Náměty z německy psané literatury
Kromě již zmíněné Fibichovy Nevěsty messinské vychází z díla německého dramatika a básníka Friedricha Schillera také opera Dimitrij Antonína Dvořáka. Libretistka Marie Červinková-Riegrová vycházela ale především ze hry Ferdinanda Břetislava Mikovce Dimitr Ivanovič (1856), která si brala za základ Schillerův dramatický fragment Demetrius (1804–1805). Dvořákův nejambicióznější pokus v žánru velké opery začíná v okamžiku, kterým končí Musorgského Boris Godunov; Dvořák ani Červinková však toto dílo v té době neznali.
Že se Dvořák s látkou dosti pral, o tom svědčí i postupné premiéry tří různých verzí Dimitrije: první verze Nové české divadlo v Praze 8. října 1882, druhá verze Národní divadlo 20. listopadu 1883 a třetí verze Národní divadlo 7. listopadu 1894. Vysoké inscenační nároky na toto dílo kladené jsou jednou z překážek v jeho častějším uvádění. I samotný Dvořák byl z neúspěchu Dimitrije zklamaný a delší dobu se pak komponování oper spíše vyhýbal.
Schillerův přítel a souputník Johann Wolfgang Goethe, básník, dramatik, prozaik a vědec širokého záběru, poskytl látku k mnoha operám světových autorů, u nás po jeho díle sáhl Pavel Bořkovec (1894–1972). Libreto k opeře Satyr si napsal sám podle Goethovy rané dramatické hříčky Satyros oder Der vergötterte Waldteufel. Děj se odehrává v antickém světě, v raných křesťanských dobách. Dílo vznikající za druhé světové války reaguje na danou skutečnost alegorií a jinotajem, jinak to tehdy ani nešlo. Panovačný a domýšlivý Satyr je typem falešného proroka a uzurpátora, který si přisvojuje božskou moc a slávu. Premiéra opery o pěti obrazech se konala v Národním divadle 8. října 1942.
Dalším velkým německým dramatikem a spisovatelem byl Heinrich von Kleist a v české opeře najdeme hned tři díla vycházející z jeho předloh, ve dvou případech se dokonce jedná o zpracování stejné látky. Vincenc Maixner (1888–1946) byl klavíristou a dirigentem, jeho kompoziční činnost není rozsáhlá. Životním dílem skladatele, jehož vzorem byla tvorba Richarda Strausse, je opera o třech dějstvích Penthesilea podle Kleistovy tragédie z roku 1807. Maixner viděl její inscenaci v roce 1914 ve Vinohradském divadle a byl dramatem tak nadšen, že se jej rozhodl zhudebnit – libreto si upravil podle překladu Otokara Fischera sám a operou se pak zabýval prakticky až do konce svého života. Opera na antický námět z okruhu trójské války nebyla bohužel dosud jevištně provedena, ukázky širokých symfonických ploch a nesmírně vypjatých „straussovských“ pěveckých partů byly poprvé provedeny v roce 1952 v pražském Divadle hudby; zkrácené koncertní provedení se konalo v roce 1968 v Gottwaldově (Zlíně). Další koncertní zkratka byla nastudována v roce 1973 v Rudolfinu a byla zaznamenána i na gramofonové desky. (Dodejme, že tutéž látku zpracoval už před Maixnerem švýcarský skladatel Othmar Schoeck, jeho jednoaktová strhující Penthesilea měla premiéru v Drážďanech v roce 1927.)
Kleistova slavná komedie Rozbitý džbán z roku 1808 se stala námětem opery Viktora Ullmanna (1898–1944). Ten si libreto zpracoval sám podle německého originálu Der zerbrochene Krug, přičemž o jeho smyslu pro dramatickou zkratku svědčí to, že pětiaktovou předlohu zredukoval do jednoho dějství. Na opeře Ullmann pracoval v letech 1941–1942, ale premiéry se dočkala až více než padesát let po jeho smrti, 17. května 1996 v Národním divadle ve Výmaru. Po stejné látce dvacet let po Ullmannovi sáhnul i Zbyněk Vostřák (1920–1985). Jeho opera o dvou dílech s prologem Rozbitý džbán na libreto Karla Jerneka měla premiéru nejprve jako nahrávka pod vedením autora v Československém rozhlase 13. září 1962, scénické premiéry se dočkala v pražském Divadle DISK o rok později, 8. listopadu 1963.
