Jednoho z nejprestižnějších dirigentů současnosti, Sira Simona Rattla, nositele rytířského řádu a držitele Řádu za zásluhy uděleného jak anglickou královnou Alžbětou II., tak městem Berlínem, k sedmdesátinám ověnčeného Hudební cenou Ernsta von Siemense, která je považována za Nobelovu cenu hudby, vídáme v Rudolfinu poslední roky poměrně často. Vyvrcholením dlouhodobé spolupráce s Českou filharmonií, která zahrnovala mimo jiné sezonní rezidenci 2022/2023 spolu s manželkou, mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, se stal od sezony 2024/2025 titul hlavního hostujícího dirigenta, s dovětkem „k poctě Rafaela Kubelíka“, s nímž pojí Sira Simona Rattla stejný šéfdirigentský post u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu.
„Můj vztah s Českou filharmonií začal, už když mi bylo osm nebo devět let. Rodiče mi tehdy dávali kapesné, abych si mohl kupovat nahrávky a já se zavrtal do katalogu Supraphonu. Byl totiž strašně zajímavý a nahrávky v něm byly občas levnější než u západních firem. Tehdy jsem zjistil, jak neopakovatelně orchestr zní, a hlavně jaký charakter mají dřevěné dechy a jak jedinečné jsou smyčce. Zdálo se mi, jako bych s Českou filharmonií vyrůstal. Určující pro mne byly zejména nahrávky Karla Ančerla, které se staly součástí mého hudebního růstu. Trvalo však mnoho let, než jsem ji poprvé dirigoval. A když se to v roce 2019 konečně stalo, zdálo se mi to strašně přirozené, jako bych před ní stál odjakživa. Zamiloval jsem si její vřelost i typicky český černý humor. Okamžitě jsem cítil kontakt s hráči a říkal jsem si: tohle vážně stojí za to,“ vyznal se Sir Simon Rattle.
Leoš Janáček s přibývajícím věkem tvořil stále modernější a osobitější hudbu, což odráží i jeho Glagolská mše. Toto mistrovské dílo, napsané roku 1926 na staroslověnský text, vzniklo během tří intenzivních týdnů v Luhačovicích, inspirované bouřlivou srpnovou atmosférou. Přestože měl Janáček náčrty už z dřívějška, výsledná hudba byla zcela nová a nesmírně emotivní. Po premiéře v Brně v roce 1927 skladbu dále upravoval, například zmírnil původně dramatickou část s tympány, která měla znázorňovat Kristovo ukřižování.
Česká filharmonie poprvé uvedla Glagolskou mši v dubnu 1928 pod taktovkou Jaroslava Kvapila. Od té doby ji provedla více než sedmdesátkrát, přičemž více než třetina koncertů se uskutečnila v zahraničí. Nejčastěji, sedmnáctkrát, ji dirigoval Václav Neumann, následovaný Semjonem Byčkovem s třinácti provedeními. Glagolská mše pod jeho vedením mimo jiné zazněla i na Koncertu pro Evropu v září 2022 na plovoucím pódiu na Vltavě. Pětkrát Janáčkovu skladbu řídil Sir Charles Mackerras, po čtyřech uvedeních mají na svém kontě Rafael Kubelík, Karel Šejna, Jiří Bělohlávek a Petr Altrichter. V letošní sezoně ji Česká filharmonie zahrála dokonce už čtyřikrát – Jakub Hrůša ji dirigoval v hamburské Elbphilharmonie a londýnské Royal Albert Hall, zatímco Semjon Byčkov v karlovarském hotelu Thermal a newyorské Carnegie Hall.
