Obsazení a program těchto koncertů však nejsou pouze výplňové, jak by někoho mohlo napadnout; České filharmonii se podařilo sjednat hvězdné dirigenty i sólisty z českého prostředí i ze zahraničí, kteří nyní v prázdném Rudolfinu interpretují více či méně hraný repertoár. Na dnešní večer byl přizván (u hráčů tohoto orchestru velice oblíbený) dirigent Manfred Honeck spolu s Rudolfem Buchbinderem, který zpoza křídla ztvárnil Mozartův Klavírní koncert d moll.
Takovéto online sledování koncertu doma má oproti přítomnosti v sále výraznou nevýhodu: přímo se nesetkáme s oním lákavým koncertním ovzduším, které bývá prodchnuto velkým očekáváním posluchačů a plnou soustředěností hudebníků; nejsme součástí onoho speciálního druhu atmosféry, kterou jsme zvyklí sdílet s ostatními diváky v koncertním sále. Na druhou stranu nám ale tyto přenosy skýtají i určité výhody: máme možnost si z detailu prohlédnout jednotlivé hráče při jejich sólech a náš obraz je obecně dynamičtější. Konkrétně tyto přímé přenosy koncertů z cyklu Česká filharmonie živě u vás pak mají navíc ještě nesporné plus v přítomnosti moderátora Marka Ebena, který nejen, že interpretovaný repertoár uvede zajímavěji, než jak bychom si to přečetli v programové brožuře, ale navíc dělá s umělci i krátké rozhovory. Tyto krátké předtočené debaty, které při přenosech vyplňují místo běžné přestávky koncertu, nám umožní nahlédnout do tvůrčí kuchyně slavných dirigentů, kteří jsou nám díky tomu o něco blíž.
Manfred Honeck Marku Ebenovi například prozradil, jak se vyvíjelo vnímání jeho dirigentské osobnosti. Na začátku kariéry si prý před vstupem na pódium říkal: „Musím se chovat jako dirigent.“ Teď už to ovšem mění na: „Musím být svůj.“ A dnes tuto svou změnu paradigmatu předvedl znamenitě; byl svůj (samozřejmě však v souladu se skladatelskými intencemi) ve výběru temp, způsobu tvoření agogiky, při práci s dynamikou… Bylo zřejmé, že všechna tato dirigentská rozhodnutí jsou výsledkem důkladného prožití interpretovaných skladeb; posluchač neměl podezření z kopírování.
Interpretace výběru částí z Griegových suit původně určených jako hudba k Ibsenově hře Peer Gynt zaujala svou ladností (Jitro a Solvejžina píseň) a technickou zdatností orchestru (Tanec Anitry a Ve sluji krále hor). Mohli jsme zde obdivovat práci s rubaty (která skladbu nekouskovala, ale naopak zvyšovala napětí, takže se posluchač těšil na každou novou frázi), jemnost a plynulost propojování jednotlivých hudebních ploch, výbornou znělost pianissim i procítěnost dílčích nástrojových sól (například flétna a hoboj v úvodní části). Velká tempová gradace v poslední z částí poněkud zachvěla i jinak v souhře naprosto přesným orchestrem, ale výsledný efekt bouřlivé smrště za to stál.
Honeck – z hlediska udaných temp – orchestr nešetřil ani v druhé polovině večera při provádění první symfonie Ludwiga van Beethovena. Jistě zdaleka ne s každým orchestrem by si mohl dovolit nasadit takové (snad samotným autorem zamýšlené) tempo, ale s Českou filharmonií mu to prošlo. (Velice působivý byl zvláště tempový zlom na začátku čtvrté věty.) Interpretace nepostrádala v Beethovenovi ještě stále přítomnou klasicistní půvabnost, akcent byl kladen hlavně na zvýraznění náhlých dynamických zvratů, předznamenávajících zuřivou rozervanost Beethovenových pozdějších děl.
Beethovenovi však předcházel ještě jeden z tzv. vídeňských klasiků, i když tentokrát v poněkud temnějších hávu. Klavírní koncert č. 20 d moll Wolfganga Amadea Mozarta patří bezpochyby k jeho nejhranějším a nejdramatičtějším, přesto v něm dnešní sólista, Rudolf Buchbinder, spolu s orchestrem pod vedením Manfreda Honecka objevili až neuvěřitelnou lehkost, která velice příznačně korespondovala se stylovým zakotvením skladby. Bylo velice sympatické, že se toto uchopení nedalo strhnout tak častým a oblíbeným pojetím interpretace téměř až v romantickém duchu (k čemuž vybízí jak temnost první věty, tak líbeznost druhé) a raději šlo cestou mozartovské odlehčenosti s vypíchnutím určitých závažnějších míst.
Lehkosti pak přispívala hlavně stylová, „perličková“ technika Rudolfa Buchbindera, který je oním šťastným jedincem, u něhož se pokročilý věk na hráčské zručnosti zatím nepodepisuje a rychlé pasáže stále disponují dynamicky i délkově vyrovnanými tóny. Navíc i on byl dnes (stejně jako Honeck) svůj, což se projevilo v některých sympatických detailech jeho pojetí, jako například v působivém hýbání s tempy v kadenci první věty, což bylo jasně výrazem nejvyššího prožitku, nebo v přímo úžasné hře s jemnými odstíny dynamiky v nekolikerém opakování úvodního tématu druhé věty. Místy netradiční použití pedálu působilo taktéž osvěžujícím dojmem.
Česká filharmonie připravila další z krásných večerů, které nám zpestřují tento poněkud netradiční advent. Doufejme tedy v další příležitosti k obklopování se hudbou, protože jak říká Manfred Honeck: „Hudba má léčivou moc a pomáhá nám překonat poněkud nezvyklé situace.“
