nekompromisní, baletní prvky precizní a choreografická souhra na výsost estetická. Nutno vyzdvihnout skvělou kooperaci, přesný kontakt a propojení mezi velmi mladými tanečníky a studenty, kteří se sebejistotou umně předvedli rytmicky složité pohybové kombinace v rychlém tempu a přinesli na jeviště mladou a nespoutanou energii. Wojciech Warszawski dokázal v postavě Coppélia postihnout hloubku charakteru a tlumočit jeho citová pohnutí – smutek, vykořeněnost, posedlost ztrátou, poznání skutečných hodnot a v závěru i upřímné lásky, která ho přiměla ke smíření s minulostí, se sebou samým a k nalezení harmonie a klidu. Sólisté a sboristé detailně vyobrazili celý děj pohybem a výrazem a diváky provedli příběhem.
Pochvalu si zaslouží špičkový orchestr řízený Luisem Gorelikem, který doprovodil poutavou podívanou a pod jeho vedením svého mistra předvedl důkladné provedení hudby Léa Delibese s citlivostí k barvitosti a proměnlivosti jeho nesnadné kompozice. Symbiotickou spolupráci odvedla zkušená scénografka HannaWójcikowska-Szymczak, která připravila scénu a unikátní kostýmy, jež svou pestrou barevností vytvořily dojem hyperrealistické malby a vhodně doplnily detailní taneční prvky, živou atmosféru scény a celé inscenace.
Hlavní protagonisté v růžovo-bílých kostýmech značících mladost a zamilovanost v závěru vystupovali ve svatební bílé, symbolizující čistotu a nevinnost. Šest mladých dívek představujících Svanildiny kamarádky v pestrých zeleno-modrých šatech se skvěle doplňovalo s šesti mladíky tančících kolem Franze. Celý výjev vytvářel pohádkový dojem a dával divákům značný prostor pro imaginaci. Sbor mužů v elegantních fracích a cylindrech a žen v pestrobarevných šatech s korzety, širokými sukněmi a některé i s rukavičkami připomínal kostýmy z 19. nebo počátku 20. století. Šaty zdůraznily individuální postavy a barevné kombinace dobře odlišily a charakterizovaly i specifika a význam jednotlivých skupin. Oranžová a růžová na šatech ženských postav přinášela hravost a romantiku, žlutá barva novou energii a zelená odkazovala k přírodě a k mládí. Tmavší odstíny šedé a černé na kostýmu Coppélia indikovaly serióznost, autoritu a smutek. Tmavě fialová na cylindrech některých postav se pak stala symbolem pro všudypřítomné tajemství.
Hravý a vynalézavý pohádkový balet Coppélia Johana Kobborga si svými živými zvraty udržoval dynamické a svižné tempo. Rychlé a úsečné fáze skoků a kroků střídaly rozvážnější party i nehybnost marionet. Ty tanečníci ztvárnili formou stronza se zkroucenými nehybnými končetinami, a někteří z nich v těchto krkolomných statických pozicích vydrželi stát bez hnutí několik desítek minut, a to dokonce na vysokém piedestalu. Coppélia v Baltské Opeře předvedla v precizní temporytmické souhře hudby a tance hravé a zábavné představení, plné vášní a citů, při němž se dojme každý, snad i kdyby nechtěl. Inscenace osloví především originálním scénickým pojetím, vysokou emocionalitou dramaticko-poetických obrazů a živou silou klasického baletu.
Coppélia
Hudba: Léo Delibes
Hudební režie: Luis Gorelik
Choreografie: Johan Kobborg
Scénografie a kostýmy: Hanna Wójcikowska-Szymczak
Světla: Paulina Góral-Stykowska
Multimédia: Michal Lewandowski
Asistent výpravy a kostýmního výtvarníka: Karolina Kociołkowska
Asistent světel: Maciej Kaczerski
V hlavních rolích:
Svanilda: Mayu Takata
Franz: Gento Yoshimoto
Coppelius: Wojciech Warszawski
Šest kamarádek: Oliwia Brylkowska a další
Šest kamarádů: Jacopo Severini a další
Psáno s premiéry 6. dubna 2024, Opera Bałtycka w Gdańsku
