Veřejné první provedení Haydnova Stvoření proběhlo 19. března 1799 ve vídeňském Burgtheatru a stalo se hudební událostí roku. Pak se rychle šířilo do Evropy. České země šly příkladem. Kníže Josef František Maxmilián Lobkovic, vévoda roudnický, zorganizoval provedení Haydnova oratoria na zámku Jezeří (Eisenberg) u Litvínova, které dirigoval v létě 1799 Antonio Cartellieri. Stvoření zaznělo počátkem roku 1800 rovněž v Brně (přesné datum neznáme) a 23. dubna 1800 v Praze s mozartovskou sopranistkou Josefínou Duškovou v roli archanděla Gabriela. Dramatická byla premiéra v Paříži 24. prosince 1800, kdy Napoleon Bonaparte, první konzul Republiky francouzské a údajně Haydnův obdivovatel, unikl cestou na koncert jen o vlásek bombovému atentátu. Za historický paradox můžeme považovat fakt, že o devět let později, 31. května 1809, umírá Joseph Haydn ve své milované Vídni v zoufalství, neboť město po vítězství u Wagramu obsadila vítězná napoleonská vojska.
Haydnovo Stvoření navazuje na tradici anglických oratorií Georga Friedricha Händela. Charakteristickým rysem je, obdobně jako u Händela, i jistá míra hudební popisnosti. Už úvodní předehra výmluvně znázorňuje představu chaosu vesmíru, kde nahodile létají všechny ty neukázněné hvězdičky, komety a planety bez řádu a logiky… Překvapivé disonance a dynamické kontrasty v orchestru vycházely velmi dobře. Úvod byl ještě o něco chaotičtější, než být měl, díky cembalistovi, který párkrát spustil o koma dřív než okolní orchestr. Pak už ale vše běželo jako na drátkách. K dalším místům, na něž vždy čekám, patří ono pověstné božské „Budiž světlo!“, kdy se vše naráz rozzáří v nádherném durovém souzvuku orchestru a sboru. Neméně sugestivní je číslo 13 „Tak v plném jasu na obloze slunce vychází“; jež se vynořuje z absolutního pianissima a pomalu roste až do plného pléna. Když Bůh stvořil zemi, nebe, vodstvo a přírodu, hodlal Zemi zabydlit „všelikou havětí a živočichy různými“. V čísle 16 se to tedy hemží graciézně cvrlikajícími ptáčky ve dřevech. V čísle 17 je obzvláštní Haydnova pozornost věnována velrybám, jimž Bůh nařizuje: „Ploďtež se a množte a naplňte vody mořské!“ Zde je docíleno zvláštní měkké orchestrální barvy využitím spodních smyčců. Stvořiteli se vše daří, takže na závěr, jako zlatý hřeb, vytvoří muže a ženu, Adama a Evu. Druhý díl oratoria vrcholí velkolepým chvalozpěvem (č. 29). Také ve třetím dílu všichni neustále chválí a velebí Boha, svého tvůrce, jenž hodlá vše nadále řídit. A nejen to, také Eva musí bezvýhradně poslouchat Adama: „Jeho vůle je zákonem, tak ustanovil Pán.“ Třetí díl se této tématice věnuje často, jako by nadřazení muže ženě bylo odrazem komplexů Haydnova nevydařeného manželství. Celý děj komentují tři archandělé: Gabriel, Uriel a Rafael (soprán, tenor a bas). Ve třetím díle se role Gabriela a Rafaela mění v postavy Evy a Adama. Uriel zůstává, aby milencům sdělil: „Vy šťastni budete, pamatujte však: nechtějte vědět více, než je vám dáno znát.“ Nakonec jsou všichni ve své naivní nevědomosti šťastni, chválí Pána a pějí Hospodinu chválu. Svět je v ideálu, v rovnováze, žádné války, epidemie, drogy, daně, zkrátka ráj, pohoda.
