Představení Tušení stínu vzniklo na základě autorské iniciativy výtvarníka, hudebníka, tvůrce digital artu Marka Havlíčka, který na sebe nechal působit stejnojmennou kontroverzní knihu Ludvíka Součka, jemuž se přezdívá český Däniken.
Autorský koncept Marka Havlíčka dramaturgicky nezpracovává obsah jako takový, ale více se zaměřuje na abstraktní rovinu Součkovy knihy. Atmosférickou esenci tajemných záhad a nepoznaných faktů přetavuje do vizuálního hlediska této performance skrze hrubou vektorovou zvukomalbu. Proces vznikajícího vztahu designovaného zvuku a osciloskopické vektorové grafiky (grafické zobrazení snímaného elektronického procesu) lze z vnějšího pohledu vnímat prostřednictvím zvukové videoprojekce v reálném čase, nicméně předpokládá to znalost alespoň základních informací o kontextu této digitální tvorby.
Pro další spolupráci s jinými obory scénického umění se v tomto projektu tento „pokojový videomapping“ stává základem, respektive výchozím bodem tvůrčí inspirace dalších uměleckých kolegů. Meditativně působící audiovizuální produkce pak získává díky jejich tvůrčí reakci další zásadní performativní proporce.
Iluzivní scénická provokace proti všemu v lightdesignu Petra Krušelnického je skoro tendenční, kontrastní exprese. Emocionální fyzičnost tance Lenky Bartůňkové a Petry Pellarové pro změnu odkrývá, jak nestabilní je propojení s realitou všedního dne. Zabloudit se dá i v prázdném prostoru, protože jeho prázdnota je spíš jen zdánlivá.
Jemný techno base v elektronickém minimalu hudby Ignacia Falcona přináší do performance plynulost a senzitivitu lineárně podchycenou serotoninovou empatií. Schopnost poskytnout pocit bezpečné cesty k vlastní individualitě v myšlenkách i v představách dokáže zachránit i zcela zmařené.
Tušení stínu má bezpochyby potenciál vycházející z personálního spojení protagonistů v rámci tohoto projektu, který byl jejich první performativní spoluprací. Ale vzhledem k jejich tvůrčí zkušenosti a určité profesionální zralosti by se možná chtělo očekávat více než jen dostačující, ovšem lehce zacyklenou průměrnost scénického vizuálu, performativní akce či prostorového využití. Bývalá jídelna ve druhém patře má (snad díky bílým kachličkám) zvláštně posazený genius loci, který nelze ignorovat. Jeho vnímání vyžaduje lehkou rafinovanost, ale možná i větší inscenační důslednost a řemeslnost. Podobně fyzičnost tance v rámci scénického využití v performanci by určitě uvítala dynamičtější choreografickou invenci, zvláště v první části. V záplavě neurčitých abstraktních impresí někdy nečekaně a nepatřičně vyniká šablonovitost pohybového výrazu. V druhé části přichází zajímavá proměna, kdy se mění orientace scény, kostým a tanečnice si nasazují masku a taneční pohyb se proměňuje a stává se cíleně sarkastickým, ovšem bez pointy.
V tanečně i pohybově expresivnějším pohybovém projevu je maska možností, jak schovat skutečnost před klamem. Text, který je v tu chvíli součástí sound designu to svým skoro ne-kontextem zcela ironicky potvrzuje. Slyšíme a vidíme jen to, co vidět a slyšet chceme. Tušíme jen to, co nevíme jistě, ale možná i proto, že někdy vědět všechno také není výhra. Pak se totiž vytrácí motivace ke hledání a objevování. A to je i inspirativním poselstvím performance Tušení stínu. Pro diváky stejně jako pro tvůrce.
Tušení stínu
Tančí: Lenka Kniha Bartůňková, Petra Pellarová
Koncept a zvuk: Marek Havlíček
Hudba: Ignacio Falcon
Světla: Petr Krusha
Kostýmy: Nina Kirk
Premiéra proběhla 22. 10. 2021 v prostoru bývalé jídelny areálu PRAGOVKA
