Dovolte mi, abych vás seznámil s tím, jak se většinou vybírají nově vydané nahrávky k recenzi – tedy alespoň jak to dělám já. Už léta recenzuji jedno album týdně. Není to složitý vědecký proces. Popíši ho, jak nejlépe umím.
V pondělí ráno, se přede mnou tyčí několik věží cédéček. Nejprve eliminuji ty, které jsou známé ze dvou důvodů – slavní umělci interpretují známý repertoár, a určitě ne poprvé. To nic převratného světu nenabízí. Pak přijdou na řadu ze dvou důvodů neznámé – jak skladatel, tak interpret jsou zcela neznámí a ani jeden tedy nemůže propagovat toho druhého. Promiňte, ale to ne. Pak musím vyřadit umělce, kteří mě v minulosti nepřesvědčili. Nevidím hodnotu v psaní pohrdavých recenzí. Poslech umělce, který se mi v minulosti nelíbil, nepomáhá ani mě, ani jemu.
Nakonec jsou tu kritéria, které jsem si vymezil sám pro určité období. Například během posledních tří měsíců koronavirové pandemie, jsem se rozhodl recenzovat jen hudbu z přelomu 20. a 21. století. Nečiním tak z masochismu, ale z přesvěcení, že současná situace je výbornou příležitostí vystavit sebe i své čtenáře repertoáru, který stojí mimo standardní koncertní koleje.
Musím se ale přiznat, že tento týden porušuji hned dvě svá pravidla. Šostakovičovy koncerty jsou známé a velmi aktivní rusko-anglická houslistka Alina Ibragimova mě v minulosti již nepřesvědčila. Nebylo to nic osobního. Její technika je spolehlivá a barva tónu příjemná ale v jejím hraní jsem nikdy neslyšel tu přidanou hodnotu výtečnosti – ten kaleidoskop neočekávaných barev – které dělí přední houslisty od těch ostatních.
Tedy alespoň tomu tak bylo do tohoto týdne, kdy mi její interpretace Šostakoviče odhalila naprosto nové dimenze těchto děl. Oba koncerty byly napsány pro Davida Oistracha v době velkého napětí – první v roce 1948, kdy byl skladatel napadán Stalinovými poskoky za nepřijatelný „formalismus,“ a druhý v roce 1967 kdy byl sólista tlačen, aby se zapojil do protisionistické propagandy sovětského režimu. Oistrach zvládl druhý koncert zahrát s poklidností která se stala, ač byla jistě zahrána přes zaťaté zuby, tradiční součástí interpretace tohoto díla.
Ibragimova, za doprovodu Ruského státního akademického symfonického orchestru Jevgenije Světlanova pod taktovkou Vladimira Jurowského, tuto tradici tříští záblesky hněvu střídající se s pochmurnou lítostí. Dlouhá kadence na konci třetí věty prvního koncertu je monologem na téma zkrvavené krajiny. Je to tak dlouhá pasáž, že sám Oistrach skladatele přesvědčil, aby ji zkrátil a dal mu na konci finále odpočinout. Ibragimova tuto úpravu nevyužila a hraje koncert poprvé tak, jak ho zamýšlel skladatel.
V druhém koncertu je křehkost jejího tónu tak elegická, z jejího hraní stává akt oplakávání zničených životů. Zmenšený orchestr tvoří jakousi komnatu ozvěn nejvnitřnějších myšlenek smrtelně nemocného skladatele, které pak během finále rozptýlí jeden z jeho ztřeštěných tanců smrti. Tato nahrávka je zásadní a dávám jí pět hvězdiček z pěti, od začátku až do konce.
Hodnocení autora: ***** / ***** (100% )
Dmitrij Šostakovič: 1. a 2. Houslový koncert, housle: Alina Ibragimova, dirigent: Vladimir Jurowski, Ruský státní akademický symfonický orchestr Jevgenije Světlanova, Hyperion 29. května 2020
