Nedávné představení Donizettiho L´elisir d´amore ve Vídeňské státní opeře s Juanem Diegem Florézem v hlavní roli se odehrálo v tentýž den, kdy jsme si mohli připomenout nedožité pětaosmdesáté narozeniny jednoho z legendárních představitelů Nemorina, Alfreda Krause (24.11.1927-10.9.1999). Tento rodák z Kanárských ostrovů se do podvědomí milovníků operního žánrů zapsal jako jeden z nejlepších lyrických tenorů druhé poloviny dvacátého století. Uznání si vydobyl především bravurní technikou a dokonalým frázováním, které byly společně s propracovaným herectvím, elegantním zevnějškem a vystupováním jeho největší devizou. Genetické předpoklady, důraz na hlasovou hygienu a velmi uvážený výběr rolí přispěly k tomu, že Krausova aktivní kariéra trvala více než čtyřicet let.
Alfredo, po mamince Španěl a po otci Rakušan, hrál sice od čtyř let na klavír, ale zájem o zpěv neprojevoval do okamžiku, než nastoupil školní docházku. Jeho učitelka jej nominovala do školního sboru a možná nevědomky tak zažehla plamínek celoživotní lásky. Zájem o zpívání v mladém Alfredovi sílil a záhy si na tatínkovi vyprosil, aby mohl dostávat soukromé hodiny zpěvu. Otec mu je rád dopřál, ale životní kroky svého syna vedl zpočátku jiným směrem. Alfredo si otcovy rady bral k srdci a tak v roce 1948 odpromoval na strojírenské fakultě Univerzity v Las Palmas. Zpěvu se však věnoval i v průběhu studia a po získání univerzitního diplomu se definitivně rozhodl pro pěveckou kariéru. Odjel na pevninu a studoval nejprve ve Valencii a poté v Barceloně, aby ho nakonec řízení osudu svedlo v roce 1955 dohromady s vynikající španělskou sopranistkou Mercedes Llopart, která působila jako pěvecká pedagožka v Miláně.
Teprve pod jejím vedením si upevnil pěveckou techniku a vytvořil si vlastní styl zpěvu, kterým záhy zaujal na pěvecké soutěži v Ženevě, kde získal stříbrnou medaili. Llopartová z Alfreda během několika měsíců udělala opravdového operního zpěváka, který byl připraven přijmout svou první roli. Ta přišla v lednu 1956. Alfredo získal angažmá v káhirské opeře, kde debutoval jako vévoda ve Verdiho Rigolettovi a poprvé a naposledy se v tomto divadle představil světu také jako Cavaradossi v Pucciniho Tosce. 
Vystoupení v Káhiře odstartovala Alfredovu hvězdnou kariéru a současně také předznamenala jeho budoucí, velmi pečlivý přístup k výběru rolí. V roce 1988 v interviewu pro New York Times na toto téma poznamenal: „Jde o to rozpoznat od samého počátku jaký hlas máte a naučit se ho používat na jevišti v kombinaci se správnou technikou.“ Do svého repertoáru proto od počátků zařazoval jen lyrické role převážně belcantového repertoáru.
V roce 1956 si Alfredo odbyl i debut na evropském kontinentě, v benátském Teatro La Fenice, kde exceloval jako Alfréd v La Traviatě. Tato role se stala záhy jednou z vlajkových lodí jeho repertoáru. Další tvořili již zmiňovaní Nemorino v L´elisir d´amore a Vévoda v Rigolettovi a od šedesátých let k nim patřil i Massenetův Werther. Už koncem padesátých se Kraus ocitl v hledáčku světových operních domů a jeho kariéra začala nabírat na obrátkách. V roce 1959 se představil londýnskému publiku jako Edgardo v Donizettiho Lucii di Lammermoor, následoval debut v Miláně v úloze Elvina v Belliniho La sonnambula a v roce 1966 mu mohutně aplaudovalo i newyorskému obecenstvo za ztvárnění Vévody ve Verdiho Rigolettovi.
Od šedesátých let si Kraus svou kariéru řídil zcela sám, bez pomoci impresária. Za rok nevystupoval častěji než čtyřicet až padesát krát a počet vystoupení poctivě dělil mezi velká operní divadla a malá provinční, především španělské a italské scény. Svůj repertoár rozšiřoval jen velmi zvolna a velký důraz kladl na neustále pěvecké a herecké zdokonalení těch několika rolí, které jej tvořily. Rozhodně však nepatřil ke zpěvákům, kteří by cvičili hodiny a hodiny. Svůj recept na to, jak se udržet ve vrcholné pěvecké formě, prozradil v roce 1978 v rozhovoru svému kolegovi z branže Claudio Giombimu. „Lepší je méně, ale intenzivně. Hlasivky jsou nástroj, který musí být stále připraven, nesmíme na něj nikdy zapomenout. Zbytek ale obstará inteligence a fyzická kondice. Proto se hodí trochu cvičit.“ 
Kraus si kromě repertoáru však velmi pečlivě vybíral i dirigenty, s nimiž měl spolupracovat. Pokud měl pocit, že potlačují zpěvákovu osobnost, nebo jej naopak nutí, aby jí překračoval, pak bez ohledu na finanční nabídku takovou spolupráci ukončil. V sedmdesátých letech definitivně potvrdil svou pověst jednoho z hlavních protagonistů návratu belcantového repertoáru do operních divadel, a odbornou kritikou a operními „fajnšmekry“ byl označen za nejlepšího belcantového zpěváka své generace. O spolupráci s ním se začali zajímat nahrávací společnosti a také prvotřídní dirigenti v čele s Herbertem von Karajanem, Georgem Soltim či Carlem Mariou Giulinim. S posledně jmenovaným, o němž jsem tady před rokem psala (článek najdete zde), měl Kraus mimo jiné i společný přístup k povolání. „Když začnete zpívat musíte si vybrat a rozhodnout se, zda chcete sloužit hudbě a být na špičce ve svém oboru, nebo zda chcete být velmi populární tenor.“ O popularitu se skutečně zajímal pramálo a je faktem, že široké veřejnosti byl – na rozdíl od svých kolegů Di Stefana, Del Monaca a následně i Pavarottiho či Dominga – po většinu své kariéry téměř neznámý.
