(The Guardian – 21. října 2015 – Unsuk Chin)
Blíží se konec klasické hudby? Média jsou plná pesimistických zpráv. Orchestrům a souborům s dlouholetou tradicí hrozí zánik nebo jsou nuceny ke slučování. Posluchači stárnou, nahrávky se neprodávají, autorská práva ztrácejí význam a nejhorší je, že se ze škol vytrácí hudební výchova. V Německu, v zemi, jež se mi stala domovem, je kultura velkou měrou dotována státem. Dokonce i zde se však mění kulturní politika, a přízeň získávají politici, kteří se zasazují za snížení dotací na kulturu. V myslích lidí se zakořenil předsudek, že klasická hudba je dotovaná komodita a zábava pro zanedbatelnou menšinu. Čas od času se sice hovoří o pozitivním vlivu hudební výchovy na paměť, sebeovládání, zlepšení studijních výsledků a sociální chování, ovšem nehmotné a estetické aspekty hudby se v diskuzích nezmiňují.
Jak v naší pluralistické době přilákat posluchače? Některé návrhy jsou podle mého názoru přínosné, jiné dvojznačné a další spíše škodlivé. Jde jistě o komplexní problematiku, už jsme si ale mnohokrát ověřili, že usilování o nejmenšího společného jmenovatele ve stylu klasiky v popovém hávu nefunguje. Průzkumy trhu navíc považují za užitečné klást otázky, které mají stejný význam jako ptát se malého dítěte, kdo je nejlepší maminka na světě.
Osobně si myslím, že potenciálních posluchačů klasické hudby je mnohem více, než se obecně předpokládá, a že nezáleží na společenském postavení, vzdělání ani vědomostech. Všichni umíme poslouchat, proto jsme všichni potenciálními posluchači. Jsem přesvědčena, že máme evolučně zakódovanou touhu po umělecké komplexnosti a kráse. Tato touha může a bude skomírat, pokud ji nebudeme živit.
Poslech vážné hudby aktivizuje celý mozek a může nás přenést z naší každodenní jednotvárnosti do vyšších sfér. Věřím, že hudba je zdrojem kontemplace, tak potřebné v době přehlcené informacemi a zaměřené na konzum. Jde o lék s hlubokým efektem, přestože tento efekt nelze snadno změřit. Poslech náročnější skladby klasické hudby může být zpočátku namáhavý, ale podobně jako ve sportu, jde o postupně nabývanou zkušenost podobnou zkušenosti běžce, který dosáhne uspokojení z úspěchu, jakmile překoná své základní instinkty. Vím, že podobná vznosná slova nejsou v módě, a možná nejsou ani příliš užitečná. Nepomáhá ani ustavičné bědování nebo hledání obětních beránků. Řešením není ani cynismus. Za těchto okolností je velice osvěžující číst Neskromný návrh, přednášku velkého ruského exilového básníka a nositele Nobelovy ceny Josepha Brodského, kterou v roce 1991 přednesl v Knihovně Kongresu. Fascinuje mě, jakou víru má v běžného posluchače a komunikativní síle komplexního uměleckého díla. Podle Brodského je přístup k umění důležitou součástí občanských práv a poezie by měla být stejně všudypřítomná jako elektrický proud nebo automobily:
„Měla by se prodávat v lékárnách (také proto, že může snížit váš účet za psychiatra)… Zcela jistě nemůže zmírnit chudobu, ale může být účinná proti ignoranci. Je to také jediná pojistka proti vulgaritě lidského srdce. Měla by být proto v této zemi dostupná každému a za nízkou cenu… V kulturní oblasti to neplatí tak, že poptávka vytváří nabídku, je to právě naopak… Možná ne najednou, ale postupně, v průběhu desetiletí se knihy budou prodávat. A když se nebudou prodávat, tak je nechme ležet, aby se pokryly prachem, hnily a rozkládaly se. Vždycky bude nějaké dítě, které knihu vyloví z hromady odpadků.“
Poslední věta mi připomněla mé dětství v Jižní Koreji v šedesátých letech. Období po desetiletích okupace a po ničivé Korejské válce. Život určovala chudoba a represivní struktury. Já jsem měla štěstí. Díky řadě náhod jsem získala přístup ke klasické hudbě, navzdory tomu, že koncerty se pořádaly jen ojediněle, vstupenky byly drahé a hudební výchova byla vzácná. Poslouchat nahrávky nebo číst notový záznam, což bylo ještě vzácnější, ve mně vyvolávalo pocit, jako bych se dotýkala něčeho posvátného. Hrdiny mého mládí – vedle britských popových skupin – byli Bach, Chopin, Čajkovskij a Stravinskij. Nikdy mě nenapadlo, že mrhám čas s „mrtvými muži bílé pleti“. Jako mladá studentka jsem objevila současnou hudbu Ligetiho a Xenakise. Jejich hudba, kterou jsem v Koreji nikdy neslyšela, mě fascinovala a povznášela. Byl můj obdiv k avantgardě snobstvím? Zcela jistě ne. V mé situaci by bylo snobství spíše něco bezduchého.
Nechtěla bych samozřejmě srovnávat nesrovnatelné. Tehdejší problémy byly naprosto odlišné od problémů dnešních bohatých informačních společností. Je tu však něco univerzálního, co přetrvává: přirozený, pevně zakořeněný sklon dětí ke komplexní vážné hudbě. Možná ještě nedokáží plně porozumět jejímu intelektuálnímu rozměru, ale o to silnější je emotivní účinek. A to je rozhodující: k tomu, aby měl člověk rád klasickou hudbu, nepotřebuje doktorát ani zvláštní schopnosti. Ovšem vrozená zvědavost a chápání se mohou vytratit. Je známo, že se takto u vytrácí estetický vkus, který děti mají do svých devíti let. Z toho důvodu musí být hudba více přítomná ve školách. V neposlední řadě proto, že: „Hudební a výtvarná výchova připravují dospívající dítě na vědeckou nebo technickou kariéru stejně dobře, ne-li lépe, jako výuka vědeckých disciplín, techniky, inženýrství a matematiky.“ (Thomas Südhof, nositel Nobelovy ceny za lékařství z roku 2013).
Nezáleží na tom, jestli se dospělí o klasickou hudbu zajímají jen okrajově. Měli by dát dětem aspoň možnost, aby si vytvořily vlastní vkus a získaly vědomosti.
***
Unsuk Chin (1961) je jihokorejskou skladatelkou klasické hudby, žijící v Berlíně. Je uměleckou ředitelkou londýnské koncertní řady současné hudby Philharmonia’s Music of Today.
Překlad Ondřej Lábr
Foto archiv
