Leoš Janáček, heroická postava období postromantismu, současník Pucciniho, Mahlera i Strausse. Kvůli své alergii na excesivně hudebně romantické prvky v hudbě spálil nejednu partituru své hudby, aby nakonec našel vlastní formu hudebního sebevyjádření – a to už mu bylo přes padesát let. V mládí spíše konzervativní, hudbou podobný svým současníkům. Hudebním novátorem se stal hlavně až v pokročilém věku. Jeho modernismus má osobitý charakter, jinou genezi, estetiku, styl a taky jiné kořeny. Janáček, který nikdy neobdivoval velkou gestikulaci romantismu, odmítal podobně jako Erik Satie nadměrné prostředky orchestru, charakteristické například pro kolosální symfonie Gustava Mahlera a Richarda Strausse.
Na druhé straně by se jeho hudba dala charakterizovat jako nejromantičtější ze všech romantiků – vždyť Janáčkova hudba není nic víc než emoce. Každou notou zapsanou ve své partituře chce vyjádřit něco živého, pravdivého, reálného. Ano, je tak jediným skutečným expresionistou v tom nejhlubším smyslu slova. Pravda, skutečnost, každodenní život – to jsou pojmy, které se plně odráží v Janáčkově hudbě. Fascinovaný ruským literárním realizmem, díly především Fjodora Michajloviče Dostojevského, který se nebál společensky tabuizovaných témat, ve svých dílech kladl důraz na objektivní realitu, zpracovával témata každodenního života a zobrazoval skutečnost takovou, jaká doopravdy je. To, co dělal Dostojevskij ve svých románech slovy, dělal Janáček ve své hudbě. Pomocí hudby chtěl zachytit ty nejvyhraněnější emoce, proniknout až do samého nitra člověka, odkrýt jeho nejtajnější tajemství.
Přesně to se děje v jeho poslední opeře Z mrtvého domu. Janáček operu oprošťuje od všeho, co by se mohlo zdát stylizované, uměle vykonstruované a nepřirozené. Chce se radikálně přiblížit realitě. Podobně jako ve svých předešlých „realistických“ operách (Jenůfa, Káťa Kabanová, Věc Makropulos), tak i v případě opery Z mrtvého domu hraje klíčovou roli text. Janáček zpracoval libreto sám podle literární předlohy již zmíněného Dostojevského a jeho románu Zápisky z mrtvého domu. Dostojevskij v něm zachytil vlastní zkušenosti s trestaneckým táborem na Sibiři, kde se ocitl jako politický vězeň s muži odsouzenými za zločiny nejrůznějšího charakteru. Ty pak tvoří dějovou linii celé opery, jakousi mozaiku neuvěřitelných příběhů. Hlavním tématem Janáčkovy opery Z mrtvého domu je tak vězení.
V Pařížské národní opeře se tato inscenace poprvé objevila v roce 1988. Současnou produkci v budově Bastille nastudoval režisér Metropolitní opery v New Yorku Peter McClintock přesně podle koncepce francouzského režiséra Patrice Chéreaua, kterou Chéreau připravil v roce 2007 s Pierrem Boulezem ve Vídni. Chéreauova inscenace tentokrát opětovně ožila na deskách Pařížské opery ve strhujícím hudebním nastudování renomovaného původem helsinského dirigenta Esy-Pekky Salonena.
Jako Luka Kuzmič se předvedl náš dobře ve světě známý tenorista Štefan Margita, který stejnou roli ztvárnil mimo jiné na scénách Wiener Festwochen, Festival d’Aix-en-Provence, v La Scale a v Metropolitní opeře. A i tentokrát odvedl vynikající výkon. Společně s ním vystoupili i další čeští a slovenští pěvci – barytonista Vladimír Chmelo v roli Malého vězně, basista Jiří Sulženko v roli nelidského Placmajora, strhujícím výkonem zaujal i tenorista Ladislav Elgr v postavě Skuratova, velmí dobří byli i basista Ján Galla v roli Čekunova, tenorista Tomáš Krejčík jako Opilý vězeň, barytonista Martin Bárta v partech Kuchaře a Kováře, barytonista Aleš Jenis (Vězeň hrající role Dona Juana a Brahmína) a tenorista Marian Pavlovič (Kedril). Alexandra Petroviče Gorjačinkova ztvárnil legendární jamajský basbarytonista Williard White, v postavě Aljeji se představil německý tenorista Eric Stoklossa, Čerevina zpíval rovněž německý tenorista Andreas Conrad. Ve třetím dějství pak předvedl fenomenální výkon švédský barytonista Peter Mattei jako Šiškov, suverénně zvládl jak náročnou melodicko-rytmickou výstavbu své pasáže, tak i výslovnost českého jazyka. Obecně si všichni „neslovanští“ pěvci, jako například i britský tenorista Graham Clark (Stařičký vězeň) nebo jediná pěvkyně v této inscenaci, mezzosopranistka Susannah Haberfeld (Poběhlice), dokázali s českým libretem opery hravě poradit.
I v Bastille se Mrtvý dům Patrice Chéreaua hraje na scéně francouzského scénografa, designera a malíře Richarda Peduzziho a v kostýmech známé návrhářky Caroline de Vivaise. Janáčkova opera se v této skvělé produkci a v česko-slovenském obsazení hrdě zařadila mezi mimořádně úspěšné tituly této sezony. Vždyť si vysloužila předlouhý potlesk a nadšené ovace vyprodaného hlediště Opéry Bastille. Bravo, Janáček!
Hodnocení autora glosy: 100%
Leoš Janáček:
De la maison des morts
(Z mrtvého domu)
Dirigent: Esa-Pekka Salonen
Režie: Patrice Chéreau
Režijní nastudování: Peter McClintock
Scéna: Richard Peduzzi
Kostýmy: Caroline de Vivaise
Světelný design: Bertrand Couderc
Sbormistr: José Luis Basso
Orchestre et Choeurs de l’Opéra national de Paris
(koprodukce Staatsoper Unter den Linden Berlin /Wiener Festwochen / Holland Festival Amsterdam / Festival d’Aix-en-Provence / The Metropolitan Opera New York / Teatro alla Scala Milano / Opéra national de Paris)
Premiéra 18. listopadu 2017 Opéra Bastille Paříž
Alexandre Petrovitch Goriantchikov – Willard White
Alieïa – Eric Stoklossa
Filka Morosov – Štefan Margita
Le grand prisonnier – Peter Straka
Le petit prisonnier – Vladimír Chmelo
Le commandant – Jiří Sulženko
Le vieux prisonnier – Graham Clark
Skuratov – Ladislav Elgr
Tchekounov – Ján Galla
Le prisonnier ivre – Tomáš Krejčiřík
Le cuisinier, le forgeron – Martin Bárta
Le pope – Vadim Artamov
Le jeune prisonnier – Olivier Dumait
Une prostituée – Susannah Haberfeld
Le prisonnier jouant Dom Juan et le Brahmane – Aleš Jenis
Kedril – Marian Pavlovič
Chapkin – Peter Hoare
Chiskov – Peter Mattei
Tcherevine – Andreas Conrad
