Balet v choreografii Josepha Maziliera na hudbu Edmé-Marie-Ernesta Deldeveze měl premiéru v roce 1846 v Théâtre de l᾿Académie Royale de Musique v Paříži a titulní pár tančila slavná romantická primabalerína Carlotta Crisi a Lucien Petipa. Od té doby procházel značnými choreografickými a hudebními úpravami. Mezi nejznámější z nich patří závěrečné Grand pas na hudbu přisuzovanou Ludwigu Minkusovi, které k původnímu dílu přidal Marius Petipa. Právě toto finální Grand pas se v současnosti objevuje na světových jevištích mnohem častěji než celovečerní dějový balet. V Čechách nebyla nikdy celovečerní verze uvedena a do milánského Teatro alla Scala se vrátila letos poprvé od roku 1852.
Děj přibližně dvouhodinového baletu vychází z antického archetypu znovunalezeného dítěte zasazeného do období napoleonského Španělska. První jednání se odehrává v Údolí býků blízko Zaragozy, kde sídlí cikánská tlupa. Přichází generál d᾿Hervilly v doprovodu své ženy a syna Luciena, aby dohlédl na vztyčení pomníku svému bratrovi, zavražděnému společně se svou ženou a dcerou. Doprovází ho guvernér provincie Don Lopez de Mendoza, který svou sestru Donnu Serafinu přislíbil za manželku Lucienovi. Na slavnosti u příležitosti odhalení pomníku zaujme cikánka Paquita svým tancem Luciena, a ten se do ní zamiluje. Ona mu chce ukázat svůj medailon, ve kterém věří, že je zobrazen ten, kdo jí zachrání život. Vůdce tlupy Iñigo jí však medailon ukradne, aby nedošlo k odhalení jejího původu. Lucien vyznává Paquitě lásku, ale ona ji odmítá, protože je chudá. Don Lopez de Mendoza, ve skrytu duše nenávidící Francouze, zosnuje společně s Iñigem plán na vraždu Luciena. Jménem Paquity mu Iñigo posílá květinu a zve jej na návštěvu k sobě domů.
Ve druhém obraze se ocitáme uvnitř cikánského příbytku, kde Paquita potají zaslechne plán vraždy. Lucien má být uspán nápojem a poté zapíchnut skupinou vrahů. Ona ale nic netušícímu Lucienovi během jeho návštěvy plán prozradí a vymění nápoje. Místo Luciena usíná Iñigo a Paquita s Lucienem unikají před hrdlořezy krbem.
Druhý akt se odehrává na plese v rezidenci francouzského generála d᾿Hervilly. Přichází Paquita s Lucienem a vysvětluje generálovi, jak Lucienovi zachránila život. Don Lopez de Mendoza je zatčen. Paquita si všimne vystaveného portrétu a zjišťuje, že je na něm zobrazen stejný muž jako v jejím medailonu. K překvapení všech se jedná o jejího otce, tedy generálova bratra. Vyvraždění své rodiny dokázala uniknout a cikánská tlupa se jí ujala. Společenské postavení jí tedy už nebrání ve sňatku s Lucienem.
Pierre Lacotte ve své verzi, poprvé uvedené roku 2001 v pařížské Opéra Garnier, vychází ze studia dobových pramenů a výpovědí svých pedagožek Ljubov Jegorové a Carlotty Zambelli, představitelek hlavní role Paquity na přelomu 19. a 20. století. Jeho choreografie je založená na virtuózním allegru obohaceném o úpravy nutné pro naši dobu, především díky značnému pokroku v technice na špičkách. Nejedná se tedy o historickou rekonstrukci. Známé pas de trois z prvního jednání postavil pro dvě tanečnice a tanečníka (v originále pro tři tanečnice), pas de manteaux tančí muži (v originále ženy en travesti), v Gran pas převzal choreografii nastudovanou Olegem Vinogradovem pro baletní soubor Kirovova divadla. Zvláštní péči pak věnoval pantomimě, živé a srozumitelné i pro neznalé publikum.
