Městečko Neukirchen beim Heiligen Blut leží nedaleko od Nýrska na druhé straně hranice a jeho přívlastek „u svaté krve“ připomíná, že v jeho poutním kostele je uchovaná soška Panny Marie, z jejíž rozťaté hlavy podle legendy vytékala krev. Wallfahrtsmuseum (Poutní muzeum) má sice malé místnosti, ale poměrně velké točité schodiště, v jehož prvním patře bylo umístěno koncertní křídlo Yamaha, okolní místnosti a vlastní schodiště zaplnili posluchači sedící na židlích a rovněž na polštářcích přímo na jednotlivých schodech. Tím byla vytvořena unikátní komorní atmosféra, takřka rodinná, v níž se hudební vibrace a krása skladeb přenášely přímo, bez odstupu od koncertujícího umělce, posluchači se tak zcela automaticky stali přirozenou součástí hudebního toku.
Vysoká kultivovat projevu Borise Krajného a cit pro hudební linku dal vyniknout odlišnému charakteru skladeb, jež hrál během náročného, dramaturgicky nápaditě vystavěného programu. Do něj zařadil Krajný obtížná díla světové pianistické literatury 19. století – skladby Bedřicha Smetany, Ference Liszta, Johannesa Brahmse a Fryderyka Chopina. Jejich společným jmenovatelem byla preciznost provedení, všechna čísla byla pečlivě vystavěna s plně propracovanou dynamikou, působivě proměnlivými tempy a perfektním důrazem na melodičnost. Výsledkem byla celková neuvěřitelná průzračnost zvuku.
Úvod koncertu patřil Bedřichu Smetanovi a jeho čtyřem polkám – Salónní f moll op. 7 č. 2, Scherzo – Polce z Črt op. 5, Poetické g moll op. 8 č. 2 a a moll op. 12 č. 1 ze Vzpomínky na Čechy ve formě polek. Polky provedl bravurně, s čitelnou melodičností a postižením jejich specifických českých rysů.
Jedním ze Smetanových vzorů byl Ferenz Liszt a Boris Krajný právě Lisztovými díly pokračoval v první polovině koncertu. Jímavá skladba Petrarcův sonet č. 123 inspirovaná jedním ze sonetů renesančního básníka je působivým vyjádřením Petrarcova rozjímání. Krajného interpretace dala plně vyznít Lisztovu kompozičnímu umění, jeho literární předlohu měli navíc posluchači k dispozici, text sonetu (v originále i německém překladu Petera Cornelia) byl přiložen k programu.
Po introvertním Petrarcově sonetu následoval rozmarný valčík č. 1 z Trois Valses oubliées. Liszt nebyl okouzlen jen italským básníkem, ale i italským skladatelem – Giuseppe Verdim. Inspirován jeho Rigolettem napsal svoji náročnou Koncertní parafrázi na Rigoletta, jednu z mnoha svých parafrází na témata z oper různých skladatelů. V této dominují melodické linky slavného kvartetu ze třetího dějství opery. Boris Krajný parafrází uzavřel první polovinu koncertu, svou interpretací vystihl oba skladatele a za strhující provedení díla byl po právu odměněn bouřlivým potleskem.
Druhá polovina koncertu patřila Brahmsovi a Chopinovi. Z Brahmsova díla zvolil Krajný rozverné Capriccio op. 76 č. 2 a snivé Intermezzo op. 17 č. 2, jimž vzdechl kouzelnou lehkost. Chopinovské kontury a jejich specifický charakter vynikly poté v Krajného provedení poetického Chopinova Valčíku e-moll, op. posth. a Etudě As dur op. 25 č. 1. Večer vygradoval Chopinovou Polonézou As dur, v níž virtuóz tempově a dynamikou vyzdvihl její taneční ráz, tím plně vynikla i její specifická poetika a až expresivní momenty. Krajného bravura, s níž obtížný kus hrál, byla mimořádná. Aplaus a volání bravo přineslo své ovoce – dva atraktivní přídavky. Hned první – náročná Smetanova Polka F dur z cyklu České tance vyvolala další bouři nadšení, které si vynutilo ještě jeden přídavek – Chopinovu Etudu ges dur op. 10 č. 5.
Recitál Borise Krajného přinesl nesmírně působivý hudební zážitek vysoké umělecké úrovně. Zasazen do půvabného prostředí muzea měl specifický rozměr intimity, v němž byla hudba doslova na dosah. Že vstupovala přímo do srdcí přítomných, to už bylo výsledkem excelentního pianistického umění charismatického Borise Krajného. Jeho recitál byl koncert s puncem exkluzivity.
