Oslavy Nového roku v podání Filharmonie Brno si nenechalo ujít úctyhodné množství příznivců symfonické hudby. K přeplněnému hledišti Janáčkova divadla, v němž se volná sedadla dala pohodlně spočítat na prstech rukou, nejprve promluvila současná ředitelka filharmonie Marie Kučerová. Krátkou bilanci uplynulých let, připomenutí letošních oslav 150 let založení Besedního domu a nadcházejících koncertních turné filharmonie po Velké Británii a Spojených státech doplnila novoročním přáním a také informacemi k programu koncertu.
Úvodní skladbou večera bylo Italské capriccio op. 45 Petra Iljiče Čajkovského. Třívětá kompozice inspirovaná různými výjevy je pro běžného posluchače efektní, dostatečně nosná a s trochou hudebního a kulturně-historického povědomí jsou jednotlivé italské prvky dobře identifikovatelné. Čajkovského hudba bohužel v očích skutečných i rádoby odborníků tu a tam bývá zpochybňována z pohledu umělecké kvality či estetické hodnoty. Časté zmiňování Slavnostní předehry 1812 coby příkladu hudebního kýče nebo ještě častější (zne)užívání Čajkovského baletních děl pro doprovod méně kvalitních (vánočních a pohádkových) filmů bohužel přispívá tomuto trendu. Nejednou se pak jeho hudba ocitne neprávem na misce vah proti současníkům, případně následující generaci (zejména) ruských autorů. Porovnávat Čajkovského s některými, byť progresivnějšími krajany se ale může zdát stejně pošetilé, jako srovnávat řekněme Chopina s Lisztem. Jde o jiné kompoziční myšlení, inspirační prostředí a vůbec osobitý přístup každého autora. Nelze bez nutné reflexe a podmínečnosti určit, kdo to dělá lépe. Ale zpět ke koncertu. Pro filharmonii bylo capriccio dobře voleným i odehraným vstupem, který, hlavně v závěru, navnadil přítomné na další číslo, kterým byla symfonická báseň Bedřicha Smetany Richard III. (op. 11).
Smetanovo dílo je v porovnání s úvodním capricciem výraznější, hloubavější a zajisté i programovější, zejména tedy v autorově „vidění“ Shakespearova námětu. Ono zmíněné navnadění tedy mohlo pro mnohé znamenat zajímavé koncepční odvrácení od bujarých italských tarantell. Pro jiné však subtilnost zvuku a volná forma symfonické básně mohla působit jako příslovečné spadnutí řetězu. Ne snad, že by kompozice neměla čím oslovit, jen se zkrátka jednalo o zcela odlišný charakter hudby. Výkon filharmonie pod taktovkou Roberta Kružíka ani zde nepozbyl na kvalitě. I s obtížnými pianissimovými pasážemi žesťových nástrojů si hráči poradili dobře.
První polovina večera byla zakončena Varšavským koncertem (pro klavír a orchestr) anglického skladatele Richarda Addinsella. Stejně jako většina jeho děl sloužila i tato skladba jako hudební doprovod filmu (Dangerous Moonlight, 1941), byť netradičně svébytný. Svoji pozdější oblibu si jako autonomní koncertní skladba jistě vysloužila zajímavým kompozičním pojetím, integrováním různých hudebních vlivů, od majestátního pozdního romantismu až po náznaky jazzových harmonií a gershwinovských faktur. Leckterému znalci filmové hudby by dozajista připomněly typický styl raného symfonismu v hollywoodské produkci 30. a 40. let.
Atraktivitu koncertu bezesporu posiluje také technicky sice poměrně náročný, ovšem efektní a dobře vystavěný part sólového klavíru. Toho se na novoročním koncertě ujal talentovaný zástupce mladé generace sólistů Matouš Zukal. Svoji hráčskou bravuru a štědrou dávku hudební citu předvedl také v přídavku, pro nějž vybral programně laděný Ohňostroj (Feux d’artifice) z druhého alba Debussyho Preludií. Četné běhy, glissanda, překládané oktávové figury v zahuštěných akordech a další hudební „špeky“ byly pro tuto exhibici (v dobrém slova smyslu) jako stvořené. Tušený dlouhotrvající potlesk patřil jak sólistovi, tak i orchestru, který byl klavíru v Addinsellově kompozici spolehlivou oporou i rovnocenným partnerem.
