„Bylo mi asi 13 let, když jsem se stal posedlým Šostakovičovou Pátou symfonií. Nějak jsem si ji spojil s městem, kde jsem vyrůstal, a z nepochopitelného důvodu jsem si druhé téma v první větě vždycky představoval v souvislosti s bílými nocemi léta – obdobím, kdy si ve tři ráno můžete téměř číst noviny. V tu dobu se zvedají mosty spojující obě strany řeky, aby tudy mohly proplouvat lodě,“ vzpomíná Semjon Byčkov, který zařadil Šostakovičova díla do programu evropského turné jako připomínku padesátého výročí skladatelovy smrti.
„Šostakovičova Pátá symfonie je dílo, které se mnou promlouvá na nejhlubší úrovni. Obsahuje nesmírné utrpení, ale i naději. Je to hudba, která vypovídá o lidské duši, o její síle a zranitelnosti zároveň,“ říká Byčkov, pro kterého neexistuje zásadnější a osobnější skladba. V lednu 1974 si ji vybral ke zkoušce na Leningradské konzervatoři, kde však jeho interpretace byla odsouzena jako zvrácená. O jedenáct let později, v lednu 1985, s ní debutoval s Berlínskými filharmoniky. Berliner Tagesspiegel tehdy napsal: „Touto interpretací nabídli filharmonici jedno z nejlepších a nejkoncentrovanějších provedení poslední doby.“ Byčkovovo berlínské vystoupení se stalo odrazovým můstkem jeho mezinárodní kariéry. Následující rok podepsal smlouvu s vydavatelstvím Philips a pro svůj debutový nahrávací projekt s Berlínskými filharmoniky si opět zvolil Šostakovičovu Pátou symfonii. Nahrávka získala prestižní belgickou cenu Caecilia a ocenění Stereo Review za Nahrávku roku. V roce 2022 oslavil Semjon Byčkov své sedmdesátiny s Českou filharmonií – a samozřejmě se Šostakovičovou Pátou symfonií. Po návratu z turné ji první český orchestr uvede i na trojici abonentních koncertů a s Byčkovem pořídí novou nahrávku pro vydavatelství Pentatone.
Pátá symfonie Dmitrije Šostakoviče poprvé zazněla v Leningradu 21. listopadu 1937 v rámci oslav dvacátého výročí říjnové revoluce. V sále panovala napjatá atmosféra. A nešlo jen o celospolečenské očekávání, které se s premiérou velkého symfonického díla renomovaného skladatele tehdy pojilo. Všichni přítomní věděli, že autor dva roky nic veřejně neuvedl, protože se jeho tvorba znelíbila Stalinovi. Šostakovičovi šlo v době Velkého teroru o život, o který ostatně přišla řada jeho známých, přátel, dokonce i příbuzných. Stalin si byl ovšem v tomto případě vědom, že se jedná o světoznámého skladatele, jehož tvorba zní v prestižních sálech po celém světě. Proto neměl zájem jej zničit, ale spíše předělat. Semjon Byčkov k tomu připomíná: „Šostakovič musel veřejně mluvit o své Páté symfonii jako o ‚odpovědi sovětského umělce na oprávněnou kritiku‘. Svým přátelům však přiznal, že závěrečná část je satirickým obrazem diktátora, záměrně prázdným, ale topícím se v bezbřehém pochlebování.“
Česká filharmonie poprvé uvedla Pátou symfonii Dmitrije Šostakoviče na konci května 1946 v průběhu prvního ročníku Pražského jara. Taktovky se stejně jako při sovětské premiéře chopil skladatelův přítel Jevgenij Mravinskij. Od té doby ji první český orchestr hrál čtyřicetkrát.