Soubor milánského baletu zatančil toto velmi náročné dílo s obdivuhodnou precizností, živostí, v dokonalé souhře a bez obvyklého klapotu špiček až osmnácti tanečnic, který jsem neslyšela ani ze čtvrté řady v přízemí. Obrovskou scénu pokrývaly tradiční malované kulisy doplněné schody, můstkem nebo náznakem stanu a pouze nejnutnější rekvizity pro vyprávění příběhu. Ke cti technickému personálu patří její bleskové a bezhlučné proměny. Vkusně barevné a bohatě vypravené kostýmy dokreslovaly charaktery i národnosti jednotlivých postav, stejně jako jejich společenské postavení. Na své si přišli v závěru i milovníci klasických baletních tutu.
Představitelka hlavní role Paquity, étoile Nicoletta Manni, dokázala s jistotou a šarmem zatančit nejen klasické, ale i charakterní variace. Její allegro i veškeré rotace působily neskutečně lehce. Po velmi obtížném lyrickém svatebním duetu v dějové části představení s jistotou zatočila v závěrečném Grand pas dokonale třicet dva fouetté ve variaci dvou jednoduchých piruet a jedné dvojité. Představila se také jako šikovná herečka. Její pantomima byla přirozeně srozumitelná, a navíc velmi vtipná. Nicola del Freo v roli zamilovaného mladíka Luciena d᾿Hervilly zvládl taktéž bravurně technickou stránku své role, stejně jako Claudio Coviello v roli zákeřného Iñiga, který měl samozřejmě větší prostor pro zviditelnění svých hereckých dovedností. Již zmiňované pas de trois s přehledem zatančili první sólistky Alice Mariani, Virna Toppi a sólista Mattia Semperboni. Dětskou mazurku, vyplňující pauzu mezi dějovou částí představení a Grand pas, zatančili žáci a žačky Scuola di Ballo dell᾿Accademia Teatro alla Scala. Deset párů dětí předvedlo obdivuhodnou souhru, prostorové cítění, dokonalou technickou připravenost a sklidilo ihned po vystoupení obrovský potlesk.
Nevšední zážitek z celého představení podpořil i výkon orchestru pod taktovkou Paula Connellyho. Navzdory mému nadšení nebylo milánské publikum tak vřelé, jak jsem zvyklá z Prahy. Po variacích a duetech sólistů tleskalo často především své baletní étoile. Na konci představení jsem ale měla obavy, že se více jak jedné opony nedočkám, k čemuž naštěstí nedošlo. Jistou zdrženlivost publika mohla způsobit neznalost baletního titulu nebo jen odlišné kulturní zvyklosti. Otázkou samozřejmě také zůstává jeho premiérové složení.
Inscenování celovečerní verze Paquity „ve velkém stylu“ vyžaduje dokonalou technickou připravenost všech členů baletního souboru i žáků baletní školy, prostorové i finanční zázemí. Porozumění ději baletu bylo sice v prvním obraze trochu složitější, postupně se ale jeho podstata vyjasňovala a mohla jsem si plně vychutnat všechny dramatické situace. Závěrečné Grand pas bylo už jen třešničkou na dortu. Pokud světové baletní soubory disponují adekvátními prostředky, nevidím důvod se tomuto titulu vyhýbat. Mezi Labutími jezery a Louskáčky se na repertoáru jistě místo najde.
Paquita
Hudba: Edmé-Marie-Ernest Deldevez, Ludwig Minkus, revize a kompletace David Coleman
Choreografie: Pierre Lacotte podle Mariuse Petipy a Josepha Maziliera
Nastudování: Jean-Guillaume Bart, Gil Isoart
Scéna a kostýmy: Luisa Spinatelli
Světla: Andrea Giretti
Premiéra: 11. června 2025 Teatro alla Scala, Miláno, Itálie