Vít Nejedlý (1912–1945), syn profesora a politika Zdeňka Nejedlého, se o operu pokoušel dvakrát, tato díla však nedokončil, až třetí operu Tkalci dovedl téměř do konce. Libreto si upravil sám podle stejnojmenného dramatu nositele Nobelovy ceny za literaturu Gerharta Hauptmanna z roku 1892. Opera se odehrává na německém maloměstě ve čtyřicátých letech 19. století a vypráví o těžkém a bídném životě tkalců a jejich zápasu za lepší život. Předčasně zesnulý Vít Nejedlý se premiéry svého díla nedožil, ta se konala až v květnu 1961 v plzeňském Divadle J. K. Tyla; nedopsaný poslední pátý obraz druhého dějství s pietou dokončil Jan Hanuš.
Jedinou operou Petra Ebena (1929–2007) je Jeremias podle dramatické básně rakouského spisovatele Stefana Zweiga z roku 1920. Eben je i autorem libreta. Jeremias, církevní opera o pěti obrazech, je první českou moderní operou speciálně určenou do chrámového prostoru. Premiéru měla v katedrále sv. Víta na Pražském hradě 25. května 1997.
Anglické a americké náměty
K anglické literatuře, konkrétně k Byronovi, se obrátil Zdeněk Fibich v opeře Hedy, o které jsme se už zmínili. Ještě před ním čerpal námět pro svou operu Lejla skladatel Karel Bendl (1838–1897) z novely anglického spisovatele Edwarda Bulwera-Lyttona Leila, or The Siege of Granada (1838). Velká romantická opera o pěti dějstvích se odehrává v Granadě a okolí v roce 1491, v době, kdy král Ferdinand Aragonský a královna Isabela Kastilská marně obléhají Granadu a poslední zbytky maurské moci ustupují Španělům. Libreto napsala tehdy sotva dvacetiletá Eliška Krásnohorská a Lejla měla premiéru v Prozatímním divadle 4. ledna 1868. Žádná další Bendlova opera už takový úspěch neměla.
Hned dvakrát čerpal z anglické literatury Jaroslav Křička (1882–1969). Jeho první opera Hipolyta na libreto Julia Munka, Petra Křičky a skladatele vznikla podle novely Maurice Henryho Hewletta Ippolita in the Hills, u nás vydané pod názvem Rozkošná láska (1909). Premiéra pod vedením Karla Kovařovice se konala v Národním divadle v říjnu 1917. Mnohem známější je předloha k další Křičkově opeře Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší. Tato komická opera vychází z povídky Oscara Wilda Strašidlo cantervillské z roku 1887. Opera, která se pak hrála i v cizině, měla premiéru v Národním divadle 27. listopadu 1929.
Z literatury americké čerpal Jaroslav Vogel (1894–1970) ve své opeře Hiawatha. Libreto si napsal sám podle eposu Henryho Wadsworthe Longfellowa Píseň o Hiawathovi z roku 1855, pro pozdější uvedení libreto upravil Zbyšek Malý; premiéra opery z roku 1965 proběhla až po skladatelově smrti, ve Státním divadle Ostrava 9. května 1974. Také Otmar Mácha (1922–2006) našel námět pro svoji poslední operu Nenávistná láska v americké literatuře, a to v básni Robinsona Jefferse Thurso’s Landing (Turzovo kotviště) z roku 1932. Libreto napsal Jiří Bednář a premiéra příznivě přijaté opery se konala 16. března 2002 v Městském divadle v Karlových Varech; další den měla reprízu ve Státní opeře Praha. Ilja Hurník, o němž jsme psali už v souvislosti s antikou (opera Diogenes), napsal svoji první a nejznámější operu Dáma a lupiči podle scénáře známé britské filmové komedie The Ladykillers (Lupiči paní domácí) z roku 1955, jehož autorem je William Graham Rose (druhá filmová verze je pak z roku 2004). Úspěšná premiéra Hurníkovy tragikomické opery na vlastní libreto proběhla v plzeňském Divadle J. K. Tyla 17. prosince 1966.