Druhou polovinu koncertu odstartoval Rumunský koncert (Concert Românesc) Györgye Ligetiho, nejmladšího z uvedených skladatelů. Ve čtyřech větách kompozice dokázal atraktivní formou skloubit pestrou instrumentaci, různorodé techniky hry s místy až virtuózními sólovými vstupy (především prvních houslí a dechových nástrojů) a výrazné prvky maďarského folkloru. Ten měl v Ligetiho tvorbě nezastupitelné místo a otevřeně tak
navazoval na tradici skladatelů – etnomuzikologů, jako byli Zoltán Kodály a Béla Bartók. Rumunský koncert je v obsazení nástrojů poměrně tradiční, až nezvykle vzhledem k době vzniku. Zajímavá jsou na druhou stranu častá dělení a preparace v rámci sekcí. Zpestřením (i vizuálním) byly response sólových horen, z nichž jeden hráč seděl „na svém místě“ a druhý hrál z boční lóže.
Provedení Ligetiho díla sklidilo do této chvíle nejbouřlivější ovace. Hráči i dirigent skutečně odvedli skvělou práci. Svoje zde rozhodně udělala i samotná folklorní melodika a pro nás netypická harmonie. Ačkoli náš domácí folklor (hlavně moravský) má s východními a jihovýchodními sousedy leccos společného, přeci jen je v maďarské lidové hudbě cosi exotického, lákavě neznámého. Je škoda, že Ligeti v obecném povědomí vystupuje více jako zástupce avantgardní hudby. U skladatelů, jejichž dílo se vyznačuje různými (často protichůdnými) tvůrčími obdobími a vlivy, je to ale bohužel běžné.
Závěr novoročního koncertu se nesl v rytmu tradičního španělského tance bolera, jehož prvky stylizoval do stejnojmenné orchestrální kompozice skladatel Maurice Ravel. Bezmála dvacetiminutové hudební předivo je zvláštním typem hudebních variací se stálým tématem, které přechází mezi různými nástroji a jehož doprovod neustále nabývá na síle. Takovou variaci by tedy bylo možné nazvat dynamickou. Až do poslední minuty skladba navíc setrvává v jedné tónině. Hudební koncepce skutečně spočívá v dynamickém růstu a rozličných barvách orchestru. Ten už představuje úctyhodný aparát, kde nechybí z relativně méně exponovaných nástrojů basklarinet, kontrafagot, celesta, část rodiny saxofonů a v původním zápisu také tzv. milostný hoboj (oboe d’amore). Docela dobře by skladbě slušel dodatek „Průvodce mladého člověka orchestrem, verze 2.0“, resp. „verze 0.0“ vzhledem k tomu, že byla zkomponována o téměř dvacet let dříve než dílo Brittenovo.
Ovace se po skončení skladby oproti Ligetimu ještě znásobily. Provedení bylo špičkové. Škoda jen lehce rozpačitého začátku trombonového sóla. Nejednalo se ale o nic zásadního. Zvláštní pozornost si zaslouží „obsluha“ malého bubínku. Držet pevně rytmus, přizpůsobit dynamiku celku a udržet pozornost od začátku do konce, to si žádá velkou sílu vůle a vnitřní klid.
Energie, která se valila z pódia směrem k posluchačstvu, byla přímo nakažlivá. Řada přítomných si při odchodu z divadla naprosto bez zábran broukala Ravelovo téma, dokonce
se někteří pokoušeli v tempu „vyslovit“ rytmický model, víceméně úspěšně. Takové naladění musí být pro umělce velikou odměnou.
Novoroční koncert Filharmonie Brno 1. ledna 2023, 20:00 Janáčkovo divadlo
Program
Petr Iljič Čajkovskij: Italské capriccio, op. 45
Bedřich Smetana: Richard III., symfonická báseň, op. 11
Richard Addinsell: Varšavský koncert pro klavír a orchestr
György Ligeti: Concert Românesc (Rumunský koncert)
Maurice Ravel: Bolero
Účinkující
Matouš Zukal – klavír
Robert Kružík – dirigent
Filharmonie Brno