Berlínská Komische Oper hostuje se třemi představeními ve vídeňském Theater an der Wien se žhavou novinkou – přepracováním opery Lulu Albana Berga.
Jevištní tvorba renomované rakouské skladatelky Olgy Neuwirth (1968) se vyznačuje zájmem a inklinací k textům a tematice anglo-amerického regionu, často pak viděné středoevropským pohledem a zároveň ovlivněné americkým hudebním školením. 
Respektovaná skladatelka má za sebou studium na hudební akademii ve Vídni a pak v rámci delšího amerického pobytu na San Francisco Conservatory of Music a následně na San Francisco Art College. Mimoto privátně studovala u tří vynikajících skladatelů – u Adriany Hölszky, Tristana Muraila a Luigy Nona, legendárního tvůrce angažované opery Intolleranza (Nesnášenlivost). Zřetelný je také zájem o témata genderu, menšin a (umělecké) individuality ve vztahu ke většinové společnosti. Může být také spojována s hnutím současného intelektuálního feminismu, se kterým ji sbližuje i opakovaná spolupráce s přední rakouskou spisovatelkou a nositelkou Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek. Z jejich společné dílny zatím vyšly dvě rozhlasové hry a tři jevištní hudebnědramatická díla, na nichž se Elfriede Jelinek podílela jako (spolu)libretistka a také neoficiální dramaturgyně. Po několika krátkých komorních jevištních dílech vznikl v letech 1997–1998 útvar („music-theater“) Bählamms Fest podle textů surrealistické spisovatelky a výtvarnice Leonory Carrigton, umělkyně s britskými kořeny, která se usadila v Jižní Americe. Fascinaci anglo-americkými náměty i tvorbou režiséra (a také hudebníka) Davida Lynche potvrdila skladatelka operou Lost Highway v již konvenčnějším scénickém tvaru, kde jsou zpěváci a orchestr doplněni i o elektronickou hudbu i předem nahranou zvukovou a filmovou stopu.
Libreto skladatelky a Elfriede Jelinek je skutečně zdařilé, a film známý i z našich kin zpřehledňuje komplikovaný děj pro jevištní provedení. Je to jeden z mála zdařilých pokusů o převod vyloženě filmové látky do operního tvaru, které se doslova vyrojily v devadesátých letech dvacátého století a v prvním desetiletí nového tisíciletí, když se zřejmě přechodně zdálo, že tradiční látky jsou vyčerpány a je třeba se obrátit do jiného žánru. Premiéra roku 2003 v Grazu, stejně jako uvedení v Londýně (ve spolupráci Young Vic a English National Opera) byly úspěšné, i když dílo je dosti náročné na provozovací aparát a vybavení. Pětadevadesátiminutové dílo vyžaduje pět zpěváků a šest herců. I následující scénický projekt byl věnován umělci amerického regionu – Homage to Herman Melville The Outcast vznikla v letech 2009–2011. Pak skladatelka námětově odbočila do německých vod, aby vytvořila scénický útvar věnovaný extravagantní osobnosti, herci a zpěvákovi Klausovi Nomimu, předčasně zemřelému na následky AIDS. Extravagantní umělec, autor a protagonista raných videoklipů, provokatér občasně vystupující v ženském převleku je hrdinou multimediálního jevištního díla Kloing! and A songplay in 9 fits (Hommage á Klaus Nomi). Klaus Nomi, vycházející z tradic útočného středoevropského kabaretu, působil i na newyorské undergroundové scéně, kde jeho vystoupení byla určitou skupinou až adorována jako nová evropská avantgarda. Dílo mělo jevištní premiéru v Paříži v Opera Garnier a je komponováno převážně na anglický text.