V sedmdesátých letech se začal Kraus více věnovat francouzské opeře devatenáctého století a svůj repertoár rozšířil o dvě nové role, v nichž znovu zářil – Tonio v Donizettiho La fille du régiment a Hoffmann v Offenbachových Les contes d´Hoffmann. Léta osmdesátá ukázala, že Kraus vyzrál v mimořádného zpěváka, na kterého přibývající roky a nástup nové generace pěveckých hvězd neměly sebemenší vliv. Kritici nešetřili chválou ani obdivem. Martin Bernheimer z The Times hodnotil v roce 1985 Krausovo ztvárnění Werthera v San Francisco Opera následovně: „Alfredo Kraus předvedl působivou ukázku skvělého zpěvu a také skvělého operního herectví. Jeho výkon byl tak procítěný, tak aristokratický, tak inteligentní a tak poetický, že srovnání s ostatními tenory v této roli, ať už minulými či současnými, se zdá být jak hloupé tak zbytečné.“
O tři roky později je možné ve stejném periodiku nalézt hodnocení představení Hoffmannových povídek v Met. „Kraus zůstává jedním z poctivých zázraků operního světa. Vždy byl zpěvákem mimořádné inteligence a rafinovanosti, zpěvákem, který kladl důraz na postoj a jemnou modulaci hlasu stejně jako na omračující výpady do hlasové stratosféry. V dvaašedesáti letech – opakuji, v dvaašedesáti – může stále nabídnout lekce ve stylu, technice a svěžesti tónu.“
První koncert Tří tenorů v létě 1990 zapříčinil, že Krausovo jméno bylo náhle skloňováno i v tiskovinách, pro něž bylo do té doby zcela neznámé. Španěl byl totiž jedním z mála umělců, kteří si dovolili společný koncert Pavarottiho, Dominga a Carrerase, médii označovaný za koncert století, kritizovat. Podlě něj nešlo o žádný koncert, nýbrž „o show, kdy byla jednoduchá hudba nabídnuta jednoduchému, svátečnímu publiku, které jde na show, aby se pobavilo a přitom si ještě pochutnalo na sendviči.“ A už vůbec Kraus nesouhlasil s názorem, že tato akce operu zpopularizovala, dle jeho názoru jí naopak vulgarizovala. Reakce účinkujících na sebe nenechala dlouho čekat. Pavarotti označil všechny, kterým se koncert nelíbil, za hlupáky a Domingo Krause napadl, že se svými vyjádřeními chtěl jen zviditelnit.
Pouze Carreras vyčkával. Jeho chvíle odplaty přišla v roce 1992, kdy byl jmenován uměleckým ředitelem zahajovacího ceremoniálu letních olympijských her v Barceloně, pro který měl připravit vystoupení největších hvězd španělského operního nebe. Navzdory očekávání jak španělského publika, které Krause zbožňovalo, tak i mezinárodní odborné veřejnosti však rodák z Kanárských ostrovů mezi nominovanými nebyl. Následovala velmi ostrá mediální přestřelka mezi oběma protagonisty, která poodhalila i zajímavé souvislosti operního businessu ve Španělsku. Na rozhodnutí, kdo bude na úvod olympijských her zpívat ,to však již žádný vliv nemělo.
Krausova popularita v rodné zemi tím však jen posílila. Pro většinu Španělů byl zpěvákem číslo jedna, i proto, že znovu přivedl k životu a zpopularizoval zarzuelas, specifické španělské operetní melodie.
A mnoho lidí si Krause také ztotožňovalo s velkou postavou španělské operní scény devatenáctého století, tenorem Gayarrem, kterého ztvárnil v počátcích své kariéry v životopisném snímku. V průběhu devadesátých let Kraus nadále vystupoval na operních jevištích, pořádal recitály a také se začal věnovat výuce zpěvu.
Veškeré Krausovy aktivity však v roce 1997 rázem ukončila smrt jeho milované ženy Rosy, s níž měl čtyři děti. Ta mu byla po čtyřiačtyřicet let společného života velkou oporou, a proto se s její ztrátou vyrovnával jen mimořádně těžce. Zcela se stáhl z veřejného života a ani dárek od rodného města Las Palmas, které po něm při příležitosti jeho sedmdesátých narozenin pojmenovalo nově vybudovaný koncertní sál, jej ze smutku nevytrhl. 
Téměř rok trvalo, než se Alfredo Kraus znovu vrátil k povolání, které vždy tolik miloval. Ale už to nebyl on. Jakoby v něm něco definitivně pohaslo: „Nemám chuť zpívat, ale musím to dělat, protože je to v podstatě znamení, že jsem překonal tragédii. Zpívání je způsob, jak si přiznat, že ještě žiji.“
Na počátku roku 1999 se Kraus rozhodl, že ukončí svou pěveckou kariéru a se svými fanoušky a obdivovateli se rozloučil dvěma koncerty v Las Palmas, při nichž se představil v plné pěvecké síle. Krátce nato mu lékaři diagnostikovali velmi progresivní formu rakoviny. „Čtvrtý z tenorů“ těžkému nemoci podlehl v září téhož roku.
