Od Ericha Wolfganga Korngolda po Johna Williamse se historie hollywoodské filmové hudby ubírá poměrně přímočarou cestou a představuje pestrou směsici Wagnera, Mahlera, Richarda Strausse, Pucciniho a Prokofjeva. Tato historická linie je stejně neotřesitelná jako neupřímná. Ačkoli většina významných filmových skladatelů využívala stejné základní prostředky, někteří z nich odbočili do odlišného zvukového světa a rozvíjeli paralelní narativy filmové hudby.
Nejoriginálnějším tvůrcem filmové hudby byl newyorský skladatel Bernard Herrmann. Bylo mu pouhých 30 let, když v roce 1941 získal svého prvního Oscara za film Ďábel a Daniel Webster a poté začal pracovat s Orsonem Wellsem na filmu Občan Kane.
Když zrovna nepsal hudbu k filmům, dirigoval koncerty na televizní stanici CBS – včetně v podstatě neznámých moderních symfonií od Mjaskovského, Malipiera nebo Edmunda Rubbra. Třetí symfonie Charlese Ivese se dočkala svého televizního debutu právě díky němu.
Trvalo patnáct let, než objevil své skutečné poslání ve filmovém průmyslu a začal spolupracovat s Alfredem Hitchcockem na hororech počínaje Vertigem, Na sever severozápadní linkou a konče Psychem, Ptáky a Marnie.
Pocit znepokojení a strachu vyvolával navozoval v Hitchcockových filmech použitím krátkých impulzů v celé smyčcové sekci. Za mnohé vděčil Stravinského rytmu a Hindemithovým melodiím. Kde bylo potřeba přidával erotické narážky Wagnera a Skrjabina. Navzdory těmto obrovským vlivům byl Herrmann skutečným originálem, jehož skladby jsou okamžitě rozpoznatelné.
Byl velmi uznávaný. Když ho Hitchcock vyhodil za to, že odmítl psát jazz, mezinárodní protesty nevedl nikdo menší než francouzský režisér Francois Truffaut, pro něhož Herrmann složil hudbu k filmu Fahrenheit 451. Několik měsíců pro něj pracoval John Williams.
Unaven Hollywoodem se Hermann přestěhoval do Londýna, kde ve svých 60 letech zemřel. Zanechal po sobě rozsáhlou sbírku koncertní hudby, která se hraje jen zřídka a představa, že bychom někdy slyšeli operu, kterou napsal ve čtyřicátých letech na motivy románu Emily Brontëové Na větrné hůrce, je obzvlášť lákavá. Tato premiérová nahrávka je však bohužel zklamáním. Hudba je zároveň ušpiněná a odvozená, s podtóny Vaughana Williamse a Benjamina Brittena. Není v ní dostatek temné ponurosti a struktury jsou příliš povrchní. Mario Venzago řídí Singapurský symfonický orchestr po dobu, která se zdá být věčností, zatímco Roderick Williams a Keri Fuge zpívají sólové party. Se zděšením jsem utekl zpět k Herrmannově nahrávce Psycha. To je skutečná koncertní partitura.
Album na Spotify:
Bernard Herrmann: Suite from Wuthering Heights, Echoes for Strings
Bernard Herrmann: Suita Na větrné hůrce (dirigoval Mario Venzago)
Bernard Herrmann: Echoes (dirigoval Joshua Tan)
Roderick Williams – bariton
Keri Fuge – soprán
Singapore Symphony Orchestra
Mario Venzago – dirigent
Joshua Tan – dirigent
Label: Chandos
Datum vydání: 30. června 2023
Hodnocení Normana Lebrechta: **/*****
