První z trojice závěrečných abonentních koncertů České filharmonie (3., 4. a 5. června) nabídl publiku kromě zajímavého programu především dvě výrazné osobnosti současného hudebního dění. Houslista Roman Patočka, který se v tomto roce na pódiu Rudolfina již objevil v rámci koncertní řady Českého spolku pro komorní hudbu, tentokrát pod taktovkou dirigenta Tomáše Hanuse přednesl houslový koncert Jana Hanuše, který doplnily skladby Györgi Ligetiho a Petra Iljiče Čajkovského.
Ligetiho Concert Românesc (Rumunský concert) z roku 1951, který byl ve své době označen za politicky nekorektní a veřejné premiéry se tak dočkal až o celých dvacet let později, je skladatelovým osobním vyznáním lásky k rumunské lidové hudbě, jejíž názvuky se tak přirozeně objevují ve všech čtyřech částech kompozice. Úvodní Andantino, které bylo půvabným dialogem fléten a smyčců vystřídalo živelné Allegro vivace, pro nějž dirigent zvolil možná až zbytečně rychlé tempo. To se projevilo především v souhře, která v některých místech mírně „pokulhávala“ a i přes výtečné sólové vstupy pikoly a prvních houslí tak celá část postrádala potřebnou lehkost. V následném Adagio ma non troppo zazářil zejména lesní a anglický roh, závěrečné Molto vivace by vyznělo lépe za většího vnitřního klidu.
Hanušův Koncert pro housle a orchestr op. 112 přinesl zcela jinou, temnější atmosféru. Meditativní introdukce sólových houslí byla zahrána s velkým vnitřním nábojem. Patočka nasadil velmi pevným a jistým tónem plným nádherných sytých odstínů, kterým zároveň nechyběla potřebná ostrost. Jeho intonačně až krystalicky čistá hra byla uchvacující jak v technicky náročnějších místech, tak v lyrických částech, zejména tklivá Aria notturna – Poco adagio e calmo byla skutečným požitkem. Po celou dobu velmi citlivému doprovodu orchestru dominovala dechová sekce a v samotném závěru také bicí. Dlouhotrvající potlesk publika potom Patočka odměnil částí Gavotte en Rondeau z Bachovy Partity pro sólové housle č. 3 E dur, která dala opět krásně vyznít nádhernému a velmi sugestivnímu zvuku jeho nástroje.
Po přestávce přišla na řadu Čajkovského dramatická Symfonie č. 4 f moll op. 36. Toto rozsáhlé dílo z roku 1878, do nějž skladatel promítl především svou beznaděj a pocity frustrace z nevydařeného manželství, zahájil bryskně zahraný motiv osudu v žestích, které je nutno – stejně jako zbytek celé dechové sekce – za výkon v této skladbě vyzdvihnout. Následný neklidný motiv ve smyčcích z počátku vystihl potřebné napětí, které se však na celé dlouhé ploše první věty nepodařilo udržet. Velká forte tutti orchestru zněla příliš těžce a právě zejména po dynamické stránce celkově chyběla větší práce s detailem. V orchestru jakoby se střídaly pouze dvě polohy, a to silně a slabě, což v takto rozsáhlém díle pro poslech jednoduše nestačí. Případná crescenda či diminuenda byla navíc vždy velmi prudká, a to i v pomalém Andantino in modo di canzona, které díky tomu působilo zbytečně roztěkaně. Závěrečné Finale: Allegro noc fuoco bylo nepochybně strhující díky nasazenému, velmi vysokému tempu, které navíc hráči udrželi po celou dobu, avšak i zde byl výsledný zvuk poněkud plochý. Vzhledem k nepolevující silné dynamice nebylo již v samotném závěru „kam jít“ a návrat motivu osudu z první věty tak neměl patřičný efekt.
Trochu paradoxně výsledný zvuk nekorespondoval s živými gesty dirigenta Hanuse, který byl do hudby zcela očividně plně ponořen. Jeho Čajkovskij tak byl nepochybně velkým dramatem, kterému však chyběla promyšlenější vnitřní výstavba.
Hodnocení autorky recenze: 65 %
Česká filharmonie
Dirigent: Tomáš Hanus
Roman Patočka (housle)
3., 4. a 5. června 2015 Rudolfinum Praha
(psáno z koncertu 3. 6. 2015)
program:
Györgi Ligeti: Concert Românesc (Rumunský concert)
Jan Hanuš: Koncert pro housle a orchestr op. 112
=přestávka=
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 4 f moll op. 36
Foto Petra Hajská