Úspěšná rodinná opera Čarokraj Marka Ivanoviće (nar. 1976), která měla premiéru v Národním divadle 14. ledna 2012, vychází z knížky britského přírodovědce a spisovatele Geralda Durrella Mluvící balík z roku 1974; libreto napsali Ivan Arsenjev, Petr Forman a Radek Malý.
Ruské a slovanské náměty
Již jsme zmínili první českou operu na ruský námět, Marii Potockou Leopolda Eugena Měchury podle poémy Alexandra Sergejeviče Puškina Bachčisarajská fontána, a také Foersterova Blouda podle povídky Tři starci Lva Nikolajeviče Tolstého. K tomuto ruskému klasikovi se obrátil také Otakar Ostrčil (1879–1935) v pohádkové opeře Honzovo království, jejíž libreto napsal Jiří Mařánek podle Tolstého povídky O Ivanu Hlupákovi a jeho bratřích; ruský námět ale pojal Ostrčil ryze česky. Premiéra se konala v Národním divadle Brno v květnu 1934. Bohuslav Martinů, který se nám tu opět objevuje, se ve své rozsáhlé operní tvorbě inspiroval ruskými klasiky dvakrát. Z Tolstého povídky Pohádka o ševci vychází opera-pastorel What Men Live By (Čím lidé žijí) na anglické libreto skladatele; televizní premiéra proběhla na stanici NBC v New Yorku v květnu 1953, divadelní premiéra v Interlochenu ve státě Michigan v roce 1954 a u nás poprvé pod názvem Jak žijí lidé v Plzni v květnu 1964. Na stanici NBC měla v únoru 1953 premiéru také další Martinů opera na vlastní anglické libreto na ruský námět, a sice The Marriage, tedy Ženitba podle komedie Nikolaje Vasiljeviče Gogola z roku 1842. Divadelní premiéra Ženitby se konala v Hamburské státní opeře 13. března 1954, u nás poprvé nejprve v televizi v únoru 1960 a pak scénicky v Janáčkově divadle v Brně v květnu 1960.
Nejslavnějšími českými operami na ruský námět jsou samozřejmě dvě díla Leoše Janáčka (1854–1928): Káťa Kabanová podle dramatu Bouře Alexandra Nikolajeviče Ostrovského z roku 1860 (premiéra opery se konala v Národním divadle Brno 23. listopadu 1921) a Z mrtvého domu podle románu Zápisky z mrtvého domu Fjodora Michajloviče Dostojevského z roku 1861 (premiéra opery se konala až posmrtně, v Národním divadle Brno 12. dubna 1930). O necelé dva roky dříve než Janáčkova poslední opera, a to 8. října 1928, měla v pražském Národním divadle premiéru opera Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše (1892–1962) taktéž podle Dostojevského, tentokrát podle jeho posledního a vrcholného románu z roku 1880; libreto napsali skladatel a Jaroslav Maria. Dramaticky strhující i lyricky zpěvná opera se dnes bohužel neuvádí… Dostojevským se inspiroval i Hans Krása (1899–1944) v opeře na německé libreto Rudolfa Fuchse a Rudolfa Thomase Verlobung im Traum (Zásnuby ve snu) podle povídky Strýčkův sen z roku 1849; premiéra opery se konala v pražském Novém německém divadle 18. května 1933 a měla tehdy úspěch.
Také další velký ruský klasik, dramatik a prozaik Anton Pavlovič Čechov, neušel pozornosti operních skladatelů. Ivo Jirásek (1920–2004) si vybral Čechovovu komedii Medvěd z roku 1888; libreto mu napsal známý pěvec a režisér Karel Berman a komická opera o jednom dějství měla premiéru v Operním studiu AMU v Praze v roce 1965. Josef Boháč (1929–2006) si upravil libreto k opeře Námluvy podle stejnojmenné Čechovovy komedie z roku 1889; jednoaktová komická opera měla premiéru v pražském DISKu v březnu 1971.