Na opeře American Lulu skladatelka pracovala v letech 2006–2011. Dílo nese podtitul new interpretation of Alban Berg´s Lulu. Skladatelka považuje Bergovu operu za nedokončenou, za fragment, na dokomponování třetího aktu Friedrichem Cerhou nebo jiným autorem nebere žádný zřetel. Její hudební úprava prvých aktů spočívá v silném krácení při zachování původního libreta (v úpravě skladatelky a Helgy Utz) a ve třetím aktu komponuje nezávisle zcela novou hudbu bez ohledu na dochované Bergovy náčrty. Navíc zde nepoužila text Wedekindovy divadelní předlohy, ale napsala si svůj vlastní text (v anglickém překladu Catherine Kerkhoff-Saxon) bez výraznějších souvislostí s původním dramatem. Tento její umělecký akt nevím, zda je možno hodnotit jako odvahou nebo troufalost. V novém scénosledu a textu třetího aktu převažuje statičnost a umluvenost, navíc dílu chybí podstatná katarze. Krátký závěrečný monologický úsek hlavní hrdinky nenavozuje dostatečný účinek přes silný hudební závěr. Celá opera se hraje výhradně na anglický text. Vedle nové orchestrace prvých dvou aktů je zásadní přenesení děje do nového společenského a historického prostoru. Krátká rekapitulace děje:
Sedmdesátá léta dvacátého století. Celý příběh je orámován monologickými úvahami Clarenceho (možná Lulina otce) a Lulu samotné.
1. akt: New Orleans, padesátá léta dvacátého století. Starší manžel mladičké Lulu, snažící se prosadit jako modelka, přistihl při flirtování svou manželku s fotografem (Malíř) a z rozčílení umírá na srdeční záchvat.
Fotograf se oženil s ovdovělou a zbohatlou Lulu, která mu slouží jako modelka. Jeho fotografie se výborně prodávají, díky mediální manipulaci trhu Dr. Bloomem (Dr. Schön), který je tajemně s Lulu spojen od jejího dětství. Nyní ale Bloom chce toto spojení ukončit. Když Bloom prozradí Fotografovi tajemství jejich vztahu, mladý muž se zastřelí. Bloom se obává o svou dobrou pověst, ale zároveň je stále přitahován Lulinou ženskou silou. Bloomův mladý syn Jimmy také podléhá jejímu erotickému kouzlu.
Lulu vystupuje v kabaretu jako tanečnice (v inscenaci pojaté jako luxusní peepshow) v díle, ke kterému napsal Jimmy hudbu. Přeruší ale náhle v afektu své vystoupení, když zahlédne v publiku Blooma s jeho snoubenkou. Lulu si v zákulisí vynutí ukončení jeho nového vztahu. Bloom musí přistoupit na podmínky společného života.
2. akt: Lulu je vdaná za Dr. Blooma. Momentálně ale mladá žena flirtuje s bluesovou zpěvačkou Eleanor. Přichází i Jimmy, který se vyznává z lásky ke své maceše. Ta mu na oplátku ale sdělí, že otrávila jeho matku. Během hádky a rvačky se žárlivým manželem Lulu Blooma zastřelí, snad nešťastnou náhodou. Je odsouzena k mnohaletému žaláři.
Její odsouzení a věznění je v inscenaci ztvárněno výborně natočenou filmovou dotáčkou v duchu kolážového surrealistického filmu evropské avantgardy meziválečného období (autor videí Gonduras Jitomirsky).
Eleanor se obětuje, kontaktuje soudce, který ji brutálně sexuálně využije, ale je tak dosaženo Lulina předčasného útěku/propuštění (němý videofilm). Eleanor, Jimmy, Clarence a její poslední milenec Atlet ji očekávají v Bloomově bytě po propuštění a jsou šokováni její fyzickou devastací. Jimmy ji ale stále miluje a rozhodnou se odejít do New Yorku.
3. akt: Lulu se v New Yorku uchytila jako luxusní prostitutka s klientelou a kontakty v politických a hospodářských kruzích. Přichází Eleanor a dochází k trpké konfrontaci obou žen. Lulu slouží jako sexuální instrument jednotlivcům i skupině mužů. Eleanor jí říká, že je definována pouze muži okolo ní, a definitivně ji opouští. Lulu je v závěru inscenace konfrontována s velkým zrcadlem – zůstává sama, milenci ji po ukojení opouštějí. Původní vražda Lulu je naznačena jen závěrečnou promítanou fotografií.
