Cleveland Institute of Music
Jak se studuje na hudební univerzitě v USA (5)
Vánoční prázdniny utekly jako voda a už jsem zase zpátky v Clevelandu. Naštěstí jsem se stihl vrátit ještě předtím, než se Donald Trump nastěhoval do Bílého domu, protože kdo ví, třeba už by mě sem teď tak „snadno“ nepustili. Jarní semestr právě začíná a s ním začalo také sněžit a doprava už kolabuje.
Jdu si takhle jednou v podvečer nakoupit potraviny do místního supermarketu.
Prodavač: Good evening sir, how are you?
Já: Pretty good! Thank you!
Prodavač: Did I hear an accent, sir?
Já: Yes, you did!
Prodavač: Where are you from, sir?
Já: From Prague.
Prodavač: Wow, that’s great… And where exactly is that, sir?
Zaujalo mě, že pan prodavač se neptal, kde (obecně) je Praha, ale kde přesně je Praha. (Jako kdyby si jen potřeboval osvěžit, jestli Praha leží přímo uprostřed Čech, nebo jen mírně na sever od středu🙂)
Ve škole mám letos podobné předměty jako minulý semestr. Jen je všechno mnohem komplexnější a složitější. Každý den hudební teorie, analýza skladeb, čtení z listu a sluchová cvičení. Dvakrát týdně hodiny rytmu. K tomu třikrát týdně hodiny akademické angličtiny, povinné i pro Američany. Skladba a seminář skladby, kde se většinou rozebírají soudobé skladby a autoři.
Tento rok mě už konečně bude čekat několik koncertů zde v Clevelandu. Každý student skladby třetího a čtvrtého ročníku bakalářského studia musí připravit třiceti až pětačtyřicetiminutový recitál své vlastní tvorby, která vznikla během uplynulého roku, na němž musí sám účinkovat, ať už hrát nebo dirigovat.
Za zmínku stojí fakt, že všechny koncerty na Cleveland Institute of Music jsou live přenášeny do celého světa, takže vás srdečně zvu na přímý přenos jakéhokoli koncertu nebo operního představení na Cleveland Institute of Music. Většina koncertů, především komorního hudby, opravdu stojí za to. Odkaz na Mixon Hall (určen většinou pro komorní hru) najdete zde .
A odkaz na velký sál Kulas Hall (orchestrální a operní představení) najdete zde .
Mimochodem, 25. února zde budu mít premiéru mé nové skladby pro sólo violoncello ve čtyři hodiny odpoledne místního času – což znamená v Čechách v deset večer. Kdo by měl zájem, může si ji živě poslechnout v online přenosu z Mixon Hall.
Tento díl blogu bych chtěl především věnovat úžasné osobnosti, která žije v Clevelandu již od sedmdesátých let a která je mi velkou inspirací – varhanní legendě a kulturnímu guru Karlu Paukertovi, který měl teď v lednu osmdesáté druhé narozeniny.
Minulou neděli se v místním kostele St. Paul’s Episcopal Church uskutečnil velkolepý koncert věnovaný jeho osobě. V první půlce bylo interview s Karlem o jeho kariéře, životním příběhu, poválečném a komunistickém Československu, jeho cestě do USA a ve druhé půlce Karel Paukert zahrál několik skladeb ze svého oblíbeného repertoáru. Bylo mezi nimi také varhanní sólo z Janáčkovy Glagolské mše a světová premiéra skladby Labyrinths uznávaného amerického skladatele Franka Wileyho. Kostel byl zcela zaplněn lidmi nejrůznějších věkových skupin a výjimečnými osobnostmi.
Karel Paukert odletěl z Čech v roce 1961 nejprve na Island, odkud se dostal do Belgie, kde vystudoval hru na varhany na Královské akademii v Gentu a přivydělával si také jako hobojista. V roce 1964 emigroval do USA, kde nejprve vyučoval varhanní hru na Northwestern University v Chicagu a v roce 1974 převzal pozici Curator of Musical Art at the Cleveland Museum of Art v Clevelandu. Tento vysoký a prestižní post mu umožnil setkat se a spolupracovat s celou řadou nejslavnějších umělců minulého století a organizovat kulturní život v Clevelandu. Dodnes zastává pozici varhaníka v St. Paul’s Episcopal Church a koncertuje v USA a v Čechách. Karel má tři děti se svou bývalou ženou Noriko.
O tři dny později jsme se sešli na obědě v místní palačinkárně Luna Café. Karel je obrovská studnice příběhů a vědomostí. Zde je jen malá ukázka:
„Karle, na závěr se tě zeptám, po těch všech zkušenostech, kdyby byla jedna věc, kterou bys rád předal mladé generaci hudebníků, co by to bylo?“
„To je úplně jednoduchý, miluj hudbu. A nebo ještě taky práce pro dobro lidí, víš, já jsem původně měl bejt taky knězem, ale to by to dopadlo… (smích)
Podívej se, mně dědeček říkal, no tak, Karlíku, půjdeš studovat do Hradce na Boromeum. Mně to vrtalo hlavou, ale věděl jsem, že to možný není, ale vždycky jsem obdivoval kněze. Já jsem znal nějakýho starýho pana Sahulu, to byl monsignor, a ten měl takovej velkej vomrzlej nos a doma vůbec ani netopil. Mně bylo deset roků a on mně dával číst Zeyera a byl to moc fajn chlap. Rozumíš, né, aby to byl nějakej pedofil, ale vopravdu zarylej chlap. Chodil navštěvovat lidi s takovou kabelou a lidi mu do toho dávali buchty nebo něco. (smích)
On měl doma ohromnou sbírku nástrojů a prostě hrál na všechno, ale tak příšerně vrzal, že potom, když jsem začal hrát na klavír trošku slušně, tak mi říkal, že si musíme zahrát ten Beethovenův koncert, ale to bys nepoznal, to bylo úplný šílenství, ale když jsi viděl to jeho nadšení… (smích)
Ale ohromnej chlap to byl a já se pamatuju, když jsem chtěl začít študovat hoboj, tak pan rada Sahula říkal, no jo, tak já mám tady hobojku, tak si to vypujč. Tak jsem to přivezl do Prahy, když mě přijali na hudební školu v Biskupské ulici. To bylo u svatýho Petra na Poříčí a oni nechtěli žádnej kádrovej posudek, teta mi to tenkrát vyjednala. No a pak po roce jsem začal chodit ke Krajsovi na varhany a ten říkal, milánku, vám to jde, nechcete zkusit přijímačky na konzervatoř?…“