Až 12. prosince 2014, tedy 41 let po skladatelově smrti, proběhla v pražském Národním divadle poloscénicky premiéra opery Aloise Háby (1893–1973) Nová země, která vznikla v roce 1936 podle stejnojmenné povídky Fjodora Vasiljeviče Gladkova z roku 1928. Dílo zachycuje složitý proces kolektivizace vesnice a Hába se operou přihlásil k levicovému politickému směru. V roce 1937 se chystalo uvedení opery, avšak členové tehdejšího Orchestru Národního divadla odmítli dílo hrát (už v předehře cituje Hába Internacionálu), navíc ministerstvo kultury pak divadlu nedoporučilo uvedení z ideologických důvodů. Ani po únoru 1948 ale Hába operu k uvedení neprosadil.
Ještě zmiňme dvě inspirace polskou literaturou. Opera Vanda Antonína Dvořáka, odehrávající se v pohanské době, vychází z pověstí o krakovské kněžně Wandě, kterou mimo jiné ztvárnil Julian Surzycki. Libreto napsali Václav Beneš Šumavský a František Zákrejs a Dvořákova třetí opera, která se populární nikdy nestala, měla premiéru v Prozatímním divadle 17. dubna 1876. Nejslavnější román polského nositele Nobelovy ceny za literaturu Henryka Sienkiewicze Quo vadis z roku 1896, odehrávající se v antickém Římě za vlády císaře Nerona, dostal operní podobu už v roce 1909, kdy ji zkomponoval dnes zapomenutý francouzský skladatel Jean Nouguès. Brzy se dočká operní verze nové: podle Sienkiewiczova románu nyní tvoří operu skladatelka Sylvie Bodorová (nar. 1954) na objednávku Divadla J. K. Tyla v Plzni; premiéra je naplánována na rok 2022.
Jiné náměty
Na závěr ještě alespoň tři inspirace literaturou řeckou, belgickou a dánskou. Bohuslav Martinů si pro svou předposlední operu Řecké pašije (The Greek Passion) jako předlohu vybral román řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný z roku 1954 a libreto v angličtině si napsal sám. Premiéry se ale už nedožil. Premiéra druhé verze, dokončené v roce 1959, kdy Martinů zemřel, se konala (s německým textem) v Curychu 9. června 1961 a premiéra první verze z let 1954–1958 s anglickým textem až 20. července 1999 na festivalu v Bregenzu. U nás se opera poprvé hrála s českým textem v Janáčkově divadle v Brně 3. března 1962.
Román belgického spisovatele píšícího francouzsky Charlese de Costera Pověst o Ulenspieglovi z roku 1867 (česky též jako Čtení o Ulenspieglovi nebo Legenda o Ulenspieglovi), zpracovávající romantické legendy o lidovém hrdinovi Tillu Ulenspiegelovi, si jako námět pro svou další operu po Bratrech Karamazových zvolil Otakar Jeremiáš. Dílo s názvem Enšpígl na libreto Jiřího Mařánka vznikalo již od roku 1936 a pak v letech okupace, premiéry se dočkalo v Národním divadle 13. května 1949.
Až 51 let po svém vzniku a po smrti autora se premiéry dočkala komická opera Miloše Vacka (1928–2012) Císařovy nové šaty podle stejnojmenné slavné pohádky dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena z roku 1837. Libreto napsal Miroslav Homolka a Vacek operu dokončil v roce 1962, kvůli satirickému libretu a kritickým poznámkám vůči politikům však skončila na dlouhá léta v trezoru a premiéra se konala až 13. října 2013 v Komické opeře v Berlíně; objevil ji německý dramaturg Ulrich Lenz.
Světový námět zvolil pro svoji operu South Pole (Jižní pól) na libreto Toma Hollowaye také Miroslav Srnka (nar. 1975); dílo o polárních badatelích Scottovi a Amundsenovi vzniklo na objednávku Bavorské státní opery v Mnichově, kde mělo 31. ledna 2016 svou premiéru, a to za řízení zdejšího šéfa Kirilla Petrenka, v režii Hanse Neuenfelse a za účasti hvězd Thomase Hampsona (Amundsen) a Rolanda Villazóna (Scott) v hlavních rolích. Jižní pól byl nominován na International Opera Awards v kategorii nejlepší světová premiéra.
https://www.youtube.com/watch?v=dYWx7rw4tbw
