K dvoustému výročí narození Richarda Wagnera pochopitelně prakticky všechna divadla v Německu považovala za svoji svatou povinnost nastudovat nějaké jeho dílo (samozřejmě se tomu věnují i jindy). Ty menší scény většinou sáhnou po díle scénicky méně náročném než třeba Mistři pěvci norimberští. Ideální volbou se tak stává Der fliegende Holländer – tedy Bludný Holanďan. Historické něco více než stodvacetitisícové durynské městečko Sondershausen, ležící blízko jižního podhůří Harzu, má hlubokou hudební tradici. Nad městem se tyčí rozlehlý zámek, vzniklý na místě původního hradu.
Toto sídlo, které přešlo ve čtrnáctém století z rukou původních majitelů do knížecího rodu Schwarzburgů, bylo neustále upravováno a rozšiřováno. Můžeme tak vidět renezanční část i přes barokní stavby, poslední velmi dlouhá čelní fronta byla přestavěna začátkem devatenáctého století v empírovém slohu. Na vévodském zámku, který dominantně ční přímo nad městem, se velmi intenzivně muzicírovalo. Bylo zde zřízeno divadlo a první opera se hrála v roce 1702. V roce 1825 bylo postaveno samostatné dvorní divadlo, které bylo otevřeno Mozartovým Donem Giovannim. V té době se do roku 1830 hrálo neuvěřitelných dvě stě dvacet pět operních představení. Místní orchestr jeden čas řídil dokonce známý houslový virtuóz a skladatel Max Bruch. Mimo něho se zde ale vystřídala řada jiných osobností německého hudebního života. Byli to třeba skladatel Max Reger, Franz Liszt a také v mezinárodním měřítku ne tak zcela známý Carl Schroeder (1848-1935). Tento skladatel, hudebník a dirigent působil také v místní Hofkapelle a později na dirigentských postech třeba v Berlíně. Po něm se také jmenuje zdejší konzervatoř. Uvedené hudební osobnosti se zasadily, aby byla založena v roce 1883 hudební konzervatoř, která funguje dodnes. Navíc byla v nedávné době zřízena Thüringenská zemská konzervatoř, která sídlí v některých kompletně zrenovovaných zámeckých budovách. Z nich je nejpůsobivější tak zvaný Oktagon – osmistěnná stavba na konci zámeckého komplexu. V ní se také nachází krásný barokní hudební sál pro tři sta diváků. Aktivní hudební život pokračoval až do druhé světové války. Bohužel, divadlo těsně po válce vyhořelo a nebylo již obnoveno. Za hudební historii tohoto malého kulturního sídla by se nemuselo stydět nejedno velké město. A tak se nelze divit, že dřívější domácí Hofkapelle – dvorní orchestr, byl jakousi předzvěstí současného symfonického orchestru Loh-orchestr Sondershausen. Ten oficiálně vznikl v roce 2001. Orchestr, který má přes padesát hráčů, také obsluhuje operní soubor sídlící v divadle v nedalekém Nordhausenu. Tento divadelní ansámbl každoročně od roku 2006 na začátku léta provozuje na prostorném zámeckém nádvoří v rámci festivalu Schlossfestspiele Sondershausen operní představení.+++
===Letos to byl právě Bludný Holanďan. Jen namátkou vzpomínám, že jsem asi před dvanácti lety v divadle v Nordhausenu Holanďana již viděl a byl proveden (ostatně jako v německých divadlech vždy) velmi kvalitně. Kulisa zámku se sice hodí lépe třeba k uvedení Figarovy svatby, ale s tím se již musí scénografie popasovat. Divácká tribuna s přibližně sedmi sty místy je umístěna před severním a východním zámeckým křídlem, které tak tvoří zadní prospekt nevelkého jevištního pódia. To je tvarováno svojí dřevěnou podlahou do špice kýlu lodi. Je to sice dobrý nápad, ale jeho realizace nebyla dostatečně šťastně dodělána. Jednoduchá, nepříliš nápaditá scéna (Wolfgang Kurima Rauschnig) je tvořena prostou dřevěnou konstrukcí se schodištěm na malou plošinu ve výši patra. Příjezd Holanďanovy lodi je symbolicky vyjádřen vytažením červených závěsů – symbolických plachet ve třech segmentech dřevěných rámů. Režisérovi Toni Burkhardtovi se ve výkladu představení dařilo evidentně lépe než scénografovi. To se projevilo již při svižné předehře, kdy akčně situoval na scénu celý sbor včetně Senty. To bylo dobře, protože orchestr překrytý černou stanovou plachtou je decentně ukryt za jevištěm a není možné jej – včetně amerického dirigenta černé pleti Michaela Ellise Ingrama – vizuálně sledovat. Slyšet byl i díky celkovému umělému ozvučení dobře. Zaujme mohutná postava kapitána Dalanda, oblečeného do exkluzivního společenského obleku jako nějaký úctyhodný bankéř. Jeho představitel, švýcarský bas Roger Krebs, upoutá krásným znělým basem s jistými výškami. To výkon jeho kormidelníka, ztvárněného lyrickým tenorem Marina Kaluse, již tak dokonalý není. Diváky určitě překvapil příchod Holanďana zpoza červeného závěsu. Nebyla to jako obvykle mytická tmavá postava s černými vlasy a uhrančivým pohledem. Přišel rozložitější statný muž v bílém kostýmu a moučně natělkovanou tváří a světlými vlasy. Na tříčtvrtečním kabátci barokního střihu byly našity zajímavé ornamenty z mořských mušlí. Jeho výrazné odlišení od oblečení souboru (výborné kostýmy Sonji Hesse), koncipovaného do současnosti, bylo velmi dobrým nápadem. Již první Holanďanovo zazpívané Die Frist isst um… je signálem, jaký jeho pěvec bude. Jeho představitel Kai Günther nezklamal. Celá vstupní árie byla zazpívána brilantně. Nosný hlas, pevné výšky, vzorný deklamační styl a lehkost zpěvu bez sebemenší známky přepínání, byly jen potvrzením kvality výkonu tohoto německého umělce. 