Tři sólisté večera byli vskutku vynikající. Intonační jistota byla u všech samozřejmostí. Suverénním, oduševnělým projevem a naprosto bezvadnou němčinou oslnil tenorista Petr Nekoranec v roli archanděla Uriela. Jeho projev zahrnoval i niterné komornější polohy, což bylo velmi sympatické v úsecích, které to svou subtilností vyžadovaly. Nemocnou sopranistku Ladu Bočkovou výborně zastoupila sopranistka Jana Sibera. V roli archanděla Gabriela / Evy uchvátila především skvělou mozartovskou interpretační technikou. Její třpytivý hlas v ansámblových tercetech spolehlivě plnil vedoucí funkci všude tam, kde bylo potřeba, zvláště v technicky vypjatých tercetech. Part archanděla Rafaela / Adama spolehlivě interpretoval nestárnoucí basista Peter Mikuláš, jehož pěvecký výkon měl stále stoupající tendenci. Ve volbě protagonistů večera měla Filharmonie Brno tentokrát nadmíru šťastnou ruku.
Početně redukovaný orchestr (smyčce hrály v obsazení 8, 8, 6, 4, 3) velmi citlivě reagoval na inspirativní gesta dirigenta Petra Altrichtera, který okamžitě korigoval jakoukoli zvukovou anomálii. Besední dům však neodpouští: když nějaký jedinec přetáhne notu jen o setinku vteřiny déle než ostatní, je to slyšet, a během čtvrtečního koncertu se to párkrát stalo. Musím pochválit dřevěné dechové nástroje, zejména první klarinet Lukáše Daňhela, první fagot Dušana Drápely a první flétnu Martiny Venc Matušínské, které se zaskvěly v sólech i ve společných ansámblech. Pěkně zněly také hoboje, exponované lesní rohy (s jediným zaváháním) a velmi decentní trubky. V recitativech se skvěle uplatnilo violoncello Lukáše Poláka ve spolupráci s cembalistou Filipem Hrubým, jemuž jsem nakonec úvodní nesouhru odpustil.
Plné absolutorium si zaslouží Český filharmonický sbor Brno, připravený sbormistrem Petrem Fialou. Stvoření tentokrát zpíval v šedesáti lidech, jejichž výkon byl plastický a ve vrcholech se plně prosazoval, snad kromě utlumené první řady ženských hlasů, která zpívala zadní řadě hudebníků přímo do zad. Sbor se blýskl zejména v propracovaných fugatech.
Dirigent Petr Altrichter volil svižná tempa a Haydnovo oratorium interpretoval v pečlivě vystavěných velkých celcích, navazujících na sebe takřka bez oddechu jako celistvý hudební monolit. Na interpretaci Haydna má zkušený dirigent léty vyhraněný názor, který přesvědčivě přetlumočil bez jakýchkoliv pochybností. Jeho Stvoření bylo barvité, hýřilo kontrasty i změnami nálad. Posluchač tak stále nacházel v hudbě nové a nové podněty.
Vydařený „večer čtyř Petrů“ (Nekorance, Mikuláše, Fialy a Altrichtera) lehce kalila skutečnost, že Besední dům byl kapacitně naprosto přetížen. Prodloužené, přesto přeplněné pódium si vyžádalo sražení řad sedadel, takže posluchači se tísnili na nepohodlných historických židlích bez možnosti jakékoliv změny polohy. Prostor omezovaly i přístavky dalších sedadel po stranách sálu. Každý, se kterým jsem o přestávce mluvil, si po pětasedmdesáti minutách sezení stěžoval na bolest páteře, eventuelně rovnou pozadí. Plastové sedačky v trolejbusu MHD mi na zpáteční cestě domů připadaly jako lázeňská relaxační křesla. Rozhodně nechci, aby závěr vyzněl negativně, protože provedení Haydnova Stvoření bylo oslnivé a reprezentativní. Tento program však měl jednoznačně zaznít ve větší prostoře Janáčkova divadla, nikoli v Besedním domě!
Haydnovo Stvoření, 5. abonentní koncert cyklu Filharmonie doma
Brno, Besední dům 13. a 14. 3. 2025 (recenzován je koncert 13. 3.)
Joseph Haydn: Die Schöpfung (Stvoření), oratorium pro sólisty, sbor a orchestr Hob. XXI:2
Jana Sibera – soprán
Petr Nekoranec – tenor
Peter Mikuláš – bas
Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala
Filharmonie Brno
dirigent Petr Altrichter