Vedle zásadní proměny třetího aktu je nejvýznamnějším posunem přenos děje do Spojených států do období padesátých a sedmdesátých let dvacátého století a zdůraznění rasového původu hrdinky. Afroamerický kontext a emancipace Afroameričanů na americkém jihu ovšem nepříliš fungují, protože nemají oporu ani v textu ani v ději. Ani nový scénář, ani text třetího dějství výrazně nesledují rasovou nebo segregační tematiku. Stejně tak umělé naroubování dobových politických problémů, převážně rozšiřovaných amplifikovaných hlasem vypravěče mezi scénami opery, působí uměle a neústrojně. Lulu jako jeden z mála ženských archetypů vytvořených až ve dvacátém století nemá ve Wedekindových hrách ani v Bergově opeře ani zbla politického cítění a jediné politické hnutí se jí může odehrávat mezi stehny (abychom parafrázovali slavný výrok o Napoleonově manželce Josefíně). Literární i operní archetypy nové doby jako Carmen, Lulu, Lolita se vlastně vzpírají jakémukoli politizování. Mimopsychologické a mimosexuální spojení s politickou sférou je oslabuje na jejich nejsilnější půdě.
Režie American Lulu představovala náročný úkol, ztížený ještě tím, že kompletní nový třetí akt obdržel režisér až při zkouškách. Mladý ruský filmový a divadelní režisér Kirill Serebrennikov se své první operní režie v západní Evropě, v tomto případě pro Komickou operu v Berlíně, zhostil se ctí, ale nijak oslnivě. Ač v programovém rozhovoru mluví o novém díle, novém prostředí a době i nových motivací, jeho pojetí Lulu je v podstatě věrné Wedekindově a Bergově představě, která se v inscenaci dere nekompromisně na povrch. Přesvědčivě mu vycházejí vyhrocené momenty jako rvačka Lulu s Bloomem nebo scéna v kabaretu. Se třetím dějstvím si pro chybějící napětí příliš nevěděl rady. Zároveň je i scénografem, který velmi šikovně využívá dvou multifunkčních jevištních staveb, které slouží jako bar, jeviště peepshow, divadelní šatna a podobně. Velmi vtipné je použití neonu na štítě stavby s nápisem LULULULULULU, která tak vytváří blikající světelný ornament. Celkové ladění: bílá–šedá/stříbrná–černá dává dílu vizuální jednotu a spojuje obě časové roviny. Sofistikované jsou jeho návrhy kostýmů pro ženské představitelky, protože muži hrají v nadčasově pojatých šedých oblecích, někdy s výrazným detailem nebo charakterizujícím účesem.
Naopak Lulu je svými kostýmy velmi precizně charakterizována. V padesátých letech její bílý model evokuje Dorothy Dandridge. Ostatně sama skladatelka v programovém textu uvádí hudební film Carmen Jones (s přenesením příběhu opery Carmen do černošského prostředí, ve kterém právě Dorothy Dandridge excelovala v titulní roli) jako jeden z inspiračních momentů pro toto přepracování. Kabaretní kostým je pak takřka replikou vyzývavého kostýmu ze štrasu a bílého pštrosího tanečnice a zpěvačky Josephine Baker pro Folies Bergère z přelomu dvacátých a třicátých let dvacátého století.
Kostým pro poslední akt zase vychází z agresivně pojaté sexymódy, kterou pamětníci vzpomenou na disco dračici Donnu Summer. Eleanor se naopak pro svoji uvědomělost a sebevědomí vizuálně přibližuje ikoně Angely Davis (kulovitý afro účes, kalhotový kostým). Není bez zajímavosti, že inscenace nabírá na přesvědčivosti právě tam, kde se vrací k meziválečné výtvarné estetice, jako je kostým Lulu pro taneční vystoupení nebo němý film s odsouzením Lulu. Jako by Bergova hudba v sobě nesla i určitý částečně skrytý vizuální klíč.
Hlavní oporou inscenace je představitelka afroamerické Lulu Marisol Montalvo s oslňujícím tělem a skvostným poprsím, kterým dává režie v inscenaci patřičně vyniknout. Její vysoký soprán partii většinou zvládá dobře a dobře se vyrovnává s mluveným slovem (i když hlavní představitelé jsou pro mluvené slovo vybaveni mikroporty). V nejvyšších tónech se ale několikrát musela uchýlit spíše k vykřičení tónu (ale řekněme si upřímně, která představitelka Lulu – snad kromě Anneliese Rothenberger – v nejvyšších nepohodlných polohách trochu nekřičí). Výborná herečka a její taneční schopnosti jsou srovnatelné s tanečním doublem v kabaretní scéně. Podle koncepce režiséra postavila svoji postavu jako narcisistní bytost, která nemůže dosáhnout uspokojení, které jí nepřináší ani její manipulativní chování.