V prvním dějství zaujal pohybově a herecky velmi aktivně postavený sbor námořníků. Oproti běžné zvyklosti hrát Bludného Holanďana bez přestávky se tentokrát mohli po prvním obraze diváci na zámeckém nádvoří občerstvit třeba šampaňským nebo proslavenými bílými klobáskami, Thüringer Bratwurst. Po půl hodině se hledištní tribuna zaplňuje a diváci jsou vtaženi do děje druhého obrazu. Zde se schází sbor přadlen pod vedením hospodyně Mary, kterou pěkně zabarveným altem ztvárnila mladá štíhlá Anna Michelsén z Finska. Na zemi v pozadí u stěny je nenápadně položen prázdný rám obrazu, kde by měl být zobrazen portrét Holanďana (proč není, nevíme) a Senta počne zpívat svoji legendární baladu o tajemném námořníkovi čekajícím na spasení milovanou bytostí. Výběr urostlé a hezky vypadající Američanky Kathleen Parker byl naprosto oprávněný. Až na nepatrné maličkosti její pěkný zvučný a v celém rozsahu vyrovnaný soprán zněl krásně i v těch nejvyšších polohách. Prostě Senta, jakou si asi většina z nás představuje. Přichází myslivec Erik – Joshua Farrier, udělaný chlapík, pocházející také ze Spojených států. Je pro tuto hodně náročnou roli disponován pěkně znějícím i dostatečně objemným hlasem, ale v těch nejvyšších exponovaných polohách se určité problémy vyskytly. Je ale pravdou, že je takovým zvláštním způsobem v podstatě šikovně jakoby zatušoval. Příchod Holanďana a závěrečný dvojzpěv s okouzlenou Sentou vyšel oběma protagonistům dokonale. Dostáváme se k závěrečnému obrazu, kde zase hraje významnou roli dobře sezpívaný sbor (Elena Pietrini), rozšířený o členy extra sboru Thüringenských zámeckých slavností. No a to hlavní překvapení přichází nakonec. V závěrečném ansámblu, kdy Senta, podezíraná Holanďanem z nevěrnosti s Erikem, chce mu svoji ,,věrnost až za hrob“ dokázat skokem z můstku otvorem, který je zalepený bezpečnostní páskou. Námořníci jí v tom sice zabrání, Senta však vytrhne Erikovi z rukou loveckou pušku, přiloží si hlaveň pod bradu a stiskne spoušť. Vykoupení prokletého muže je naplněno. Nastává závěrečný vřelý aplaus a diváci se ještě za světla rozcházejí domů. Zde musím zmínit důležitou věc ve prospěch scénického pojetí. Nedělní představení totiž začínalo oproti ostatním již v šest hodin, tedy o dvě hodiny dříve než v ostatních dnech. Nemohlo se tedy využít scénického osvětlení a efektů jako u těch představení, která se hrála z větší části po setmění. Tma je samozřejmě velké plus pro vyznění celkového, hlavně vizuálního dojmu inscenace. Přesto však za vše a zejména pak za hudební stránku, výborný výkon orchestru, sólistů a sboru vřelý dík. +++
===Škoda, že se Wagnerovy opery, zejména v jeho jubilejním roce, více nehrají u nás. Letos to byl pouze Lohengrin v Ostravě a na podzim se chystá Bludný Holanďan v Brně. Čekalo by se to obzvláště v Praze, která by v tom měla právě kvůli wagnerovským tradicím, které zde prostě existují, hrát prim. Není tomu bohužel tak, protože onen prim hrají odborně nekvalifikovaní, jenom z titulu politické příslušnosti obsazovaní, ministři kultury a jejich úředníci, kteří rozložili svými amatérskými zásahy operní život v hlavním městě. Samozřejmě jimi dosazovaní vedoucí činitelé pražských operních domů mají na této devastaci svůj podíl také. Zavedli nás tak hodně daleko od evropských standardů. Dílo slavného skladatele však činnost těchto nýmandů může jejich přístupem sice poškodit, ale naštěstí ne zničit.
Hodnocení autora recenze: 65 %
Thüringer Schlossfestspiele Sondershausen
Richard Wagner:
Der fliegende Holländer
Dirigent: Markus L. Frank
Režie: Toni Burkhardt
Scéna: Wolfgang Rauschning
Kostýmy: Sonja Hesse
Sbormistr: Elena Pierini
Dramaturgie: Juliane Hirschmann
Loh-orchestr Sondershausen
Opernchor des Theater Nordhausen
Extrachor der Thüringer Schlossfestspiele Sondershausen
Premiéra 28. června 2013 Schlosshof Nordhausen
(psáno z reprízy 14. 7. 2013)
Daland – Roger Krebs
Senta – Kathleen Parker
Erik – Joshua Farrier
Mary – Anna Michelsén
Steuermann – Marian Kalus
Holländer – Kai Günther
Foto Tilman Graner a Pavel Horník
