Večer začal úvodními proslovy, které nebyly škrobené ani dlouhé a působily zcela patřičně. V rámci nich se českolipské publikum dozvědělo i to, že Radek Baborák přijal nabídku stát se uměleckým garantem dramaturgie dalších ročníků festivalu. Na místě byla uvolněná atmosféra, pořadatelé i diváci se za ta léta dobře znají, jako by se jednalo o narozeninovou oslavu a nikoliv koncert, ostatně částečně tomu tak bylo. V podobně uvolněném duchu na pódium v bazilice Všech svatých v České Lípě vystoupal i symfonický (pro klasicistní repertoár zredukovaný) orchestr Radka Baboráka. Sympatický dojem vzbudil už mladistvý vzhled skvěle obsazeného tělesa, jež si Radek Baborák utvořil k obrazu svému. Atmosféra byla výborná a dokonale vřelá, publikum uvolněné i lehce nastražené v očekávání konfrontace se světovou špičkou.
Oproti avizovanému programu nastala změna na postu sólistů, kdy na fagot zaskakovala Sophie Dartigalongue a na hoboj Viola Wilmsen. Beze změny byl post flétny vynikajícího Pirmina Grehla a samozřejmě také Radka Baboráka, který zahájil koncert za imaginárním dirigentským pultíkem, aby později zaplnil místo mezi sólisty, zatímco orchestr v těchto momentech řídil sám sebe.
Mozartova krystalicky průzračná, pozitivní a tolik potřebná hudba vzbudila u obecenstva okamžitý efekt. Radek Baborák byl energický a byl doslova všude. Energie byla úžasná i mezi jednotlivými sekcemi orchestru a uvnitř nich. Na první pohled zde byla vidět možná nestandardní komunikativnost orchestru, jenž ale díky tomu v projevu nepůsobil staticky, ale spíše jako vlnící se živý element. Snad právě toto vlnění během úvodního Allegra vytvořilo obraz toho, pro co je Česká Sinfonietta tolik ceněna, orchestr měl skutečně svou vlastní tvář a specifickou cestu interpretace, která zpravidla nenechává diváky nezaujatě sedět, ale nutí je hudbu intenzivně prožívat.
Sólisté si s Mozartovým partem hráli jemně i sebevědomě. Těžko mezi nimi hledat vyčnívající osobnost. Party všech předpokládaly suverénní technickou vyspělost a ještě dostatek kapacity pro přednes, který byl vynikající. Zároveň propletenost jejich dílčích výpovědí vyžadovala ten nejlepší smysl pro souhru, z níž se zrodil veselý a částečně na orchestru autonomní rozhovor.
Po ruptuře dlouhotrvajícího potlesku jsem se těšil na beethovenovskou část programu. Nevím, jak by tomu bylo za jiných okolností, ale Beethovenova Symfonie č. 2 Radku Baborákovi včera sedla snad ještě více než Mozart. Vynikající pak byla zejména úžasná dramatičnost a dynamičnost smyčců, kterým se báječně dařilo tlačit výraz v mezních částech partu až takřka na hranici příjemna a to byly také pro mě nejlepší chvíle celého večera. V Larghettu bylo zase dopřáno vyniknout vyprávěcím schopnostem dechů, které zde vedly linii příběhu. V Scherzo: Allegru duše posluchače divoce oscilovala mezi poetičností a četnými explozemi. Ve finále se vůbec děly věci, to už všichni věděli, že jsou na velké klasice. Nastal bouřlivý a dlouhý potlesk a došlo i na přídavek, který byl vzhledem k repertoáru večera a jeho vývoji od radosti až k totální gradaci vlastně zbytečný. Na druhou stranu hornové fanfáry obsažené v Scherzu třetí symfonie zprostředkovaly ještě jedno milé vyvrcholení k slavnostnímu prvnímu večeru letošního ročníku.
Hodnocení autora recenze: 75 %
Zahajovací koncert Lípa Musica 2016
Dirigent: Radek Baborák
Pirmin Grehl (flétna)
Viola Wilmsen (hoboj)
Sophie Dartigalongue (fagot)
Radek Baborák (lesní roh)
14. září 2016 bazilika Všech svatých Česká Lípa
program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertantní symfonie Es dur pro flétnu, hoboj, lesní roh, fagot a orchestr K 297b
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 2 op. 36