Pomocí dotáček a fotografií se zdá, že Lulu je obětí sexuálního traumatu z dětství, patrně zneužívání, jež vedlo k citovému oploštění. S charakterem Lulu má dostatek zkušeností, Bergovu hrdinku již ztvárnila v Opeře National de Paris, v Deutsche Oper v Berlíně, v Seville, Toulouse a Bazileji, přesto jí ještě něco pro tuto postavu chybí – zřejmě určitá dráždivá nejednoznačnost a hysterická nevypočitatelnost, vlastní slavným představitelkám Lulu, jako byla Teresa Stratas, Anja Silja, Julia Migenes-Johnson a v poslední době pak Patricia Petibon nebo Laura Aikin, která právě vyvolala nadšení v Theater an der Wien před několika lety svou razantní kreací ženské manipulátorky. Přesto výkon Marisol Montalvo je v mnoha ohledech obdivuhodný a určitě by zasloužil trvalého záznamu, již jenom z důvodů současné percepce díla a hlavní postavy. Představitelka Eleanor (bluesová zpěvačka) Della Miles, je umělkyně silného jevištního výrazu a sametového kontraaltu, která má za sebou velmi pestrou kariéru, například hlavní roli v muzikálu Sisterella Michaela Jacksona nebo angažmá backroundové zpěvačky u Whitney Houston. Mužští představitelé mají ve zkráceném díle menší prostor. Největší pozornost na sebe strhl mladistvě působící lyrický tenor ze Švýcar Rolf Romei, který už ovšem podle programových medailonů zpívá i Dona Josého a Parsifala. Jeho otce Dr. Blooma pak zpíval rakouský basbarytonista Claudio Otelli, sice zřetelnou dominancí, ale také s občasným distonováním v hlubší poloze. Dílo nastudoval pro světovou premiéru německý skladatel a dirigent, specialista na soudobou tvorbu Johannes Kalitzke, jehož vlastní opera Die Besessenen byla objednávkovým dílem Theater an der Wien v roce 2010. Nelehkou partituru s nezvykle obsazeným orchestrem, posíleným například o saxofony, jazzové bicí, syntetizátor a samplery, dirigoval s přehledem. Skladatelka inkognito, ale bedlivě sledovala provedení reprízy z proscéniové lóže.
Vídeňské, tradičně vstřícné publikum přijalo dílo s potleskem, ale zdaleka ne bouřlivě, větší úspěch pak sklízely především hlavní představitelky. Při odchodu z divadelní budovy jsem měl pocit návštěvy kina, kde promítají remake slavného filmu. Nová verze nenadchne ani neurazí, ale již se těšíte domů, jak si pustíte originální verzi na videu, protože vám remake začne pár metrů od divadla připadat jako zbytečný přes všechny aktualizace a „potřebná“ témata. Skalní milovníky Bergovy a také Wedekindovy Lulu mohu uklidnit, že toto nové přepracování s největší pravděpodobností nevytlačí Bergovu operu z operních jevišť. Právě síla slavného originálu totiž toto nové dílo znevýhodňuje. Originál je originál (jak říká nejmenovaná reklama).
Hodnocení autora recenze: 50 %
Olga Neuwirth:
American Lulu
Hudební nastudování a dirigent: Johannes Kalitzke
Režie a scéna: Kirill Serebrennikov
Světla: Diego Leetz
Video: Gonduras Jitomirsky
Dramaturgie: Johanna Wall, Sergej Newski
Orchester der Komischen Oper Berlin
Premiéra 7. prosince 2014 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 9. 12. 2014)
Lulu – Marisol Montalvo
Eleanor – Della Miles
Clarence – Jacques-Greg Belobo
Dr. Bloom – Glaudio Otelli
Jimmy / Young Man – Rolf Romei
Painter – Dmitry Golovnin
Athlete – Horst Lamnek
Professor / Banker – Hans-Peter Scheidegger
Commissioner – Frank Baer
Lulu-Double – Jane-Lynn Steinbrunn
www.komische-oper-berlin.de
www.theater-wien.at
Foto (c) Iko Freese, Harald Hoffmann
