Večer zahájila sborová scéna ze současné neoklasické inscenace DJKT Manon choreografa F. Veverky, po ní následovala slavná taneční čísla z proslulých baletů P. I. Čajkovského, C. Pugniho či A. Ch. Adama, proložená moderními choreografiemi, které ukázaly i podoby současného výrazového tance. A tak byl večer i večerem choreografických kontrastů. Technicky mimořádné taneční výkony byly samozřejmostí, ať se jednalo o jakýkoliv typ výstupu. Tančilo se na nahrávky na zcela prázdné scéně přirozeně nasvícené měkkým příjemným světlem.
Pro publikum byla nesmírně atraktivní klasická baletní čísla. Ryzí klasiku ve vybroušeném podání přinesli skvělí tanečníci Erina Akatsuka a Yuki Kaminaka ze Slovenského národního divadla, když brilantně, s ladností, lehkostí, graciézností a obdivuhodnou technikou provedli ve zdařilé choreografii dle L. Ivanova pas de deux z Čajkovského Louskáčka. Pas de deux stálo na klasických prvcích, ale propojeny byly zcela originálně v působivý, zřídka vídaný celek. A podobných mimořádných zážitků přinesl večer celou řadu. Ve známé Petipově choreografii tančili Natalya Kusch a Maxim Chashchegorov pas de deux z II. jednání Čajkovského Spící krasavice a publikum mohlo obdivovat jejich precizní techniku. Oba si pak získali publikum ještě jednou při provedení duetu z Korzára A. Ch. Adama opět v Petipově choreografii. Éterickou krásu pak vnesla na jeviště Maria Eichwald jako Giselle v pas de deux s vynikajícím Young Gyu Choiem z II.jednání tohoto Adamova baletu. Krásu pohybu a klasického tance podtrhly rovněž výpravné kostýmy, které plně odpovídaly charakteru vystoupení a umocnily jeho vysokou estetickou hodnotu.
Diváci nadšeně vítali domácí sólisty. Ve výborné formě se představila nová posila plzeňského baletu Justin Rimke hned v první polovině večera ve variaci Phoeba z Pugniho Esmeraldy (chor. J. Perrot). A zahájení druhé poloviny pak patřilo Korzárovi R. Driga v podání plzeňského baletu – pas de trois v Petipově choreografii obdivuhodně tančila půvabná Mami Hagihara, Karel Audy a právě Justin Rimke. Precizní piruety Mami Hagihary a skoky obou tanečníků oceňovalo publikum během výstupu srdečným potleskem. S nadšeným přijetím se setkali rovněž Jarmila Hruškociová a držitel Thálie Richard Ševčík, kteří duetem Frýgie a Spartaka připomněli úspěšnou plzeňskou inscenaci tohoto Chačaturjanova baletu v choreografii J. Pokorného.
Někdejší členové plzeňského souboru se představili v zajímavých současných choreografiích. Nela Mrázová a Milan Maláč, dnes sólisté německého souboru Ballett Chemnitz, v pojetí Sabriny Sadowské působivě ztvárnili příběh zachycený v Schubertově opusu Smrt a dívka. Výrazový tanec zvolil Mário Radačovský pro zachycení motivů roku 1968 ve svém Adagiettu na hudbu G. Mahlera a v něm se publikum znovu setkalo s někdejšími sólisty plzeňského baletu, dnes členy brněnského divadla, výbornou Ivonou Jeličovou a Petrem Hosem.
Tanečníci Radka Příhodová a Adam Zvonař jsou plzeňskému publiku známi díky svému hostování v inscenaci Labutího jezera (za roli Prince Siegfrieda byl A. Zvonař nominován na Cenu Thálie). Na baletním večeru však tito současní sólisté pražského Národního divadla netančili klasiku, představili se rovněž ve dvou současných inspirativních choreografiích. Ve From the Diary s hudbou A. Glazunova Ivana Lišky a v choreografii Zuzany Šimákové s hudbou H. Zimmera I´m Waiting. Zcela specifický výrazový tanec pak přinesla dvě originální vystoupení. Výstup Křehký vrh o bratrském vztahu v choreografii DekkaDancers se sólistou pražského Národního divadla Ondřejem Vinklátem a Jakubem Raškou. A expresivní výstup Strange Fruit na hudbu V. Sigurdssona oceňovaného mladého tanečníka Filipa Martinského, ještě studenta Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, který reprezentoval nastupující taneční generaci. Pražský komorní balet působivým tanečním ztvárněním 4. věty Smetanova kvartetu Z mého života (chor. Pavel Šmok) večer završil.
Projekt Balet tančí republice byl počinem mimořádným a inspirativním v mnoha směrech. Do Plzně přivedl tanečníky světové úrovně, zprostředkoval různé choreografické přístupy. Umožnil srovnání. A ve velké míře přinesl publiku, které zaplnilo Velké divadlo do posledního místečka, výstupy ze známých a oblíbených velkých klasických baletů v klasickém provedení a v atraktivních výpravných kostýmech. Současnost mnoho takových příležitostí bohužel neskýtá. Jen v Plzni samotné byla posledním typicky klasickým výpravným baletem Glazunovova Raymonda (chor. J. Pankova) v listopadu 2011. Popelku z r. 2013 (chor. J. Pokorný) už charakterizovala moderní scéna, choreografie čerpající z výrazového tance a u tanečníků důraz na herectví. Čajkovského Labutí jezero J. Horáka z listopadu 2016 sice originální choreografii respektovalo, ale inscenace jako taková vsadila na strohost moderních prvků ve scénografii i v kostýmování. A tak osvěžením a pohlazením na duši byly v pátek večer nejen precizní taneční výkony všech vystupujících, ale celková elegance a krása typických klasických výstupů. A ještě jednu věc tento večer potvrdil – baletní gala láká publikum. A rozhodně by si zasloužilo brzy zopakovat.
