Dílo vznikalo v letech 1998–2002 (první část byla premiérována dříve samostatně). Základem videoopery je minimalistická živá hudba na pódiu spojená s videoartem a zvukovou stopou, kde se pracuje s autentickými záznamy hlasů, rozhovorů, hlášením pilotů, zvuky motorů, mluvícím robotem a podobně. Sami autoři Three Tales použili nejnovějších technologií, jako jsou výkonné počítače, které jim umožňují nové tvůrčí postupy: například „zpomalený zvuk“, kdy se řeč mluvící osoby odvíjí mnohem pomalejším tempem, aniž by klesla do hloubky jako u starých gramofonů, nebo „zvuk zmrazeného obrazu“, který zastaví film v určité fázi, ale jeho zvuková stopa stále zní a dále vytváří harmonii s ostatními hlasy a hudbou na pódiu.
Pokud se na výsledný útvar podívám jako divák, je můj dojem ten, že vizuální složka naprosto dominuje. I když jsou pěvci a orchestr na pódiu, absolutní pozornost na sebe poutá plátno, kde se odvíjejí děsivé havárie, výbuchy, kde lidé utíkají před padající vzducholodí nebo naopak někdo s dojemným minimaxem utíká k místu kolosální zkázy. Vidíme autentické rozhovory s pamětníky, úryvky z filmových zpravodajů a snažíme se zachytit fakta na titulkovacím zařízení (bohužel s nečitelně malým písmem). I v druhé části Bikini, kde již předem víme, že skončí atomovým výbuchem, není zdrojem stoupajícího napětí hudba, ale právě naše očekávání a vizuální odpočítávání vteřin do výbuchu (číslice na filmovém pásu). Reichova hudba zůstává po celou dobu víceméně ve stejné intenzitě, což znamená – vzhledem k nazvučení všech nástrojů a hlasů a mohutné sekci bicích – v poměrně hlasité intenzitě. V duchu minimalismu je spíše neměnná (žádné instrumentační nebo dynamické zlomy) a bez výrazných emocí. Určité ztišení a citovost přináší v druhé části Bikini scéna deportace domorodců z ostrova, který má padnout za oběť jadernému pokusu. Zde zjemňují vyznění ženské hlasy a obrázky dívek a dětí nosících skrovný majetek z chýší a nastupujících na vojenská plavidla. I tady je však emoce nesena k divákovi přes jeho racionální stránku, musí sledovat titulky a pochopit konfrontaci dobových výroků s citáty z Bible (Genesis). Také třetí část o klonované ovečce Dolly je jednou velkou zhudebněnou filosofickou esejí, složenou z myšlenek a výroků mnoha osobností.
Při pohledu na hudební nastudování nelze než před všemi zúčastněnými hluboce smeknout. Především před dirigentem Marko Ivanovićem, který je velkým ctitelem moderní hudby i Steva Reicha, uvádí do života nové skladby a sám komponuje. Struktura Reichových Three Tales je velice složitá, má pevnou rytmickou základnu, ale vstupuje do ní spousta vnějších mimohudebních faktorů (například synchronizace na obraz). Desetičlenný ansámbl tvořili hráči Orchestru Národního divadla a čtyři hráči na bicí z HAMU. A konečně pěvci: Hana Jonášová, Yukiko Kinjo, Václav Sibera, Václav Čížek a Jiří Hruška. Jejich úkol byl tentokrát zcela odlišný od běžného operního výkonu, nebyli hrdiny na pódiu, nemohli projevit svou osobitost a vřelost hlasu. Své „neviditelné role“ pod promítacím plátnem zpívali pokud možno rovným hlasem bez vibrata, s co největší přesností. A neměli to věru lehké: jejich party byly technicky náročné, kolidovaly v různých nezpěvných intervalech mezi sebou a navíc jim do vlastní intonace vstupovaly cizí, různě deformované, protahované a kňouravé modulace mluvené řeči na zvukovém pásu. Svůj hlas dali do služby tomuto dílu opravdu obětavě.
Hodnocení autorky recenze: 75%
Steve Reich:
Three Tales
Video: Beryl Korot
Hudební nastudování a dirigent: Marko Ivanović
Zvukový design: Petr Kaláb
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Členové Orchestru Národního divadla a Státní opery v Praze
Studenti Katedry bicích nástrojů HAMU
Premiéra 3. prosince 2016 Nová scéna Národního divadla Praha
Hana Jonášová, Yukiko Kinjo (soprán)
Václav Čížek, Jiří Hruška, Václav Sibera (tenor)
